ECLI:CZ:US:2012:1.US.3078.11.1
sp. zn. I. ÚS 3078/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem J. D., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2008, sp. zn. 45 T 23/2008, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1116/2009, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 12. 2008, sp. zn. 45 T 23/2008 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 6 To 17/2009 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1116/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, ve vylákání finančních záloh na dodávku různých fiktivně nabízených strojů a zařízení, které ve skutečnosti neexistovaly, a tudíž ani nemohly a neměly být dodány.
Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, kdy tvrdí, že tyto se dostatečně nezabývaly otázkou, zda se v případě stěžovatele nemohlo jednat o situaci, kdy byl použit jako subjekt nějakého jednání pravým pachatelem jako živý nástroj. Soudy se spokojily s tvrzeními spoluobviněných K. a V., kteří vinu svalovali na stěžovatele.
Dále namítá nezákonnost domovní prohlídky, ze které vzešly některé důkazy. V příkazu k jejímu provedení (č. l. 403 trestního spisu) "nebyl řádně označen v souladu s faktickým stavem vlastník rozestavěného domu (Group Trading s. r. o.), neboť v něm uvedená odsouzená K. touto osobou nebyla. (...) Z uvedeného důvodu nebyl uvedený příkaz ani doručen společnosti (jednateli) Group Trading s. r. o, ačkoliv se prohlídka týkala jejího objektu." Nedošlo také k řádnému výslechu a účasti majitelů předmětné nemovitosti při domovní prohlídce. Podezřelá a následně obviněná N. K. ani nebyla vyzvána k vydání věci dle ustanovení §78 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") a "v průběhu domovní prohlídky bylo odňato takové množství věcí, včetně osobních, které vyvolává důvodné pochybnosti o přiměřenosti a zákonnosti tohoto zásahu do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu."
Další námitkou, kterou stěžovatel uplatňuje, je ta, že po určitou dobu nebyl řádně právně zastoupen, ač se jednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 trestního řádu. Předmětem plné moci ze dne 16. 3. 2005 udělené Mgr. D. založené (pouze v kopii) na č. l. 164 bylo totiž pouze zastupování ve věci extradice stěžovatele z České republiky do Ruské federace a byla "dále nepoužitelná v jakémkoli jiném řízení".
Poškozen prý byl také tím, že byl vykázán z jednací síně při výslechu svědkyně N. K. Otázky jí mohl klást pouze prostřednictvím předsedkyně senátu a nemohl tak "bezprostředně reagovat na výpověď svědkyně a na její odpovědi na jeho otázky, a být jí vystaven fakticky tváří v tvář". Ustanovení §209 trestního řádu, upravující případný postup výslechu svědků bez přítomnosti obžalovaného, je poměrně přesný a neumožňuje způsob výslechu svědka za jiných předpokladů než v tomto ustanovení uvedených. Obava svědků musí být zcela reálná a konkrétní, což nebyla.
Za nesprávné stěžovatel dále považuje, že adhezní povinnost k náhradě škody poškozeným byla "uložena toliko jemu, ač měli být všichni odsouzení zavázáni společně a nerozdílně, pakliže šlo o zjevné spolupachatelství, jak je zejména z konstrukce skutkových vět patrno, a soudy i tvrzeno, byť zákonné vyjádření ve smyslu ustanovení §9 trestního zákona naprosto chybí."
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 a 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, pokud jde o adhezní nárok přiznaný poškozeným, a to s ohledem na zásah do majetkové sféry stěžovatele, kdy je toho času vystaven exekuci majetku, když toto není ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí přiznaného rozhodnutím třetí osobě poškozeným znamená pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2012 stěžovatel dodatečně požádal, aby jeho věc byla projednána přednostně.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud vyjádřil přesvědčení, že k porušení práv odsouzeného v průběhu trestního řízení tak, jak je v ústavní stížnosti namítáno, nedošlo, kdy argumenty uváděné v ústavní stížnosti jsou pouze opakováním námitek vznešených obhajobou již dříve, se kterými se soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích již vypořádaly. Zároveň podotknul, že věc již byla několikrát předmětem zkoumání Ústavního soudu, a to pod sp. zn. III. ÚS 2695/2007, IV. ÚS 104/2008, IV. ÚS 520/2008, II. ÚS 745/2008 a III. ÚS 12/2009.
Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje za správná a dále se nehodlá vyjadřovat.
Vrchní soud toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Vrchní státní zastupitelství v Praze, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 45 T 23/2008 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o stěžovatelovu roli v trestné činnosti, soudy nevyšly pouze z výpovědí K. a V., jak tvrdí v ústavní stížnosti, ale i dalších důkazních pramenů, jako byly materiály nalezené při domovní prohlídce.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelem tvrzené nezákonnosti domovní prohlídky, Ústavní soud zejména odkazuje na str. 20 a násl. rozsudku, kde se městský soud problematice domovní prohlídky rozsáhle věnoval. Pouze k otázce výzvy k vydání věci Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že obecně platí, že příkaz k domovní prohlídce v sobě zahrnuje jak výzvu k vydání věci doličné, tak i příkaz k jejímu odnětí (Jelínek, Jiří a kol.: Trestní právo procesní; Praha, EUROLEX BOHEMIA s. r.o., 2002, str. 223).
Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly i se stěžovatelovou námitkou absence právního zastoupení (viz str. 37-38 rozsudku) a zřejmé jsou i důvody, pro které při výslechu svědkyně N. K. provedly výslech bez přítomnosti obžalovaného postupem dle §209 trestního řádu (srovnej str. 12 usnesení Nejvyššího soudu).
Poslední stěžovatelovou námitkou, která se týkala způsobu stanovení povinnosti k náhradě škody poškozeným, se Ústavní soud nezabýval, neboť není přípustná. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Tuto hmotněprávní námitku tedy měl uplatnit v řízení dovolacím, což se dle dostupného spisového materiálu (viz text stěžovatelova dovolání k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu na č. l. 841 a násl. spisu městského soudu) nestalo (stěžovatel ostatně opak ani netvrdí).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.
Pokud jde o stěžovatelovu dodatečnou žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu