ECLI:CZ:US:2011:3.US.2323.11.1
sp. zn. III. ÚS 2323/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 4 Tdo 594/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 9 To 92/2010, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 3 T 5/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem; dále mu s poukazem na §228 odst. 1 tr. řádu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Komerční bance, a. s. specifikovanou částku.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a uloženém trestu znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody téže poškozené oproti prvostupňovému rozhodnutí částku nižší a podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou se zbytkem svého nároku odkázal na řízení ve věch občanskoprávních.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno tím, že mu soud prvního stupně odepřel možnost vypovídat u hlavního líčení za účasti zvoleného obhájce; jím byl JUDr. Miloš Jirman, který včas požádal o odročení nařízeného hlavního líčení z důvodu zahraniční cesty, soud nicméně předmětné žádosti nevyhověl a doporučil substituční zastoupení. Substituující advokát požádal o odročení rovněž, a sice s poukazem na časově kolidující účast u hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě. Proto dne 6. 9. 2010, tj. v první den hlavního líčení, při zajištění obhajoby jiným dožádaným advokátem, odmítl vypovídat s tím, že výpověď učiní jen v přítomnosti advokáta zvoleného (ten se dostavil k hlavnímu líčení dne 7. 9. 2010, dle konstatování soudu však stěžovatel využil i zde práva odepřít výpověď, ačkoli předchozího dne sdělil, že tak činí jen po dobu nepřítomnosti JUDr. M. Jirmana).
Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s jeho obhajobou, podle níž nemohl poškozenému peněžnímu ústavu v souvislosti se sjednáváním úvěru poskytnout zkreslené údaje, neboť podklady k úvěrovému obchodu zpracovával zprostředkovatel, resp. bankovní poradce, který je předával svědkyni Ing. D. S., jež úvěr za peněžní ústav sjednávala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Soud prvního stupně, resp. odvolací soud požadavkům vyplývajícím z práva na obhajobu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i související judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dostály (viz rozsudky ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, stížnost č. 6694/74, ze dne 9. 4. 1984 ve věci Goddi v. Itálie, stížnost č. 8966/80, ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88) a totéž platí i o judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 688/05, a usnesení ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 744/10).
Podstatné je, že stěžovatel byl již v první den hlavního líčení zastoupen obhájcem, který měl k přípravě obhajoby adekvátní procesní (resp. časový) prostor, a že byl s eventualitou zastoupení substitutem srozuměn dokládá - jím nezpochybněná - plná moc, kterou dne 5. 1. 2010 udělil obhájci JUDr. Jirmanovi (č. l. 16 procesního spisu), kde je tato možnost výslovně zakotvena. Názor, že právo na obhajobu prostřednictvím dožádaného advokáta realizovat nelze, je tedy neudržitelný očividně.
Stěžovatel využíval svého práva na obhajobu podle §214 tr. řádu tím, že se vyjadřoval k provedeným důkazům a nebyl omezen v právu klást svědkům otázky; jestliže dne 7. 9. 2010, kdy již byl přítomen obhájce JUDr. M. Jirman, nepožádal soud o provedení důkazu výslechem, který dříve odepřel, a v tomto směru dokazování nezpochybnil ani ve své závěrečné řeči, nelze účinně dovozovat, že jeho právo na obhajobu bylo omezeno. Stojí za zaznamenání, že toto právo je nutné interpretovat též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
Obecné soudy se výstižně vyjádřily též ke stěžovatelově obhajobě, že inkriminované podklady k poskytnutí úvěru vyhotovil zprostředkovatel. Zjistily, že stěžovatelem vzpomínaná bankovní poradkyně byla v době sjednávání smlouvy o úvěru na mateřské dovolené a její relevantní účast na obchodu se nenaznačuje ani z listinných důkazů. Z výpovědi svědkyně Ing. D. S. a písemností založených v procesním spisu podle soudů vyplynulo, že stěžovatel před rozhodnutím poškozeného peněžního ústavu o poskytnutí úvěru příslušnou dokumentaci podepsal a klamavé údaje o objemu pohledávek opakovaně autorizoval.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, nezveřejnil, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. (Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.) Se zřetelem k nosným důvodům rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3634/10, nicméně Ústavní soud ke kvalifikaci ústavní stížnosti coby návrhu zjevně neopodstatněnému toliko v části směřující proti usnesení dovolacího soudu a ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím opožděnému [§43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřistoupil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu