ECLI:CZ:US:2012:1.US.2107.12.1
sp. zn. I. ÚS 2107/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatele M. L., zastoupeného Petrem Knapem, advokátem se sídlem Mrštíkova 15, 693 01 Hustopeče, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012 č. j. 6 Tdo 1583/2011-34 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2011 sp. zn. 4 To 31/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, že v řízení před odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a z provedených důkazů nelze dovodit jeho vinu, resp. že v tomto řízení měly být provedeny i další důkazy.
Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Poté, co posoudil - zcela v intencích judikatury Ústavního soudu - (v ústavní stížnosti opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06).
Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, uvedený závěr Nejvyššího soudu, nadto co do konkrétních důkazních relaci jmenovitě vyložených, potom již nenapadá; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru z ústavněprávního pohledu obstojí. Dosah tohoto závěru připíná se (logicky) i k totožným skutkovým výtkám směřujícím do (v záhlaví označeného) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu