ECLI:CZ:US:2012:2.US.1588.12.1
sp. zn. II. ÚS 1588/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 3. 2012, č. j. 4 C 219/2011-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům kladeném na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem uložil nalézací soud stěžovateli zaplatit České televizi částku 3.645 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 8.920 Kč. Rozsudek byl vynesen na základě zjištění, že žalovaný jako držitel televizního přijímače nesplnil svou povinnost hradit v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, televizní poplatek za období červenec 2009 až září 2011. Do evidence poplatníků se stěžovatel přihlásil dne 1. 2. 2006. Když přestal být poplatníkem, bylo jeho povinností tuto skutečnost České televizi oznámit a z evidence poplatníků se odhlásit. K řádnému odhlášení, podloženým doklady požadovanými uvedeným zákonem a popsanými v rozsudku, ze strany stěžovatele nedošlo. Stran nákladů řízení soud vyšel ze zásady úspěchu ve věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud vůbec nevzal v úvahu jeho podání, kde tvrdil skutečnosti podstatné pro projednávaný nárok. V odůvodnění rozsudku se dokonce tvrdí, že se stěžovatel k věci nijak nevyjádřil. Zároveň soud pochybil, když v rozporu s nálezy Ústavního soudu přiznal České televizi právo na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Konkrétně stěžovatel upozorňuje na nález "ze dne 29. 3. 2012, kterým Ústavní soud stanovil strop pro náklady na advokáty, které musejí dlužníci platit protistraně v prohraných sporech o drobné pohledávky". Podle stěžovatele jde i nyní o formulářovou žalobu, kterou Česká televize podává na tisíce dlužníků, náklady na zastoupení by tak měly činit maximálně jednonásobek jistiny, tedy ekvivalent původní dlužné částky. Dále poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3698/10, podle něhož by otázka nákladů řízení neměla být důležitější než věc sama, a na nález sp. zn. I. ÚS 195/11, podle něhož subjekt hospodařící s majetkem státu a disponující odbornými pracovníky k hájení jeho zájmů nemá najímat advokáta. Souhrnně řečeno náklady řízení byly neúčelné a přiznání jejich náhrady protiústavní.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Stran jistiny je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil kopii podání datovaného dnem 29. 9. 2012, označeného jako "stanovisko k vyjádření České televize". Je pravda, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by se soud tímto stanoviskem zabýval. Na druhou stranu stanovisko obsahuje tytéž námitky, které stěžovatel uvedl již v odporu proti platebnímu rozkazu, jenž byl ve věci vydán, a s těmi se soud vypořádal (doba a okolnosti ukončení nájmu provozovny, promlčení části dluhu). V ústavní stížnosti píše, že ve stanovisku namítal částečnou úhradu dluhu. Z obsahu připojeného stanoviska však vyplývá, že ve skutečnosti polemizoval s tvrzením žaloby, za jaké období televizní poplatek dluží; žaloba žádala poplatek za část roku 2009, přičemž za tento rok měl stěžovatel uhradit celý poplatek a dlužit naopak za část roku 2008 (u poplatku za tento rok namítal stěžovatel neúspěšně promlčení). Otázkou, za jaké období může žalobce poplatek žádat, se soud v napadeném rozhodnutí zabýval a vedl k tomu dokazování. Krom toho samotná délka prodlení rozporována ani není. I kdyby tedy okresní soud předmětné stanovisko obdržel (přiložená kopie není opatřena prezenčním razítkem podatelny soudu a stěžovatel doručení nedokládá ani jinak), pro samotný fakt, že jej v odůvodnění rozhodnutí nezmínil, není potřeba jej rušit. Takový postup by, zvláště v řízení o objektivně nízkou částku, kdy je obecně jednoinstanční řízení vnímáno jako adekvátní, byl zbytečným formalismem. Nepřesný údaj, že se stěžovatel k žalobě nevyjádřil, ačkoliv se vyjádřil - byť stručně - minimálně v odporu proti platebnímu rozkazu, na správnost výroku neměl vliv.
Stran dalšího napadeného výroku je potřeba vzít v úvahu, že jde pouze o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení bagatelní částky (přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení). Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše značně rezervovaně. Ani případné pochybení obecného soudu nemůže být vzhledem k míře, jakou může být stěžovatel fakticky dotčen, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny. Krom toho i pro přezkum nákladového výroku platí, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.
Zde okresní soud o nákladech rozhodl dle zásady úspěchu ve věci. Posuzovat úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je kompetencí obecných soudů a o limitech přezkumu Ústavním soudem zde platí výše uvedené. Nálezy, na které se stěžovatel odvolává, sice vykazují některé společné rysy, jinak ale nejsou na nyní přezkoumávanou věc pro podstatné odlišnosti použitelné. Ve stěžovatelem uváděném nálezu ze dne 29. 3. 2012 (sp. zn. I. ÚS 3923/2011) řešil stížnost úspěšné procesní strany na to, že obecný soud výši odměny advokáta neurčil dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem ke specifické situaci, kdy šlo o sériové formulářové žaloby lišící se jen identifikací účastníků a předmětu sporu, kdy ze strany zastupujícího advokáta šlo při podávání žalob spíše než o úkony právní služby o úkony administrativní a kdy se pohledávky v řádu tisíců několikastupňově postupovaly s tím, že vysoká odměna dle uvedené vyhlášky nesloužila primárně jako úhrada potřebných právních služeb, ale spekulovalo se s ní jako částí zisku subjektů zapojených do obchodování s pohledávkami, byla postup obecného soudu adekvátní. Nyní přezkoumávaný případ je odlišný, neboť má individuální charakter. Žalující strana reagovala, zvláště po podání odporu proti platebnímu rozkazu, na individuální skutkové okolnosti, související například s ukončením nájmu provozovny. Případ, byť objektivně nijak složitý, si při poskytování právní pomoci individuální přístup vyžádal, o pouhé administrativní úkony ze strany advokáta žalující strany nešlo. Správný není ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 195/2011. Ten stojí na závěru, že je-li úspěšným účastníkem řízení subjekt hospodařící s majetkem státu zastoupený advokátem, je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen zohlednit, zda je takový subjekt dostatečně vybaven odbornými pracovníky, kteří mohou hájit jeho zájmy před soudem a zda tento subjekt vyvinul adekvátní aktivitu k předejití soudního sporu; pokud tak nepostupuje a odsoudí neúspěšného účastníka k úhradě odměny za zastupování advokátem, poruší právo na spravedlivý proces. Česká televize sice je veřejnoprávní instituce, které zákon ukládá plnění specifických úkolů, nicméně nejde o subjekt hospodařící s majetkem státu, nýbrž majetkem svým (viz zejm. §1 odst. 2 a 3 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění). Na státu a státním rozpočtu je Česká televize nezávislá, je financována prostřednictvím televizních poplatků vybíraných na základě zákona (č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích) a příjmy z vlastní podnikatelské činnosti. Je tedy také jejím ekonomickým kalkulem, uvážením a rizikem, zda bude k vymáhání svých pohledávek angažovat externí odborníky či k této činnosti využije vlastní pracovníky. Z napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že Česká televize stěžovatele před zahájením řízení vyzývala k úhradě dlužného poplatku. Měla tedy zájem na mimosoudním vyřízení záležitosti a nikoliv prvoplánově pouze navýšit svůj příjem o sumu odpovídající odměně advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. či tímto způsobem stěžovatele šikanovat, jak tomu bylo v případě řešeném výše zmíněným nálezem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu