ECLI:CZ:US:2012:1.US.1092.12.1
sp. zn. I. ÚS 1092/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. D., zastoupeného Mgr. Jakubem Tichým, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, 2) N. K. D., zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, 3) M. D., zastoupené JUDr. Milanem Chmelíkem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2.2.2012 č. j. 21 C 45/2009-404, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o nepřipuštění změny žaloby žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Stěžovatelé mají v řízení před okresním soudem postavení žalovaných.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být dle jejich názoru porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatelé namítají především následující.
Obecný soud pochybil, jestliže pokračoval v řízení, aniž o změně žaloby rozhodl; soud totiž rozhodl napadeným usnesením o změně žaloby až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, který zrušil meritorní rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové. Takový postup nemůže být posléze důvodem, proč by změna žaloby neměla být připuštěna; obecný soud ji nepřipustil proto, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněných návrzích). Pokud by byl soud prvního stupně postupoval správně a změnu žaloby by připustil, vedlo by to k tomu, že by se žalovaná pohledávka stala promlčenou a žaloba vedlejšího účastníka by již z tohoto důvodu byla neúspěšná. Tím, že soud prvního stupně změnu žaloby nepřipustil, ačkoli to měl učinit, zasáhl podstatným způsobem i do právní sféry stěžovatelů, neboť tak umožnil, aby byla projednávána žaloba původní, které byla dle tvrzení soudu prvního stupně (viz meritorní rozsudek prvního stupně) podána před uplynutím promlčecí doby. Navíc, veškeré výsledky dosavadního dokazování prý lze použít jak pro původní žalobní tvrzení vedlejšího účastníka, tak pro žalobní tvrzení po učiněných změnách žaloby.
II.
Ústavní soud se stížností nejprve zabýval z hlediska procesních podmínek, tedy zkoumal, zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podaná osobou zjevně neoprávněnou.
Je totiž nezbytné akcentovat procesní pozici stěžovatelů; stěžovatelé nebyli v postavení žalobce navrhujícího změnu žaloby, nýbrž toliko v postavení žalovaných. Pokud tedy obecný soud nepřipustil změnu žaloby jiného účastníka řízení (žalobce), základní práva stěžovatelů dotčena být nemohou (srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proto soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost jako podanou někým zjevně neoprávněným [dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
III.
Nicméně, i kdyby Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost jako podanou osobou k tomu oprávněnou, musel by stejně ústavní stížnost odmítnout z jiného, rovněž formálního důvodu.
Totiž, zde by byla přiměřeně aplikovatelná nedávná judikatura Ústavního soudu (usnesení ze dne 6.3.2012 sp. zn. II. ÚS 382/12, usnesení ze dne 8.9.2011 sp. zn. III. ÚS 1976/11, usnesení ze dne 5.8.2011 sp. zn. III. ÚS 1990/11). Nyní řešená věc se sice liší od citované judikatury Ústavního soudu tím, že nynější stěžovatelé mají v řízení před obecným soudem postavení žalovaných, zatímco tehdejší stěžovatelé byli žalobci (tedy ti, kteří navrhli změnu žaloby). Citovaná judikatura Ústavního soudu však přiměřeně dopadá i na nyní posuzovanou věc. Totiž, i zde platí argumentace vyplývající z judikatury Ústavního soudu: "...ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná... stěžovatelka může brojit proti nesprávnému postupu Krajského soudu v Brně, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé. Je tak zřejmé, že stěžovatelka zdaleka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)... I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení ve věci končí.... Protože Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje názor, že spravedlnost řízení před obecnými soudy lze posuzovat jen s ohledem na pravomocně skončené řízení, tedy na řízení jako celek, nikoli jen na jeho jednotlivé části, jak se zjevně domnívá stěžovatel, je ústavní stížnost za dané procesní situace předčasná.".
Pokud by tak Ústavní soud reflektoval především nedávnou judikaturu Ústavního soudu, která se zabývala ústavní stížností podanou právě proti rozhodnutí obecného soudu o nepřipuštění změny žaloby, ústavní stížnost stěžovatelů by musela být odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy rovněž soudcem zpravodajem.
III.
Konečně lze dodat, že stěžovatelé se dovolávají "nálezu" Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 179/2000. O nález však nejde, neboť se jedná o usnesení (ze dne 21.6.2000). Dále byla tehdejší ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou (tedy žalobcem, který navrhl změnu žaloby). Mimo to, již ve shora citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 382/12, se vysvětluje, proč usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000 na nyní posuzovanou věc plně nedopadá ("V případě usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000, kterého se stěžovatelka také domáhá, byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta jiná taková ústavní stížnost, která však, inter alia, směřovala proti meritornímu rozhodnutí. Ani tento judikát tak není ve věci stěžovatelky případný.").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Vojen Güttler
soudce zpravodaj