ECLI:CZ:US:2012:2.US.1160.12.1
sp. zn. II. ÚS 1160/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 256/2011-139 ze dne 9. 1. 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Sm 345/2008 ze dne 18. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 3. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to jeho výroku II., a usnesení Městského soudu v Praze, jimiž mělo být porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2010 č. j. 7 Sm 345/2008-63 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na zaplacení 29 000 000 Kč s příslušenstvím a odměnou z důvodu nezaplacení soudního poplatku z žaloby. Dne 25. 10. 2010 vzal stěžovatel svou žalobu částečně zpět. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto podle ustanovení §96 odst. 5 o. s. ř., že částečné zpětvzetí žaloby je neúčinné, neboť k němu došlo v době, kdy již řízení bylo pravomocně skončeno. Stěžovatel napadl uvedené usnesení odvoláním, v němž zejména poukazoval na to, že v době, kdy vzal žalobu částečně zpět, nemohlo být řízení pravomocně skončeno, neboť proti usnesení o zastavení řízení podal odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Své tvrzení o podání odvolání prostřednictvím České pošty doložil kopií podacího lístku s podacím číslem RR03876135CZ ze dne 19. 10. 2010. Dalším napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (konkrétně jeho výrokem II. napadeným ústavní stížností) bylo usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 3/ potvrzeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že částečné zpětvzetí žaloby učinil poté, co proti usnesení o zastavení řízení podal odvolání a nastaly tak suspenzivní účinky tohoto opravného prostředku.
Stěžovatel uvádí, že odvolání proti usnesení o zastavení řízení bylo podáno dne 19. 10. 2010 prostřednictvím České pošty, což také soudu prokázal, včetně toho, že bylo podatelnou městského soudu dne 20. 10. 2010 přijato. Je tak přesvědčen, že napadené usnesení, jímž byla vyslovena neúčinnost částečného zpětvzetí žaloby, je nesprávné. Připomíná, že o nápravu rovněž požádal předsedu městského soudu, přičemž uvedl všechny relevantní skutečnosti pro přezkoumání věci, jeho stížnost však byla posouzena jako zcela nedůvodná a byl dán podnět České advokátní komoře k zahájení kárného řízení se zástupcem stěžovatele. Kontrolní rada České advokátní komory tento podnět jako nedůvodný odložila. Stěžovatel vyslovuje obavu o řádném postupu městského soudu ve věci vedení spisu a evidence došlých podání a závěry soudu označuje za spekulativní, neboť dle jeho názoru nebylo řádně objasněno, co bylo skutečným obsahem obálky pod uvedeným podacím číslem. Odvolací soud zcela nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by prováděl vlastní šetření stavu vedení spisu či si vyžádal revizní stanovisko administrativního aparátu soudu I. stupně. Stěžovatel má za to, že vrchní soud rezignoval na svoji funkci revizní instance. Označuje jeho rozhodnutí za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné a v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu, týkající se řádného zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. Stěžovatel vysvětluje, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ve věci sp. zn. 14 Cm 176/2010 odeslal elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem a dodatečně ji dne 19. 10. 2010 zaslal rovněž v listinné podobě, nikoli však doporučeně. Je možné, že soud I. stupně svým postupem zakryl nedostatky ve své interní práci a připojil obálku, která původně obsahovala předmětné odvolání u jiné spisové značky k podání náhodou odeslaného téhož dne týmž odesílatelem do odlišného nalézacího řízení. Namítá, že v souvislosti s učiněným podáním pro soud jediným, co podateli zůstane jako potvrzení, je podací lístek či elektronické potvrzení. Jakmile je podání předáno podatelně, ztrácí nad ním podatel dohled a je odkázán "doufat" v řádnost práce soudní administrativy. V další části ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu k nedostatkům v organizaci a činnosti soudní moci, z níž lze vyvodit, že v pochybnostech je třeba se přiklonit k závěru, že jde o pochybení soudu a nikoli odesílatele podání (viz sp. zn. III. ÚS 674/04, III. ÚS 329/2000, I. ÚS 460/97, III. ÚS 459/09) a uvádí příklady prokazatelných pochybení v práci téhož soudu v jiných věcech.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V případě napadených rozhodnutí dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že částečné zpětvzetí žaloby učiněné podáním stěžovatele ze dne 25. 10. 2010 je ve smyslu ustanovení §96 odst. 5 o. s. ř. neúčinné, neboť k němu došlo v době, kdy již řízení ve věci bylo pravomocně skončeno na základě usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku z žaloby. Vzhledem k tvrzení stěžovatele, že proti usnesení o zastavení řízení podal opravný prostředek (což prokazoval podacím lístkem a oznámením pošty o výsledku reklamačního řízení), vrchní soud zkoumal osud tvrzeného podání. Vyšel přitom z obsahu příslušného spisu sp. zn. 7 Sm 345/2008 (v němž uváděné podání nenašel) a z úředního záznamu o provedeném interním šetření městského soudu ke stěžovatelem namítané absenci jím podaného odvolání, z něhož zjistil, že zásilka s podacím číslem uváděným stěžovatelem, podaná dne 19. 10. 2010, byla skutečně soudu doručena dne 20. 10. 2010. Neobsahovala však odvolání proti usnesení o zastavení řízení, jak tvrdil stěžovatel, ale žalobu na zrušení rozhodčího nálezu v jiné právní věci, zapsanou pod sp. zn. 14 Cm 176/2010. Z důvodu komplexního posouzení si odvolací soud vyžádal rovněž předmětný spis sp. zn. 14 Cm 176/2010 a z něj (shodně se závěry citovanými v úředním záznamu městského soudu) zjistil, že první strana žalobního návrhu obsahuje otisk datového razítka podatelny a k žalobě je připojena obálka, jejíž podací číslo a údaj odesílatele i adresáta se shoduje s údaji uváděnými v odvolání stěžovatele. Pokud z takto učiněných zjištění vyvodil, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že částečné zpětvzetí žaloby učinil až poté, co proti usnesení o zastavení řízení podal odvolání, neboť z obsahu spisu sp. zn. 14 Cm 176/2010 vyplynulo, že nešlo o odvolání, ale o žalobu podanou prostřednictvím pošty, přičemž přiložená obálka z hlediska časových údajů zcela korespondovala, z ústavního hlediska nelze jeho závěrům cokoli vytknout.
Odvolací soud vyvinul maximální úsilí k ověření tvrzení stěžovatele a nelze mu tak oprávněně vytýkat, že za stavu, kdy nebyla prokázána verze uplatněná stěžovatelem, nerozhodl v jeho prospěch. Z uvedeného důvodu nejsou případné odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu vyjadřující se ke zjištěným nedostatkům v činnosti soudů, kdy se v soudní evidenci nepodařila dohledat prokazatelně odeslaná podání. V nyní projednávané věci se totiž podání pod příslušným podacím číslem dohledalo, neobsahovalo však stěžovatelem tvrzené odvolání. V souvislosti s prokazováním podávání návrhů a jiných podání lze v uvedené souvislosti odkázat též na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/2006, podle něhož je na účastníkovi řízení, aby ve sporném případě unesl důkazní břemeno tvrzení. To se v projednávaném případě stěžovateli nepodařilo.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné procesní normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další jeho tvrzená práva.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu