ECLI:CZ:US:2012:1.US.1142.10.1
sp. zn. I. ÚS 1142/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Slezská 3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010 č. j. 28 Cdo 4226/2009-152, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2009 č. j. 31 Co 182/2009-131 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 11 C 88/2003-108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a R. L., zastoupeného JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Žalobou ze dne 12. prosince 2002 se stěžovatel domáhal zaplacení částky 168 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení spočívající v úhradě za neoprávněné užívání budovy bez č. p. (části haly) nacházející se na pozemku st. p. č. X, zapsaném na LV č. XY pro obec a k. ú. Sluštice, okres Praha-východ, a to za období celého roku 2001, když tvrdil, že je výlučným vlastníkem této nemovitosti a že vedlejší účastník ji v tomto období užíval bez právního důvodu. Vedlejší účastník naopak poukazoval na nájemní smlouvu, kterou dne 28. prosince 2000 uzavřel na dobu neurčitou s P. K., jenž byl v předmětném období zapsán na příslušném listu vlastnictví jako ideální spoluvlastník této budovy podílem jedné poloviny, a to na základě kupní smlouvy z 8. května 1999. Právě jemu měl řádně platit, pročež mu předmětný dluh nemohl vzniknout.
3. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. března 2005 č. j. 11 C 88/2003-51 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník uzavřel nájemní smlouvu s P. K. v dobré víře, že je jedním z podílových spoluvlastníků. Za situace, kdy právě jemu platil nájemné v souladu s nájemní smlouvou, si tak svoji povinnost splnil a bylo na podílových spoluvlastnících, aby si své nároky (pokud existují) vypořádali mezi sebou. S takovýmto hodnocením se však neztotožnil Krajský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 10. ledna 2006 č. j. 31 Co 558/2005-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Současně mu doporučil přerušit řízení do doby, než bude rozhodnuto o žalobě stěžovatele proti P. K. o určení vlastnictví (mimo jiné) k předmětné nemovitosti, což tento soud také učinil.
4. Poté, co bylo určovací žalobě stěžovatele v relevantní části vyhověno, pokračoval soud prvního stupně v řízení o jeho žalobě proti vedlejšímu účastníku, i v tomto případě ji však zamítl. Ve svém rozsudku ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 11 C 88/2003-108 sice přisvědčil žalobci, že předmětné prostory byly užívány vedlejším účastníkem bez právního důvodu, ten je ovšem užíval v dobré víře, že je řádným nájemcem a za užívání těchto prostor jednomu ze spoluvlastníků platil. Krajský soud v Praze, který ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatele, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 2. června 2009 č. j. 31 Co 182/2009-131, zaujal však odlišný názor, pokud jde o právní hodnocení věci. Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu týkající se otázky aktivní a pasivní legitimace konstatoval, že neplatná nájemní smlouva z 28. prosince 2000, jež byla uzavřena mezi vedlejším účastníkem a P. K. jako domnělým vlastníkem, s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, nikoliv mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Od tohoto vztahu je třeba rozlišovat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy kupní ze dne 8. května 1999, tedy vztah mezi stěžovatelem jako vlastníkem a P. K. jako domnělým vlastníkem. Právě na základě této smlouvy totiž posledně jmenovaný vystupoval jako domnělý spoluvlastník předmětných nemovitostí. S ohledem na předmět sporu tak vedlejší účastník nebyl ve vztahu k stěžovateli pasivně legitimován. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy, tedy to, co bylo inkasováno na nájemném za užívání nebytových prostor ve vlastnictví stěžovatele, má ve vztahu k stěžovateli právě P. K., a nikoliv žalovaný.
5. Odvolací soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele, že P. K. není věcně pasivně legitimován s ohledem na právní názor, jež odvolací soud vyslovil v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 31 Co 565/2008. V této souvislosti Krajský soud v Praze uvedl, že k tomuto (jinému) závěru dospěl za situace, kdy bylo na základě provedeného dokazování prokázáno a najisto postaveno, že P. K. v rozhodném období spornou část nebytových prostor vůbec neužíval, avšak vykonával podnikatelskou činnost prostřednictvím firmy B-LAND, s.r.o., jíž byl jednatelem a společníkem.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 4. února 2010 č. j. 28 Cdo 4226/2009-152 odmítl, neboť otázkou věcné legitimace se již zabýval v rozsudku ze dne 5. května 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004. Dospěl v něm k závěru, že se na úkor vlastníka bezdůvodně obohacuje nikoliv ten, kdo prostory na základě neplatné nájemní smlouvy užívá, ale spoluvlastník, který je neplatně pronajímá. Otázka platnosti kupní smlouvy, na jejímž základě byl P. K. v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník, nebyla v dané věci relevantní, neboť jako oprávněnému držiteli v souladu s §130 odst. 1 a 3 občanského zákoníku mu svědčila shodná práva jako spoluvlastníkovi. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího jsou překvapivá, neboť dospívají k opačnému závěru než rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2009 č. j. 31 Co 565/2008-130, dovolací soud uvedl, že bylo věcí stěžovatele, aby důsledně chránil svá práva též v řízení, v němž byl tento rozsudek vydán (včetně vyčerpání všech opravných prostředků). Byl-li právní názor vyjádřený v přezkoumávaném rozsudku shledán věcně správným, je svévole pojmově vyloučena.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho majetku proti svévolnému jednání P. K. a celé skupiny nájemců, kteří si navzájem vytvářejí účelové doklady či potvrzení a dosvědčují si potřebné skutečnosti. Navzdory jeho legitimnímu očekávání totiž rozhodly, že osoba, která neoprávněně a proti jeho vůli užívala jeho majetek, není povinna za toto užívání ničeho zaplatit. V této souvislosti odkázal na právní závěry uvedené v nálezu ze dne 12. února 2009 č. j. II. ÚS 1693/08 (N 27/52 SbNU 267). Rovněž upozornil na to, že rozsudkem ze dne 3. února 2009 č. j. 31 Co 565/2008-130 bylo Krajským soudem v Praze odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele vůči P. K. o zaplacení částky z titulu užívání části haly, popř. z umožnění užívání haly jiné osobě. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že tuto halu užívala společnost B-LAND, s.r.o., a proto bylo třeba žalovat tuto společnost z titulu bezdůvodného obohacení. Posléze ovšem krajský soud otočil svůj názor a začal tvrdit, že je nutno žalovat P. K. Stěžovateli není známo, proč senát 31 Co krajského soudu neváhá v typově obdobných věcech, resp. v celé skupině podaných žalob, rozhodovat protichůdně tak, že popře svá předchozí rozhodnutí. Za této situace neví, koho má žalovat, kdo by mu měl zaplatit za to, že někdo cizí bezplatně užíval jeho majetek proti jeho vůli. V ústavní stížnosti uvedl celou řadu rozhodnutí, které obecné soudy nerespektovaly.
8. Porušení práva na spravedlivý proces dále stěžovatel spatřoval v tom, že ani dovolací ani odvolací soud se nezabývaly tím, že stěžovatel uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu. Oba soudy pouze stručně konstatovaly, že se jedná o vztahy z neplatných smluv a nijak nevysvětlily, proč je názor stěžovatele nesprávný. Stěžovatel se podivil též nad tím, jak mohl Nejvyšší soud konstatovat dobrou víru u člověka, který věděl, že kupní smlouva byla zfalšována, souhlasil s takovým zfalšováním, tuto svoji povědomost o těchto skutečnostech opakovaně uvedl v řízení před soudy a trestní soud shledal, že se takového jednání dopustil. Tvrzení Nejvyššího soudu stran dobré víry P. K. je proto třeba považovat za nesmyslné.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 88/2003 a vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Ivou Brožovou, ve svém vyjádření uvedl, že otázka pasivní věcné legitimace byla již v jeho ustálené judikatuře řešena, přičemž tuto judikaturu bylo možné v dané věci analogicky použít z důvodu dovoláním nezpochybněného postavení P. K. jako domnělého spoluvlastníka pronajímaného areálu. Oprávněnost jeho držby vyplynula již z předchozího řízení, přičemž byla presumována ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku, nešlo však o otázku zásadní. Nezpochybnitelnou příčinou neplatnosti nájemních smluv totiž není neplatnost původní kupní smlouvy, ale skutečnost, že P. K. uzavíral nájemní smlouvy, ačkoliv byl domnělým spoluvlastníkem pouze v rozsahu ideální poloviny pronajímaných nemovitostí. Nejvyšší soud se vypořádával i s námitkou stěžovatele, že změnou právního názoru odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho právní jistoty, tuto argumentaci však nepovažoval za zcela přesnou. Právní poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu č. j. 31 Co 565/2008-130 nenavádělo stěžovatele k podání žaloby proti jednotlivým nájemcům, ale proti společnosti B-LAND, s.r.o., prostřednictvím které měl P. K. předmětné nemovitosti užívat a pronajímat. Za problematickou nicméně shledal okolnost, že se odvolací soud v tomto rozhodnutí nejprve výslovně odmítl zabývat pasivní věcnou legitimací P. K. a pak ji později svým napadeným rozsudkem založil. V daném ohledu lze formálně označit postup odvolacího soudu za postup v rozporu s principem právní jistoty. Nápravu vzniklé situace však nebylo možné zjednat v tomto dovolacím řízení, ledaže by dovolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Z hlediska principu proporcionality považoval Nejvyšší soud zároveň za vyloučené, aby zohledněním právní jistoty stěžovatele byl neúměrně zatížen nájemce jako subjekt, který nebyl účastníkem předchozích soudních řízení a nemohl tak uplatňovat žádnou procesní ochranu. Nadto stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 31 Co 565/2008-130 nepodal dovolání, ačkoliv jeho podáním by popsaná situace nemohla nastat.
11. Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou, odkázal na právní závěry svého rozhodnutí.
12. Okresní soud Praha-východ se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na to, že se stěžovatel ve své stížnosti věnuje kauzám, které s projednávanou věcí nesouvisí a jejichž účastníkem vedlejší účastník není, pročež se k nim nemůže ani vyjádřit. Dále se obsáhle vyjádřil k trestním kauzám, jež s případem souvisejí.
14. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat, čehož stěžovatel využil. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka zdůraznil, že P. K. nelze označovat za domnělého vlastníka nemovitostí a nikdy mu nesvědčila dobrá víra ohledně zápisu jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, což dovozuje z řady souvisejících skutkových okolností. Rovněž přitom poukázal na to, že celá skupina nájemců jedná s P. K. organizovaně. Podstatou všech sporů je podle něj to, zda osoba - domnělý vlastník, který se nestal držitelem, může přenechat nemovitosti do užívání třetí osobě.
15. Pro úplnost je třeba dodat, že ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce původně přidělena soudkyni zpravodajce Elišce Wagnerové. V důsledku uplynutí jejího funkčního období se stal novým zpravodajem v této věci soudce Pavel Rychetský.
IV.
Vlastní posouzení
16. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve svých četných rozhodnutích přitom zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.
18. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Názor, že vedlejší účastník není ve věci pasivně legitimován, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Obecně lze konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu stran pasivní legitimace v případě bezdůvodného obohacení je setrvalá (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. května 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 31. května 2007 sp. zn. 33 Odo 654/2007) a vyplývá z ní, že se na úkor vlastníka bezdůvodně obohacuje nikoliv ten, kdo prostory na základě neplatné nájemní smlouvy užívá, ale ten, který je neplatně pronajímá. Ústavní soud postup Nejvyššího soudu aproboval svým nálezem ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 (N 156/47 SbNU 35), v němž uvedl, že §457 občanského zákoníku je speciálním ustanovením platícím právě pro případy, kdy je smlouva neplatná či byla-li zrušena. Z jeho dikce přitom jednoznačně plyne, že důsledkem této skutečnosti je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Proto také mezi vlastníkem (stěžovatelem) a nájemcem (vedlejším účastníkem) nemůže vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy, neboť tito vůči sobě nebyli ve smluvním postavení. Věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. III. ÚS 366/05).
19. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel se v dané věci nemůže domáhat bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníku. Úvahy týkající se dobré víry P. K., jež jsou obsaženy v rozhodnutí i vyjádření Nejvyššího soudu, a vůči nimž směřovali rovněž námitky stěžovatele, nejsou pro tento závěr významné. Napadená rozhodnutí nelze označit za překvapivá, nýbrž naopak za navazující na konstantní judikaturu soudů, přičemž v ní obsaženou interpretaci lze považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. září 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455) či ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) anebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. dubna 1990 č. 11801/85, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. května 1988 č. 10737/84 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti Německu ze dne 20. listopadu 1989 č. 10572/83]. K tomu lze dodat, že Ústavní soud se skutkově a právně podobnou věcí zabýval již ve svých usneseních ze dne 6. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1611/12 a ze dne 24. července 2012 sp. zn. II. ÚS 748/10, jimiž odmítl ústavní stížnosti stěžovatele, přičemž vzhledem k úzké propojenosti kauz nemohl nepřihlédnout k jejich závěrům.
20. Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran nejednotnosti rozhodování odvolacího soudu v obdobně typových věcech, lze na tomto místě odkázat na právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož bylo věcí stěžovatele, aby vyčerpal všechny opravné prostředky, včetně případného podání ústavní stížnosti. V řízení vedeném pod sp. zn. 31 Co 565/2008 navíc, jak ve svém vyjádření uvedly obecné soudy, šlo o skutkově odlišnou situaci, kdy žaloba byla zamítnuta z důvodu, že nebylo prokázáno užívání haly žalovaným. V projednávané věci proto nemohl Ústavní soud rozhodnout jinak.
21. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě ji nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu