ECLI:CZ:US:2011:4.US.3397.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3397/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. N., zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem, AK se sídlem Dolní Česká 345/32, 669 02 Znojmo, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2010 č. j. 34 T 154/2009-326 a usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2010 č. j. 6 To 78/2010-344 a Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 č. j. 4 Tdo 823/2010-367, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2010 č. j. 6 To 78/2010-344, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její trestní věci s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 2, článek 36 odst. 1 a článek 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení odvolacího soudu.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 154/2009 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2010 č. j. 34 T 154/2009-326 shledal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustila tím, že jako zástupkyně společnosti Strojtechnik, s. r. o., dodávala společnosti SWS, a. s., sáčky z bublinkové polyetylénové fólie, přičemž místo dohodnuté ceny 1,20 Kč za kus bez DPH uvedla do faktur částku desetinásobně vyšší a po dodání zboží si ji na pokladně poškozené nechala proplatit, přičemž si této skutečnosti byla vědoma a využila toho, že poškozená s ohledem na dlouholetou znalost její osoby a objem dříve vyplácených částek neověřovala skutečný stav zboží, čímž stěžovatelka poškozené způsobila škodu ve výši 600.661,20 Kč. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 16. 3. 2010 č. j. 6 To 78/2010-344 stěžovatelčino odvolání zamítl pro nedůvodnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2010 č. j. 4 Tdo 823/2010-367 dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že jí nebyl prokázán úmysl a nebylo spolehlivě vyvráceno, že se jednalo o chybu při fakturaci, neboť pokud by poškozená dodržela běžně užívané kontrolní postupy, škoda by nevznikla; protože stěžovatelka nemohla počítat se selháním kontrolního mechanismu poškozené, je vyloučen úmysl stěžovatelky způsobit škodu. Dále stěžovatelka s odkazem na "nález ÚS 558/01" a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 namítá, že soudy ignorovaly obchodněprávní stránku věci, jestliže pominuly skutečnost, že stěžovatelka nepromlčenou část dluhu uhradila a poškozená u stěžovatelky vůbec neuplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení před zahájením trestního řízení; k tomu došlo teprve při hlavním líčení. Dle stěžovatelčina mínění tak dochází k nahrazování nezbytné míry opatrnosti poškozené trestním postihem stěžovatelky.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Klíčovým momentem opravňujícím k závěru o trestnosti stěžovatelčina jednání je prokázání stěžovatelčina úmyslu obohatit jiného ke škodě společnosti SWS, a. s. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčině námitce, že úmysl poškodit společnost SWS, a. s., nebyl dán, a odkazuje na výstižné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu (srov. str. 4 rozsudku). K tomu se patří poznamenat, že ani kdyby neselhaly kontrolní mechanismy poškozené a nedošlo by k dokonání trestného činu, nebyla by vyloučena trestnost stěžovatelčina jednání.
Ústavní soud ve své judikatuře dal najevo, že trestní právo je nutno chápat jako právo ultima ratio, tedy jako právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/04, Sb. n. u., sv. 37, 489, I. ÚS 69/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 129, III. ÚS 2278/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Promítnutí tohoto principu do soukromoprávních vztahů jednotlivců se projevuje tím způsobem, že v případě vzniku soukromoprávního sporu nemůže být potlačována civilněprávní stránka věci a spor musí být řešen především prostředky dostupnými mimo oblast trestního práva. Je tomu tak proto, že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb. n. u., sv. 32, str. 405, II. ÚS 789/06, Sb. n. u., sv. 46, str. 489, odst. 40 nálezu II. ÚS 2448/08, Sb. n. u., sv. 53, str. 331, a odst. 10 nálezu II. ÚS 1098/10 dostupného na http://nalus.usoud.cz). To však neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný. Nelze si nepovšimnout, že značná část skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku dopadá právě na případy porušení norem soukromého práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2995/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz); splnění všech předpokladů vzniku trestněprávní odpovědnosti je však nezbytné i v těchto případech. I ve světle těchto úvah a s přihlédnutím k dalším okolnostem projednávané věci nelze v trestním postihu stěžovatelky spatřovat zásah do práv, jež jsou jí ústavním pořádkem garantována.
V těchto souvislostech nelze navíc přehlédnout, že poškozená se své pohledávky domáhala ponejprve nástroji, jež poskytuje soukromé právo (srov. výzva zaměstnance poškozené k vrácení přeplatku na č. l. 253 spisu a dohody o vrácení přeplatku na č. l. 22 a 23). Sama obvyklá skutečnost, že důsledkem trestné činnosti je vznik občanskoprávního odpovědnostního vztahu, nemůže opodstatnit rezignaci státu (reprezentovaného k tomu povolanými orgány veřejné moci) na postih osoby trestně odpovědné. Opačný názor absurdně by ve svých důsledcích trestní odpovědnost zcela eliminoval.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu