ECLI:CZ:US:2011:4.US.534.11.1
sp. zn. IV. ÚS 534/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele MUDr. A. V. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 7 Tdo 1168/2010-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2010 sp. zn. 61 To 179/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí (po doručení návrhu doloženého plnou mocí advokáta) formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že jimi došlo k porušení ústavních kautel a jeho ústavně zaručených práv zakotvených v 2 odst. 1, čl. 36 a násl. Litiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Toto porušení spatřuje stěžovatel jednak v úvahách, jimiž obecné soudy hodnotily provedené důkazy a v jejich následném odůvodnění, učiněném údajně v rozporu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/04 (zejména i stran hodnocení výpovědi anonymního svědka dle §55 odst. 2 tr. řádu), a dále v interpretaci v dané záležitosti relevantního právního rámce, tj. především §83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a změnách některých souvisejících zákonů (zákona o léčivech). Pro tyto v ústavní stížnosti podrobně rozvedené námitky, které jsou co do rozsahu prakticky shodné s obsahem stěžovatelova dovolání (jak v návrhu i konstatuje), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Totéž stran soudního řízení vztahuje se i ke zjišťování (z pohledu aplikovaných právních norem) relevantního skutkového stavu (nálezy sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03 a další).
S argumenty týkajícími se právního posouzení, v ústavní stížnosti opětovně vznesenými, se při posouzení dovolání stěžovatele z pohledu §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu vypořádal již Nejvyšší soud. V důsledku toho postačí na rozhodnutí Nejvyššího soudu jako ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Pod aspektem ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že interpretace §83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb. provedená Nejvyšším soudem pro účely hmotněprávního posouzení podmínek trestní odpovědnosti není interpretací stojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Pokud se týče výhrad stěžovatele ohledně provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Poukaz na takový exces dle názoru Ústavního soudu stěžovatel ve svých námitkách, nahlíženo na proces jako integrovaný celek (srov. kupř. i nález sp. zn. III ÚS 191/06), nepředkládá. Námitky připínající se k nedostatečnému odůvodnění hodnocení výpovědi anonymního svědka, resp. pravdivosti jeho výpovědi, jakož i jeho věrohodnosti, ztrácejí na intenzitě v konfrontaci s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. března 2010 č. j. 24 T 60/2009-1013, s. 11-14, resp. s. 45, 46), z něhož vyplývá, že soud krom dalšího poměřoval reálný obsah výpovědi tohoto svědka i s provedenými listinnými důkazy.
Námitka případné aplikace §38 a §39 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, při úvahách o výměře trestu nebyla (ke stěžovatelem podanému dovolání) předmětem posouzení Nejvyššího soudu, kterému primárně tento úsudek přináleží. Proto se jí Ústavní soud nezabýval.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu