ECLI:CZ:US:2011:4.US.3424.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3424/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti ROKOSPOL, a. s., se sídlem v Uherském Brodě, Dolní Valy 893, zastoupené JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem, AK se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 čj. 32 Cdo 3659/2009-116, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2009 čj. 7 Cmo 30/2009-92 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2008 čj. 25 Cm 90/2005-48, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků vrchního a krajského soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 12. 2010 se ROKOSPOL, a. s., se sídlem v Uherském Brodě (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o zaplacení 892.500 Kč s příslušenstvím bylo porušeno právo na řádný zákonný proces dle čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a tato rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 24. 9. 2008 čj. 25 Cm 90/2005-48 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 21. 4. 2009 čj. 7 Cmo 30/2009-92, a to až do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Návrh odůvodnila svoji současnou ekonomickou situací v kontextu světové hospodářské recese a krize, v níž by neodkladná povinnost uhradit vedlejší účastnici částku v řádu milionu korun znamenala výrazné existenční potíže; poukázala na dosud již soudní exekutorkou učiněné úkony.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 25 Cm 90/2005 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 9. 2008 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 892.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 21. 4. 2009 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 9. 2008 jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V části I. až IV. ústavní stížnosti stěžovatelka popsala průběh řízení před obecnými soudy.
V části V. stěžovatelka tvrdila, že všechny obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na řádný zákonný proces garantované čl. 90 věta Ústavy, základní právo na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolacímu soudu vytkla, že odmítl její dovolání, aniž by se vypořádal se všemi otázkami, které vymezila jako otázky zásadního právního významu. Odvolací a nalézací soud "frapantními omyly při interpretaci a aplikaci příslušných právních norem," a to konkrétních ustanovení obchodního zákoníku o předmětu díla a jeho splnění, porušily v konečných důsledcích ústavně zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť ji zavázaly k plnění, které povede ke zmenšení jejího majetku, aniž by pro takové zmenšení existoval právní důvod. Stěžovatelka dále namítla porušení čl. 2 odst. 2 Listiny "ve spojení s absencí tzv. fair procesu" a poukázala na nálezy III. ÚS 269/99 a III. ÚS 84/94.
Ve zbývajících částech ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala se způsobem hodnocení v řízení provedených důkazů obecnými soudy; v části IX. pak uzavřela, že postupem nalézacího i odvolacího soudu došlo k zásahu do práva na soudní ochranu "kardinálně nesprávnou interpretací ustanovení obchodního zákoníku o splnění díla," a poukázala na nález I. ÚS 1052/10.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah připojeného soudního spisu, zejména rozsudek ze dne 24. 9. 2008.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Podstatou této ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatelky, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku.
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly nalézací, odvolací i dovolací soud, a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok je důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku
Stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí ve svém důsledku povedou ke zmenšení jejího majetku, aniž by pro to existoval právní důvod, čímž porušují dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud akceptuje tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy zasáhly do jejího majetku tím, že jí uložily povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 892.500 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, nicméně nemohl akceptovat její tvrzení o neexistenci zákonného důvodu k takovému zásahu. Je zjevné, že zásah do stěžovatelčina majetku nebyl ničím jiným než výsledkem nezávislého soudního rozhodování majetkového sporu; ze samotné povahy takového sporu zjevně vyplývá, že v něm učiněné meritorní rozhodnutí nutně se musí (negativně) projevit v majetkové sféře podlehnuvšího účastníka řízení.
Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozsudku nalézacího soudu ze dne 24. 9. 2008 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2009, neboť pro to neshledal důvody ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu