ECLI:CZ:US:2011:3.US.3175.07.1
sp. zn. III. ÚS 3175/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1994 č. j. 44 C 353/93-5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1995 č. j. 26 E 2621/95-5 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2007 č. j. 79 E 307/2007-7, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného platebního rozkazu a usnesení Městského soudu v Brně, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl ve věci navrhovatelky Židovské náboženské obce Brno, se sídlem tř. kpt. Jaroše 3, Brno, proti stěžovateli (v původním řízení "odpůrce") o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vydán Městským soudem v Brně dne 22. 9. 1994 pod č. j. 44 C 353/93-5 platební rozkaz, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby do patnácti dnů zaplatil navrhovatelce částku 500.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 4165,- Kč denně od 1. 10. 1993 do zaplacení. Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit navrhovatelce náklady řízení ve výši 25.260,- Kč. Stěžovatel proti tomuto platebnímu rozkazu nepodal v zákonné lhůtě odpor a na platebním rozkazu byla vyznačena doložka právní moci dne 10. 12. 1994.
Podle citovaného platebního rozkazu nařídil Městský soud v Brně usnesením ze dne 9. 11. 1995 č. j. 26 E 2621/95-5, k uspokojení výše uvedené pohledávky Židovské náboženské obce Brno vůči stěžovateli jako povinnému výkon rozhodnutí srážkami ze starobního důchodu. Dne 21. 12. 2001 obdržel stěžovatel od České správy sociálního zabezpečení oznámení o provádění srážek z důchodu na základě naposled citovaného usnesení.
Dne 27. 12. 2001 podal stěžovatel proti usnesení ze dne 9. 11. 1995 č. j. 26 E 2621/95-5, odvolání, které však Městský soud v Brně odmítl jako opožděné usnesením ze dne 7. 1. 2002 č. j. 26 E 2621/95-7.
Stěžovatel proti naposled uvedenému usnesení podal opět odvolání a spolu s ním návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle ust. §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve věci rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. 20 Co 185/2002, které bylo stěžovateli doručeno dne 25. 7. 2002. Odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí městského soudu ze dne 7. 1. 2002 a zároveň tomuto soudu uložil zabývat se návrhem stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí v uvedené věci.
Městský soud v Brně zamítl naposled uvedený návrh stěžovatele usnesením ze dne 28. 8. 2002 č. j. 26 E 2621/95-15, které bylo stěžovateli doručeno dne 10. 10. 2002 a nabylo právní moci dne 26. 10. 2002.
Dne 28. 2. 2007 podal stěžovatel u Městského soudu v Brně "návrh na zrušení platebního rozkazu ze dne 22. 9. 1994", který Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2007 č. j. 44 C 453/94-43 odmítl jako odpor podaný opožděně ve smyslu §174 odst. 3 věta 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel opět odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. 44 Co 343/2007, tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Ze spisového materiálu se dále podává, že v záhlaví označeným usnesením ze dne 21. 5. 2007 č. j. 79 E 307/2007-7, nařídil Městský soud v Brně výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky dle platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 3. 10. 1995 č. 4140105101 a č. 2140105110 a ze dne 27. 10. 1997 č. 2142211148, k uspokojení pohledávky ve výši 85 100,- Kč odepsáním uplatněné pohledávky z bankovního účtu stěžovatele jako povinného. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 23. 8. 2007 odvolání, které však Městský soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 2007 č. j. 79 E 307/2007-23, ve znění usnesení ze dne 6. 9. 2007 č. j. 79 E 307/2007-25, odmítl jako opožděné dle §208 odst. 1 o. s. ř. Proti naposled citovanému usnesení exekučního soudu podal stěžovatel ještě odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který však rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil usnesením ze dne 16. 10. 2007 č. j. 37 Co 359/2007-53, které bylo stěžovateli doručeno dne 26. 11. 2007.
V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 13. 12. 2007 stěžovatel namítl, že mu platební rozkaz Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 353/93 ze dne 22. 9. 1994 nebyl nikdy doručen. O existenci tohoto platebního rozkazu se stěžovatel dle svého tvrzení dozvěděl až teprve v okamžiku, kdy mu byla exekučně zadržena část jeho jediného příjmu - důchodu. Stěžovatel s odkazem na spis Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 353/93 tvrdí, že zřejmě jiná osoba než stěžovatel potvrdila převzetí - doručení předmětného platebního rozkazu na doručence. Z tohoto důvodu prý stěžovatel nemohl podat proti předmětnému platebnímu rozkazu odpor a hájit svá práva v řízení před soudem. Stěžovatel dále tvrdí, že ani v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Brně č. j. 26 E 2621/95-5 ze dne 9. 11. 1995, nebylo stěžovateli nikdy doručeno v souladu s o. s. ř. Podpis na doručence není dle tvrzení stěžovatele jeho podpisem. Stěžovatel má za to, že porovnají-li se podpisy na doručenkách v obou výše uvedených soudních řízeních, je i laikovi zřejmé, že podpisy nejsou ani podobné, natožpak stejné. Dle názoru stěžovatele je nepochybné, že předmětné doručenky nepodepsala jedna a táž osoba.
Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadený platební rozkaz nemohl nikdy nabýt právní moci a jako takový není způsobilým exekučním titulem pro řízení o výkonu rozhodnutí před Městským soudem v Brně sp. zn. 26 E 2621/95. Obdobně nemohlo nabýt právní moci ani usnesení ze dne 9. 11. 1995, jímž se exekuce nařizuje. Z uvedeného vyplývá, že srážky z důchodu stěžovatele jsou prováděny bezprávně.
Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 79 E 307/2007, stěžovatel namítá, že toto usnesení nařizuje výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z jeho jediného příjmu - důchodu, z něhož jsou však již prováděny srážky na základě předchozího usnesení ze dne 9. 11. 1995. Stěžovatel se tak ocitá bez jakýchkoli finančních prostředků, neboť jiný movitý nebo nemovitý majetek či jiné penězi ocenitelné hodnoty nevlastní. Dle názoru stěžovatele bylo usnesení ze dne 13. 6. 2007 vydáno v rozporu s ust. §278, 279, 281 a násl. o. s. ř.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 353/93, 26 E 2621/95 a 79 E 307/2007. Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh z části nepřípustný a zčásti jako návrh podaný opožděně.
Ve věci je třeba nejprve připomenout, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje toliko subsidiární prostředek k ochraně práv. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1654/08, dostupné v databázi NALUS). Ze subsidiární povahy ústavní stížnosti plyne i povinnost stěžovatele vyčerpat před jejím podáním všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva. Dále je třeba připomenout vázanost Ústavního soudu tzv. petitem, jímž stěžovatel určí okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Ústavní stížnost může dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podat fyzická nebo právnická osoba proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci napadl stěžovatel ústavní stížností mimo jiné usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1995 sp. zn. 26 E 2621/95. Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku proti napadenému rozhodnutí je třeba považovat usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. 20 Co 185/2002, kterým odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvého stupně ze dne 7. 1. 2002. Rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 25. 7. 2002. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1995 byla tudíž podána po lhůtě 60 dnů dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1994 sp. zn. 44 C 353/93, podal stěžovatel "návrh na zrušení platebního rozkazu", který Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2007 č. j. 44 C 353/93-43 odmítl jako odpor podaný opožděně ve smyslu §174 odst. 3 věta 1 o. s. ř. Stěžovatel proti naposled citovanému usnesení podal odvolání a vzápětí napadl uvedený platební rozkaz také ústavní stížností, aniž by vyčkal rozhodnutí Krajského soudu v Brně o řádném opravném prostředku. Podle §75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Stěžovatel ostatně nenapadl ani naposled citované usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2007 č. j. 44 C 353/93-43. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně zformuloval požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Právě toto rozhodnutí nemůže být z ústavního přezkumu vyňato; tím by byl totiž oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další dostupná v databázi NALUS).
V projednávané věci lze nad rámec uvedeného konstatovat pouze totéž, co již obecné soudy s odkazem na spisový materiál stěžovateli v předchozích řízeních opakovaně sdělily (viz např. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. 20 Co 185/2002, naposled pak odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 44 Co 343/2007): Veškeré námitky stěžovatele jsou založeny na pouhém tvrzení, že mu rozhodnutí obecných soudů nejsou doručována, ač jak v případě platebního rozkazu č. j. 44 C 353/93-5 tak i v případě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1995 č. j. 26 E 2621/95-5, bylo držitelem poštovní licence potvrzeno doručení stěžovateli do vlastních rukou dne 24. 11. 1994, resp. 17. 11. 1995. Ve spisech jsou na č. l. 44 C 353/93-5, resp. č. l. 26 E 2621/95-5 vlepeny orazítkované doručenky s podpisy uvádějícími jméno stěžovatele a potvrzujícími doručení do vlastních rukou. Stěžovatel pravost těchto podpisů zpochybnil až s odstupem mnoha let, přičemž však vždy zůstal u pouhého tvrzení, aniž by např. označil jediný důkaz svědčící o tom, že doručenky podepsala jiná osoba a že mu platební rozkaz, resp. uvedené usnesení nebyly doručeny. Ani Ústavní soud z uvedených doručenek nedospěl k závěru, že by podpisy na nich měly vyvolávat a priori pochybnosti. Není zajisté v možnostech obecných soudů přezkoumávat bez dalšího pravost každého takového podpisu, nejsou-li uplatněny a doloženy důvodné námitky.
Obdobně jako v případě platebního rozkazu č. j. 44 C 353/93-5 je třeba jako nepřípustnou posoudit ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 79 E 307/2007, a to opět z odkazem na vázanost Ústavního soudu tzv. petitem a povinnost stěžovatele napadnout rozhodnutí o posledním procesním prostředku. V projednávané věci stěžovatel sice zřejmě odvíjí běh lhůty pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí od doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007 č. j. 37 Co 359/2007-53, které bylo stěžovateli doručeno dne 26. 11. 2007. Stěžovatel však ve své argumentaci i v petitu ústavní stížnosti zcela pomíjí jak toto naposled citované rozhodnutí odvolacího soudu tak i rozhodnutí jemu předcházející, jímž Městský soud v Brně dne 29. 8. 2007 č. j. 79 E 307/2007-23 (ve znění usnesení ze dne 6. 9. 2007 č. j. 79 E 307/2007-25), odmítl jako opožděné odvolání stěžovatele proti ústavní stížností napadenému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Stěžovatel nijak nezpochybnil závěr obecných soudů o tom, že mu lhůta k podání odvolání počala běžet dnem následujícím po doručení napadeného usnesení, tedy 14. 6. 2007 (§57 odst. 1 o. s. ř.). Posledním dnem 15ti denní lhůty k podání odvolání (§204 odst. 1 o. s. ř.) tak byl čtvrtek 28. 6. 2007. Stěžovatel však odvolání podal osobně u Městského soudu v Brně až dne 23. 8. 2007, jak o tom svědčí razítko na č. l. 9 spisu tohoto soudu 79 E 307/2007.
Nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy ani v řízení o ústavní stížnosti nikdy nedoložil, že by srážky z jeho důchodu byly prováděny bez ohledu na ustanovení právních předpisů o tzv. nezabavitelných částkách. Povinnost provádět srážky za současného respektování nepostižitelné částky mzdy, resp. důchodu vyplývá ze zákona a přísl. nařízení vlády (viz ust. §278 o. s. ř., resp. nařízení vlády ze dne 12. prosince 2006, č. 595/2006 Sb., v platném znění); nelze považovat bez dalšího za vadu napadeného usnesení obecného soudu, jestliže v něm dílčí srážky nejsou blíže konkretizovány.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zčásti nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj