ECLI:CZ:US:2012:1.US.714.10.1
sp. zn. I. ÚS 714/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Š. O., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, Symfonická 1469/9, proti rozsudku Městského soudu Praha ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 22 Co 362/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod navrhl zrušení rozsudku Městského soudu Praha ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 22 Co 362/2009, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 8 C 97/2009 tak, že se žaloba ohledně částky 500 Kč zamítá.
Stěžovatel k podstatě věci uvedl, že dne 25. 3. 2008 požádal Českou správu sociálního zabezpečení o příplatek k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb.; dne 5. 6. 2008 zaslal ČSSZ stížnost na průtahy v řízení. Dne 30. 6. 2008 ČSSZ uznala stížnost za důvodnou a přiložila rozhodnutí, jimiž mu přiznala příplatek ve výši 241 Kč měsíčně a doplatek za minulé období ve výši 21.671Kč. Dne 17. 7. 2008 požádal stěžovatel ČR - Ministerstvo práce a sociálních věcí o zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 5.200 Kč. Ministerstvo práce a sociálních věcí na žádost neodpovědělo a marně tak uplynula šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle §15 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovateli nezbylo než se obrátit na soud.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2009 č. j. 8 C 97/2009-40 bylo uznáno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu na straně ČSSZ a soud přiznal stěžovateli zadostiučinění ve výši 500 Kč. Ačkoli zadostiučinění nedosáhlo požadované výše, stěžovatel byl prý s rozsudkem spokojen, neboť v podstatě věci mu soud dal za pravdu. Ministerstvo práce a sociálních věcí se však proti rozsudku odvolalo s tím, že stěžovateli nenáleží ani oněch 500 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze pak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 500 Kč zamítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s odůvodněním tohoto rozsudku. Uvedl zejména, že nesouhlasí s názorem soudu, že nebyl odkázán na starobní důchod jako jediný příjem a že netvrdil žádnou konkrétní újmu, žádný stres, útrapy či finanční nedostatečnost; to by však podle stěžovatele znamenalo, že nárok na zadostiučinění za průtahy v řízení mají jen lidé neobyčejné chudí (zatímco lidé slušně zaopatření či dokonce bohatí nikoli) resp. lidé psychicky labilní. Je toho názoru, že v řízení měl prokazovat nesprávný úřední postup příslušného státního orgánu a nikoliv svoji chudobu či psychickou labilitu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních; tak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka ve výši 500 Kč. Jisté shrnutí svých názorů na uvedenou problematiku podal Ústavní soud např. ve věci sp. zn. III. ÚS 3125/10; od závěrů tam vyslovených nemá ani I. senát Ústavního soudu důvodu se nějak výrazněji odchýlit.
Ústavní soud proto opakuje, že se v těchto případech projevuje s mimořádnou zdrženlivostí; ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - ve smyslu existence rozhodnutí excesivního - pak v dané věci zjevně dány nejsou.
Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Lze poznamenat, že v obdobných věcech z poslední doby Ústavní soud dokonce vyslovil i silnější názor (v usneseních sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 160/10, III. ÚS 170/10 a III. ÚS 173/10), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08) jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu