ECLI:CZ:US:2011:3.US.18.11.1
sp. zn. III. ÚS 18/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti E. J., zastoupené JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova 5, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 11 Co 451/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, vydaný v její pracovněprávní věci.
Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve věci sp. zn. 17 C 2660/97, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru vypovědí, danou jí zaměstnavatelem, Českými drahami, a.s.
Stěžovatelka má za to, že k porušení shora identifikovaných základních práv došlo tím, že nebyly v předmětném soudním řízení provedeny všechny jí navrhované důkazy; především nedošlo k výslechům navrhovaných svědků, obecné soudy neakceptovaly její námitku, že rozhodné listinné důkazy obsahují zfalšované podpisy, a rozhodné zdravotní posudky neodpovídaly jejímu skutečnému zdravotnímu stavu. Obecné soudy ji tak měly svým postupem závažným způsobem poškodit.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mj. uvedla, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 ve věci sp. zn. 21 Cdo 4830/2009, a tato okolnost (jak je vyloženo dále) je pro posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti rozhodující.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatelka určila okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, pakliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku vyňato; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak zásadně odpovídá, že nebylo-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo v dané věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě vyloženým deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Právě tak je tomu v dané věci; stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu sice zmínila, v ústavní stížnosti jej však kritice nepodrobila (její námitky proti němu nesměřují), a - především - nezahrnula je do jejího petitu (nenavrhla, aby bylo zrušeno).
Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) obligatorně (dovolání bylo objektivně přípustné), zahrnuje ostatně i (komplexní a vyčerpávající) hodnocení těch námitek, jež vtělila posléze do ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovala (aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice), dala srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Ani případné pozdější "rozšíření" ústavní stížnosti by nemohlo přinést jiné hodnocení, pakliže se tak nestalo ve lhůtě k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj