ECLI:CZ:US:2012:1.US.1906.12.1
sp. zn. I. ÚS 1906/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 16. 2. 2012, č. j. 60 Co 218/2011-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených materiálů zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 3. 2011, č. j. 16 C 32/2007-241, bylo k žalobě stěžovatelky (žalobkyně) zřízeno věcné břemeno spočívající v umístění stavby omezující vlastníka pozemku (žalovaného) ve prospěch vlastníka stavby (stěžovatelky). Výrokem III. bylo věcné břemeno zřízeno na dobu neurčitou za náhradu v jednorázové výši 7.000 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem IV. byla zamítnuta žaloba v části, jíž se domáhala žalobkyně zřízení věcného břemene, spočívajícího v povinnosti žalovaného strpět užívání pozemku parc. č. X v obci a katastrálním území Koryčany, v rozsahu pozemku ohraničeného oplocením. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem VI. rozhodl soud prvního stupně, že o náhradě nákladů státu bude rozhodnuto samostatným usnesením. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2011, č. j. 16 C 32/2007-247, bylo rozhodnuto, že žalobkyně i žalovaný jsou povinni nahradit České republice náklady řízení každý po 9.280 Kč.
Krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a žalovaného takto:
"I. Rozsudek soudu I. stupně ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2011, č.j. 16 C 32/2007-247, se mění takto:
Pozemek parc.č. XX o výměře 18 m2 v obci a katastrálním území Koryčany vydělený z pozemku parc.č. X v obci a katastrálním území Koryčany, zapsaného na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž, geometrickým plánem B. L., ze dne 26. 1. 2012, č. plánu 2265-7/2012, který je nedílnou součástí výroku tohoto rozsudku, ve vlastnictví žalovaného, se přikazuje za peněžitou náhradu do vlastnictví žalobkyně M. Š. ... Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému peněžitou náhradu za přikázání pozemku do jejího vlastnictví ve výši 27.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži ve výši 23.218,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 44.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.".
V odůvodnění krajský soud uvedl hlavně následující: "Žalovaný jako vlastník pozemku parc. č. X v katastrálním území Koryčany souhlasil s tím a sám to navrhoval, aby část tohoto pozemku zastavěná neoprávněnou stavbou žalobkyně, byla přikázána za náhradu do vlastnictví žalobkyně jako stavebníka. Odvolací soud považuje toto řešení za nejvhodnější, neboť zastavěná je pouze část pozemku žalovaného a zásah do pozemku je pouze částí stavby žalobkyně. Minimálně u stavby budovy lze hovořit o dlouhodobém zásahu, kdy životnost této stavby se bude jistě blížit 100 let a žalovaný je tak trvale omezen ve svém vlastnickém právu. U stavby budovy a stavby základové desky, která se jeví jako součást této budovy ve smyslu §120 občanského zákoníku, nutno dovodit neúčelnost odstranění stavby, kdy je zasahováno pouze části stavby a její odstranění by bylo neúčelné, zejména z pohledu nepřiměřených nákladů na odstranění stavby a zabezpečení části stavby, která se nachází na pozemku žalobkyně. Ve vztahu ke stavbě plotu se jeví odstranění stavby také jako neúčelné, když žalovaný souhlasí s přikázáním části pozemku zastaveného neoprávněnou stavbou plotu do vlastnictví žalobkyně, neboť je neúčelné, aby byl plot stavěn opětovně a průběh vlastnické hranice by v části plotu nenavazoval na hranici v části staveb... Navíc nenastane situace, kdy žalovanému by zůstaly povinnosti vyplývající z vlastnictví předmětné neoprávněně zastavěné části pozemku, ačkoliv by v podstatě neměl možnost vykonávat většinu oprávnění spojených s vlastnictvím této části pozemku. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu I. stupně změněn podle §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a neoprávněně zastavěná část pozemku parc. č. X v katastrálním území Koryčany byla na základě souhlasu žalovaného přikázána za náhradu do vlastnictví žalobkyně...
Odvolací soud je přesvědčen, že v dané věci je namístě náhradu za přikázání pozemku navýšit oproti obvyklé ceně a lze analogicky vycházet z konstantní rozhodovací praxe soudů k otázce náhrady za zřízení věcného břemene při vypořádání neoprávněné stavby (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 1357/2009, 22 Cdo 2145/98). Ze znaleckého posudku V. S. je zřejmé, že obvyklá cena za 1 m2 pozemku v místě neoprávněné stavby činí 500,- Kč. Ze znaleckého posudku B. L. je zřejmé, že přikazována je část pozemku o výměře 18 m a obvyklá cena za tuto část pozemku potom činí 9.000,- Kč... Protože k omezení vlastnických práv žalovaného došlo proti jeho vůli, je třeba toto zohlednit ve výši náhrady, když žalovaný neměl jediný důvod se vlastnického práva k předmětné části pozemku zbavit, aniž by došlo k neoprávněnému zásahu ze strany žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce. Dalším důvodem pro zvýšení náhrady je skutečnost, že žalobkyně resp. její právní předchůdce založil stavbu, aniž by provedl rádné geometrické zaměření stavby, kdy žalobkyně u jednání odvolacího soudu tvrdila, že pozemek byl vyměřen při zakládání stavby stavebním úřadem, což samozřejmě není adekvátní způsob založení stavby, a právní předchůdce prováděl stavbu v rozporu s právními předpisy upravujícími stavební řízení, což je zřejmé z přiloženého spisu Stavebního úřadu Městského úřadu Koryčany sp. zn. OŽP 1732. Z těchto důvodů zvýšil odvolací soud náhradu za přikázání pozemku na trojnásobek a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu za přikázaný pozemek ve výši 27.000,- Kč.
Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel odvolací soud ve smyslu §148 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. z posouzení úspěšnosti účastníků v řízení. Soud porovnal procesní stanoviska účastníků, kdy je zřejmé, že žalobkyně chtěla vypořádat neoprávněnou stavbu, k čemuž fakticky došlo, avšak způsobem, jaký navrhoval v průběhu řízení opakovaně žalovaný a za náhradu ve výši navrhovanou žalovaným. Z těchto důvodů dovodil odvolací soud úspěšnost žalovaného v řízení a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení, zálohované státem, České republice a nahradit náklady řízení i žalovanému v plné výši. S ohledem na změnu rozsudku soudu I. stupně rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 2 o. s.ř. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně je povinna podle §148 odst. 1 o.s.ř. nahradit náklady řízení zálohované státem České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži, které spočívají ve vyplaceném znalečném za znalecké posudky V. S. ve výši 2.915,50 Kč a 2.940,- Kč a B. L. ve výši 7.803,- Kč, 4.900,- Kč a 4.660,- Kč, celkem tedy 23.218,50 Kč.".
II.
Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušit rozhodnutí krajského soudu citované v záhlaví tohoto usnesení pro porušení svých základních práv, hlavně základního práva na ochranu vlastnického práva a spravedlivý proces (zejména podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Uvedla, že nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání pozemku do svého vlastnictví; brojí proti rozhodnutí o výši náhrady za přikázání pozemku, o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení.
V konkrétnostech stěžovatelka namítá, že závěr, že za sporný pozemek má zaplatit trojnásobek toho, co doporučil znalec, opřel odvolací soud o to, že při zabrání pozemku muselo dojít k neoprávněnému zásahu ze strany stěžovatelky (jejího právního předchůdce), tedy k jejímu pochybení spočívajícím v tom, že při zakládání stavby neprovedla její geometrické zaměření. Tvrdí, že nepochybila, protože "u sousedů" se svou stavbou octila jen kvůli pochybení geodetů v roce 1980. Právní předchůdce stěžovatelky zajistil vytýčení stavby dle geometrického plánu z roku 1980. Stavební úřad, který si jako odborný orgán státu měl být vědom mezitím provedené digitalizace katastrální operátu, se s tímto doloženým geometrickým plánem spokojil a nevyžádal si od geodetů (navzdory tehdy platnému znění §75 odst. 4 stavebního zákona) kontrolu provedení vytyčovacích prací. Stavební úřad následně vydal stavební povolení, které nabylo právní moci. Stěžovatelka v souladu s tímto stavebním povolením postavila stavbu, o které bylo až při kolaudačním řízení zjištěno, že částečně stojí na cizím pozemku.
Pokud jde o náklady řízení, stěžovatelka namítá, že to byla ona, kdo požadoval zřízení věcného práva k pozemku, čehož bylo rozhodnutím odvolacího soudu dosaženo. Stěžovatelka se tudíž považuje za vítěze sporu, a není jí jasné, proč by měla hradit jak náklady státu, tak náklady na advokáta protistrany.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z premisy, že odvolací soud svůj závěr, že za sporný pozemek má stěžovatelka zaplatit trojnásobek toho, co doporučil znalec, opřel o zjištění, že při zabrání pozemku došlo k pochybení stěžovatelky (jejího právního předchůdce) spočívajícím v tom, že při zakládání stavby neprovedla její geometrické zaměření.
Tato premisa však není adekvátní. Totiž, odvolací soud svůj závěr o povinnosti stěžovatelky zaplatit konkrétní částku za přikázání pozemku do jejího vlastnictví opřel též, resp. hlavně (srov. i uvedení tohoto argumentu odvolacím soudem na prvním místě) o argument, že k omezení vlastnických práv žalovaného došlo proti jeho vůli; tedy že žalovaný neměl jediný důvod svého vlastnického práva se k předmětnému pozemku zbavit. Z toho odvolací soud racionálně dovodil, že není případné aplikovat pouze obecnou cenu nemovitosti (obvyklou v daném místě v době rozhodování), která bývá používána např. při běžném převodu nemovitosti, u kterého však k předchozímu omezení vlastnického práva běžně nedochází. Pokud se tedy stěžovatelka dovolává obecné ceny dle závěrů znalce, srovnává nesrovnatelné.
I kdyby tedy bylo možné dát stěžovatelce za pravdu, že jí nelze vytýkat neprovedení geometrického zaměření, přesto by závěr odvolacího soudu (že za sporný pozemek má stěžovatelka zaplatit trojnásobek toho, co doporučil znalec) z ústavně právních hledisek (jako racionálně akceptovatelný) obstál. Mimo to, stěžovatelka opomíjí, že odvolací soud citovaný závěr opředl i o argument: "právní předchůdce prováděl stavbu v rozporu s právními předpisy upravujícími stavební řízení, což je zřejmé z přiloženého spisu Stavebního úřadu Městského úřadu Koryčany sp. zn. OŽP 1732."; tento argument stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nerozporuje.
Pokud jde o námitky stěžovatelky do výroků o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje následující.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že procení nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, protože samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v obecné rovině v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv či svobod (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Samozřejmě existují případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel v tomto směru věcnému posouzení, jde však o případy výjimečné (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Jinými slovy, spor o náhradu nákladů řízení v zásadě nedosahuje - sám o sobě -intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka citelně dotknout. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo pokud bylo zasaženo i jiné základní právo (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 828/06).
Východisko pro připustitelnou výjimku lze - opticky - spojovat s argumentem stěžovatelky, že rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Protože se však v projednávané věci jedná pouze o zpochybnění výkladu a aplikace jednoduchého práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje interpretační exces. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a se zřetelem k tomu, že nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy či svobodami účastníků řízení, musely by označené "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo roviny ústavněprávní.
Taková situace v dané věci nenastala.
V projednávané věci stěžovatelka polemizuje s posouzením její míry úspěchu ve věci samé odvolacím soudem a předkládá Ústavnímu soudu vlastní názor na míru svého úspěchu ve věci, resp. se (patrně) domnívá, že měla ve věci plný úspěch.
Jakkoli Ústavní soud nehodlá sám posuzovat míru úspěchu či neúspěchu stěžovatelky, neboť mu taková činnost nepřísluší, lze dovozovat, že aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. na rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před oběma soudy extrémně chybná nebyla. Předmětné občanskoprávní řízení nepatří mezi nesporné řízení, resp. mezi další výjimky, na něž zásady výše citovaného zákonného ustanovení nedopadají (srov. metodologicky obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1690/07).
Ústavní soud, vzhledem k vymezenému rozsahu jím vedeného přezkumu, není povolán hodnotit úvahy odvolacího soudu, které se pohybují v rovině tzv. jednoduchého práva a nijak nevybočují ze standardu výkladu citovaného ustanovení procesního předpisu. Napadený výrok zjevně nepředstavuje ani exces či libovůli, případně jinou kvalifikovanou vadu, která by se mohla stát důvodem k zásahu Ústavního soudu. Tu odvolací soud racionálně argumentoval, že "žalobkyně chtěla vypořádat neoprávněnou stavbu, k čemuž fakticky došlo, avšak způsobem, jaký navrhoval v průběhu řízení opakovaně žalovaný a za náhradu ve výši navrhované žalovaným.".
IV.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu