ECLI:CZ:US:2012:1.US.2396.10.1
sp. zn. I. ÚS 2396/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Irenou Dömenyovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská 49, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2010, čj. 51 Co 171/2010-262, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2010, čj. 21 C 48/2005-249, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresní soudu v Ostravě takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 3. 2010, čj. 21 C 48/2005-249, přiznal stěžovatelce, coby opatrovnici účastníka neznámého pobytu z řad advokátů, odměnu za zastupování v částce 3600 Kč. Při určení tarifní hodnoty úkonů právní služby vyšel z §9 odst. 5 advokátního tarifu.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 4. 2010, čj. 51 Co 171/2010-262, usnesení okresního soudu potvrdil. Dle odvolacího soudu je ústavně přijatelné, aby byl stanoven do jisté míry odlišný právní režim pro určení výše odměny za výkon funkce opatrovníka účastníka neznámého pobytu, a za zastupování účastníka advokátem na základě plné moci nebo dle §30 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí porušují její práva zaručená v čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na legitimní očekávání ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu dle stěžovatelky zakládá nerovnost mezi advokáty, kteří vykonávají stejné právní služby na základě ustanovení soudem dle §30 o. s. ř. a na základě plné moci, a těmi, kteří byli ustanovení na základě §29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě, kdy měla ve složité věci zcela úspěch, měl soud s poukazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy vypočíst její odměnu podle §7, §8 odst. 1 a §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Okresní soud ve svém vyjádření rekapituloval obsah svého rozhodnutí a konstatoval, že při stanovení odměny stěžovatelce neshledal důvod pro to, aby postupoval jinak, neboť rozpor se zákonem či právním předpisem vyšší síly neshledal.
Rovněž krajský soud odkázal na obsah svého rozhodnutí.
Stěžovatelka repliku nepodala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným.
Ústavní soud konstatuje, že obsahově i právně shodnou problematikou se již v minulosti mnohokrát zabýval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10, III. ÚS 2160/10, či. II. ÚS 881/11, kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Závěry učiněné v označených rozhodnutích lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž považuje za nutné, aby je znovu doslovně opakoval.
Ústavní soud podotýká, že neústavnost napadených rozhodnutí nelze dovodit z toho, že jiný soud v obdobném případě ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu neaplikoval. Jak Ústavní soud judikoval v bodu 36 nálezu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 87/06 (dostupném in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost". Z uvedeného plyne, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování; nelze proto přisvědčit názoru, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/10, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
Lze proto v projednávané věci shrnout, že obecné soudy použily při rozhodování o stěžovatelčině odměně a náhradě hotových výdajů náležitý právní předpis (advokátní tarif), a v jeho rámci aplikovaly správné ustanovení §9 odst. 5 účinné ode dne 1. 9. 2006, které výslovně stanoví konkrétní tarifní hodnotu (500 Kč) pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám (na tento právní předpis pak rovněž odkazuje ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. účinné ode dne 1. 7. 2009, které upravuje tutéž otázku). Svým postupem tak neporušily žádné z tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu