ECLI:CZ:US:2012:1.US.2507.10.1
sp. zn. I. ÚS 2507/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. Ch. a M. Ch., zastoupených Janem Kozákem, advokátem se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2010, č. j. 8 As 28/2009-92, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 Ca 65/2008-43, proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru strategického rozvoje kraje ze dne 14. 1. 2008, č. j. KÚOK/98319/2007-8/500, a proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru stavebního ze dne 10. 7. 2007, č. j. OPS/7486/1997/Pšt, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Magistrátem města Olomouce, odbor stavební (dále jen "SÚ") byla rozhodnutím ze dne 10. 7. 2007, č. j. OPS/7486/1997/Pšt, stavebníkovi (společnosti STOPA, s. r. o.) dodatečně povolena změna stavby - úpravy skleníkového areálu, dále přípojky na inženýrské sítě a nádrže na vodu a současně byl vydán souhlas k užívání této stavby vyjma objektu SO 01. Provedená změna stavby spočívala ve stavebních úpravách uvnitř skleníku včetně výměny vnitřních rozvodů vody, odpadního potrubí a ústředního vytápění, elektroinstalace, a dále v přístavbě skleníku a přípojek na inženýrské sítě pro pěstování zeleniny. SÚ k opakovaně vznášeným námitkám stěžovatelů (domáhajících se vstupu na svůj pozemek, uvedení pozemku do původního stavu, jeho předání a vyklizení, skrývky a odvozu ornice) mimo jiné uvedl, že tyto není kompetentní řešit; jedná se občanskoprávní věc, kterou je nutno uplatnit podáním žaloby u příslušného soudu, resp. - v případě ornice - je k řešení příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelů poukázal - ohledně čtyř kusů trubek - na to (jak ostatně vyplývá již z původní dokumentace skleníku z roku 1982), že se jedná o součásti rozvodu vytápění skleníku (nikoli rozvodu hydroponie) a v souvislosti s úpravami skleníku od roku 1995 došlo k jejich výměně. Ve vztahu ke kolaudačnímu řízení zdůraznil, že stěžovatelé nejsou jeho účastníky; konečně, ve vztahu k technologii hydroponie důvod řízení odpadl, neboť tato byla stavebníkem odstraněna.
Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor strategického rozvoje kraje (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 14. 1. 2008, č. j. KÚOK/98319/2007-8/500, mimo jiné zamítl odvolání stěžovatelů a napadené rozhodnutí SÚ potvrdil.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 Ca 65/2008-43, zamítl správní žalobu stěžovatelů (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.). V prvé řadě uvedl, že napadené rozhodnutí přezkoumal výhradně v mezích konkrétně uplatněných žalobních důvodů, neboť ve správním soudnictví se uplatňuje dispoziční a koncentrační zásada. Proto nepřihlédl k námitkám stěžovatelů obsažených v replice k vyjádření žalovaného, ani k námitkám uplatněným v odvolání; dále neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, na něž je nutno pohlížet jako na jeden celek. Za důvodnou nepovažoval ani námitku týkající se stavebních objektů, jež nejsou na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelů; ve vztahu ke skrývce ornice uvedl, že oba správní orgány správně poukázaly na to, že v této věci jejich pravomoc není dána. Správní soud k §58 odst. 2 stavebního zákona připomněl, že k jeho výkladu je nutno přistupovat z hlediska okolností konkrétního případu; to především ve vztahu k tomu, zda provedení daných prací zasahuje do vlastnických práv vlastníka pozemku nad míru, do níž již bylo zasaženo původním zřízením cizí stavby na jeho pozemku. Přijetí jiného výkladu by znamenalo, že by vlastník stavby stojící na cizím pozemku bez souhlasu jeho vlastníka nemohl plnit ani své povinnosti vyplývající z ustanovení §86 odst. 1 stavebního zákona. To by ve svém důsledku vedlo ke znehodnocení stavby, a tím i k újmě na vlastnických právech jejího majitele, aniž by bylo provedením těchto prací jakkoli zasaženo do vlastnických práv vlastníka pozemku oproti stavu předcházejícímu. Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že se v případě stěžovatelů jednalo ve vztahu k dodatečně povolené změně (částí) stavby (pouze) o výměnu čtyř trubek původního rozvodu topení a (na základě provedeného řízení o odstranění změny stavby již odstraněné) technologie hydroponie. Správní soud rovněž odkázal na podání stěžovatelů ze dne 24. 11. 2004, v němž uvedli, že žádali o odstranění části hydroponie jen ze svého pozemku s tím, že společnost OLPLANT, s. r. o. (Poznámka: právní nástupce společnosti STOPA, s. r. o.) může vše ostatní užívat jako dosud.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č. j. 8 As 28/2009-92, kasační stížnost stěžovatelů zamítl (výroková část I.), rozhodl, že stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.), žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výroková část III.) a vyslovil, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část IV.).
Kasační soud v prvé řadě poukázal na důsledky uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví a v souzené věci konkrétně. Stěžovatelé musí především uplatnit veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před krajským soudem; uplatní-li námitku až v kasační stížnosti, nebo konkretizují a rozvedou námitku, kterou v žalobě uvedli zcela obecným způsobem, kasační soud se jejím přezkumem nebude zabývat (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 8 Afs 91/2007-407). Nelze zaujmout stanovisko ani k těm částem kasační stížnosti, ve kterých stěžovatelé konstatují nebo rekapitulují určité skutečnosti, aniž by s nimi spojili tvrzenou nezákonnost rozhodnutí či vady správního řízení. Pod nezákonností nelze spatřovat subjektivní pocit nespokojenosti stěžovatelů z výsledku řízení a z nevyhovění jejím námitkám.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že argumentace krajského soudu je sevřená, konzistentní a přesvědčivá; neobstojí proto obecná námitka stěžovatelů, že se krajský soud nevypořádal s namítanou nepřezkoumatelností obou správních rozhodnutí. Stěžovatelé ostatně neuvedli žádnou konkrétní námitku, s níž by se žalovaný správní orgán nevypořádal, odkaz na prejudikaturu posiluje přesvědčivost rozsudku; naopak nepřiléhavým je odkaz stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 684/06, které řešilo skutkové i právně jinou otázku. Kasační soud neshledal zásah do ústavních práv stěžovatelů (stěžovateli ani neuvedených); připomněl, že na namítanou délku správního řízení měla vliv řada skutečností (jež příkladmo uvedl a vyhodnotil). Nejvyšší správní soud dále poukázal na předmět soudního přezkumu (tj. rozhodnutí o dodatečném povolení změny stavby z roku 2007 a nikoli vyhodnocení projektové dokumentace a vydané stavební povolení z roku 1982), kdy stěžovatelé teprve v kasační stížnosti rozvedli, že do jejich vlastnických práv bylo v řízení o dodatečném povolení změny stavby zasaženo v důsledku skrývky ornice, částečným vybudováním betonových ploch a provedením trubkových rozvodů. Kasační soud uvedl, že se správní orgány podrobně zabývaly (včetně znaleckého posudku) tvrzeným zásahem do vlastnických práv stěžovatelů a připomněl, že technologie hydroponie byla v průběhu řízení odstraněna, rozvody topení byly vedeny po konstrukci skleníku již v době zřízení původní části skleníku v roce 1982; stěžovatelé konečně ani neuvedli, jak by došlo v důsledku těchto úprav k zásahu do jejich vlastnického práva. Kasační soud současně poznamenal, že i kdyby byli stěžovatelé v daném řízení úspěšní, nedošlo by tím k odstranění stavby ani k jejímu vyklizení, ale pouze k navrácení do stavu, který tu byl před zahájením stavebních prací na úpravách skleníku. Dále prohlásil, že ve správní žalobě nebyla uplatněna ani námitka, že správní řízení o dodatečném povolení stavby mělo být přerušeno a žadateli mělo být uloženo, aby si opatřil souhlas vlastníka pozemku (i formou soudního rozhodnutí); tuto námitku proto považoval za nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.). Ve vztahu k stěžovateli napadenému výkladu §58 odst. 2 SZ (který provedl krajský soud) připustil, že výklad citovaného ustanovení nesmí být sice restriktivní; v souzené věci se však trubky rozvodu topení na místě nacházely již před jejich výměnou a k omezení vlastnického práva stěžovatelů samotnou výměnou proto nedošlo. Kasační soud konečně zdůraznil, že povinnost vlastníka nemovitosti udržovat stavbu v dobrém technickém stavu je povinností veřejnoprávního charakteru, kterou nelze zaměňovat se zásahem do vlastnických práv vlastníka pozemku, na němž stavba stojí; tento chráněný veřejný zájem nemůže být ovlivněn případnými spory soukromoprávního charakteru mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku.
II.
V záhlaví uvedené rozhodnutí správní i soudní napadli stěžovatelé ústavní stížností. Uvedli, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v prvé řadě podali velmi obsáhlou rekapitulaci původního stavu a průběhu řízení před rokem 1995 a následně řízení o dodatečném povolení změny stavby. V ústavní stížnosti v podstatě připomněli vlastní argumentaci, kterou užívali v řízení před správními orgány i před správními soudy. Uvedli, že jim ze strany správních orgánů a následně také orgánů správního soudnictví nebyla náležitým způsobem poskytnuta právní ochrana, a to nejen v záležitosti ochrany vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). Nebyl respektován ani princip dobrých mravů a došlo i k porušení zásad spravedlivého procesu; to s ohledem na skutečnost, že řízení trvalo mnoho let; tedy jednalo se - jak stěžovatelé uvedli - o neposkytnutí ochrany v přiměřených lhůtách a bez zbytečných průtahů.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2010, č. j. 8 As 28/2009-92, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 Ca 65/2008-43, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odbor strategického rozvoje kraje ze dne 14. 1. 2008, č. j. KÚOK/98319/2007-8/500, a rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odbor stavební ze dne 10. 7. 2007, č. j. OPS/7486/1997/Pšt, zrušil.
III.
Účastníkům řízení i vedlejším účastníkům byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku; zdůraznil, že správní orgány rozhodovaly o povolení změny stavby a v tomto rámci nedošlo k nerespektování vlastnických práv stěžovatelů. Opětovně připomněl, že přezkoumával jen ty kasační námitky, které měly svůj předobraz ve včas uplatněných žalobních bodech. K námitce stěžovatelů, že řízení trvalo relativně dlouho, uvedl, že se tak částečně dělo v důsledku objektivních okolností (které opětovně uvedl a popsal); za podstatné považoval tu skutečnost, že stěžovatele v kasační stížnosti neshledávali porušení svého práva na spravedlivý proces. Navíc uvedl, že v důsledku chybějícího podrobnějšího odůvodnění ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatelé porušení tohoto principu spatřují v délce soudního řízení nebo ve skutečnosti, že se bezvýsledně domáhají nápravy po relativně dlouhou dobu. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by v souzené věci došlo k porušení vlastnických práv stěžovatelů a jejich práva na spravedlivý proces a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření plně odkázal na rozsudek vlastní i na navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor strategického rozvoje kraje, ve svém vyjádření zdůraznil, že se jednalo o dodatečně povolovanou změnu stavby. Uvedl, že původní stavba skleníku byla v roce 1982 řádně povolena a následně zkolaudována; v dalším odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí a uzavřel s tím, že napadený rozsudek kasačního soudu považuje za správný a zákonný. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl.
Magistrát města Olomouce, odbor stavební, ve svém vyjádření popsal průběh řízení, poukázal na spisový materiál a na v něm uvedené doklady o jednání se stěžovateli. Uvedl, že "stavba skleníku jako taková byla řádně povolena a zkolaudovaná". Zejména (ve vztahu k vývoji a průběhu správního řízení) připomněl, že v případě konkurence dvou vlastnických práv opakovaně odkazoval na nutnost řešení dle §135c o. z. - tedy soudem nebo uzavřením dohody; k žádnému z uvedených způsobů vyřešení však v případě stěžovatelů po celou dobu vedeného řízení (na rozdíl od ostatních vlastníků pozemků ve skleníku) nedošlo.
Obchodní společnosti STOPA, s. r. o., a P.M. Systém, s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem vzdaly.
Stěžovatelé v replice k vyjádření správních a soudních orgánů konstatovali, že tato navazují na ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ústavní soud má k dispozici správní spis, ze kterého je zřejmý postup správních orgánů, jednotlivé rozhodné skutečnosti a způsob ošetření práv vlastníků pozemků. Stěžovatelé opětovně připomněli skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti, odkázali na její obsah a repliku uzavřeli s tím, že na jejich stanovisku nic nemění ani vyjádření správních a soudních orgánů.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými/správními soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatelům nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhali. Oba správní soudy podrobně vysvětlily důvody, pro které musely návrhy stěžovatelů zamítnout.
Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že již Krajský soud v Ostravě vzal v úvahu tuto stránku souzené věci a dostatečně jasně vysvětlil podstatu ochrany práva za situace, kdy dochází ke střetu dvou vlastnických práv. Obdobně Nejvyšší správní soud (který navíc připomněl, že stěžovatelé teprve v kasační stížnosti rozvedli, že bylo zasaženo do jejich vlastnických práv) zdůraznil, že se touto otázkou zabývaly již správní orgány; koneckonců, stěžovatelé ani neuvedli, jak by došlo v důsledku úprav (odstranění hydroponie, vedení rozvodu tepla po konstrukci skleníku již od roku 1982) k zásahu do tohoto jejich práva. Ústavní soud proto uzavírá, že správní i soudní orgány se s otázkou tvrzeného porušení vlastnického práva vypořádaly věcně, důsledně a s přehledem; to obstojí i z hlediska ústavnosti.
Stěžovatelé setrvale (již) v odvolání do rozhodnutí SÚ, ve správní žalobě, v kasační stížnosti i v ústavní stížnosti předkládají a opakují argumentaci, jež se týká postupu a řízení ve věci povolení změny stavby; k této argumentaci však více nebo méně zřetelně (především v ústavní stížnosti) připojují odkazy na "původní" rozhodnutí o povolení stavby z roku 1982 (a na tehdy jimi tvrzené porušení jejich práv). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že se v případě rozhodnutí o povolení stavby z roku 1982 jedná o argumentaci, která nemá věcnou a organickou souvislost s předmětem řízení před správními orgány (tj. řízení o povolení změny) a usuzuje, že se jedná o argumentaci účelovou a spektakulární. Byly to konec konců jak správní orgány, tak i Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud, které stěžovatelům v odůvodnění svých rozhodnutí (a oba správní soudy obsáhle a pregnantně) vysvětlily význam a postup řízení ve věci schvalování povolení změny stavby.
Ústavní soud nemá důvod na uvedené argumentaci - ani z hlediska ústavnosti -cokoli měnit. Správní orgány i správní soudy jasně popsaly věcný a formálně procesní rámec svého postupu; ze správních spisů i ze soudních spisů jsou jednoznačně dohledatelné a popsatelné i příčiny, jež vedly k celkové délce řízení před správními orgány. Nelze tedy přisvědčit ani argumentaci stěžovatelů o neposkytnutí ochrany v přiměřených lhůtách a bez zbytečných průtahů; to platí zvláště za situace, kdy sami stěžovatelé ještě ani v kasační stížnosti v této okolnosti porušení práva na spravedlivý proces neshledávali. Jedná se proto o novou argumentaci stěžovatelů, která je uvedena až v řízení před Ústavním soudem a již z tohoto důvodu nemůže vést k (případným) úvahám o porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze odkázat na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů jsou logická, jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu