ECLI:CZ:US:2011:4.US.52.11.1
sp. zn. IV. ÚS 52/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kotlářská 34, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2010 čj. 19 Co 37/2010-63 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009 čj. 47 C 191/2008-44 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 6. 1. 2011 se Ing. P. K. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o zaplacení 20.680,56 Kč s příslušenstvím bylo porušeno právo na řádný zákonný proces dle čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 9. 10. 2009 Městský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení 20.680,56 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobce zavázal uhradit žalovanému náklady řízení v částce 12.876 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok II.).
Dne 22. 9. 2010 Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 10. 2009 potvrdil (výrok I.) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 13.704 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel, kromě shora uvedeného tvrzení o porušení základních práv a svobod, poukázal na nálezy III. ÚS 269/99 a III. ÚS 84/94 a uvedl, že i v jeho případě nastala situace v nich popsaná, tj. porušení základních práv v důsledku svévole anebo interpretace, jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatele, že jeho civilní věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodoval nalézací i odvolací soud, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok není důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Pokud jde o tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku, Ústavní soud připomíná, že čl. 11 odst. 1 Listiny stejně jako čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, kterých se stěžovatel dovolával, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu