ECLI:CZ:US:2012:2.US.1764.12.1
sp. zn. II. ÚS 1764/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem AK se sídlem Šikulova 17, 635 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2012 č. j. 3 Ads 187/2011-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v jeho věci na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2012 č. j. 3 Ads 187/2011-33 byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2011 č. j. 57 A 82/2011-16 (výrok I.) a dále byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě 1 měsíce od doručení tohoto usnesení předložil soudu plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o předmětné kasační stížnosti, a dále, aby prostřednictvím zvoleného zástupce konkrétně vymezil důvody, na nichž zakládá svůj návrh na zrušení označeného rozsudku (výrok II.).
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl předmětné rozhodnutí obecného soudu s poukazem na blíže rozvedené skutkové okolnosti a namítané nedostatky při výkladu institutu osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení hmotněprávních i procesních práv stěžovatele (vadné hodnocení provedených důkazů, nesprávné zjištění skutkového stavu věci, nesprávné právní posouzení věci, libovůle v rozhodování, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí atd.), které vedlo k zamítnutí návrhu stěžovatele. Posouzení majetkových poměrů stěžovatele Nejvyšším správním soudem mělo být toliko k době podání kasační stížnosti a návrhu na ustanovení advokáta, a nikoli zpětně do minulosti. Stěžovatel je toho názoru, že pouhé tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel v poměrně dávné minulosti vlastnil nemovitý majetek a současně byl majitelem několika bankovních účtů, nemůže spravedlivě odůvodňovat jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta k řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil - z důvodů v ní podrobně rozvedených, že tímto rozhodnutím došlo k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí především proti výroku pod bodem I usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně zjistil skutkový stav i nesprávně věc právně posoudil. Tím prý Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 na soudní ochranu a spravedlivý proces a dle čl. 37 odst. 2 Listiny na právní pomoc.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Především je třeba uvést, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že Nejvyšší správní soud nesprávně cituje ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že tento soud se otázkou naplnění podmínek citovaného ustanovení zabýval a k výroku, kterým zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel neunesl svou procesní povinnost doložit soudu, že nemá dostatečné prostředky na úhradu právního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti, ani nepředložil soudu žádné konkrétní podklady pro svá tvrzení, která v kontextu skutečností zjištěných ze správního spisu vyznívají nepřesvědčivě a nevěrohodně. Soud nemůže zjišťovat tyto skutečnosti z úřední povinnosti, neboť zásada vyšetřovací se zde neuplatní. Vzhledem k tomu, že plné osvobození od soudních poplatků má být podle zákonné dikce §36 odst. 3 s. ř. s. "výjimečným" procesním krokem, pro nějž musí existovat zvlášť závažné důvody, Nejvyšší správní soud nemohl za daných okolností stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce vyhovět. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, je třeba v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že čl. 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Na straně druhé nelze v některých případech uvedené právo realizovat jiným způsobem, přičemž podmínky, za jakých se tak děje, stanoví zákon (v daném případě §35 odst. 8 s. ř. s.). Stěžovatel ústavnost uvedeného zákonného ustanovení nenapadá (obdobně sp. zn. III. ÚS 1709/09, sp. zn. III. ÚS 1345/11).
Právo na právní pomoc ve formě bezplatného zastoupení v soudním řízení je vázáno na nemajetnost účastníka řízení a na potřebu ochrany jeho práv. Jestliže bylo v řízení zjištěno, že tyto podmínky, resp. jednu z nich, účastník nesplňuje, toto právo mu nepřísluší. Tím není dotčeno jeho právo zvolit si pro dané řízení svého zástupce. K tomu je nutno dodat, že v řízeních, kde není povinné zastoupení advokátem, nemusí být účastník zastoupen a právo na právní pomoc garantované Listinou se vyčerpává poučovací povinností soudů.
V této souvislosti je možné odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. (v daném případě §35 odst. 8 s. ř. s.).
V dané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předpoklady pro ustanovení zástupce splněny nejsou. Pokud stěžovatel potřebuje v soudním řízení právní pomoc (ustanovení §105 odst. 3 s. ř. s.), může si ji sám zajistit tím, že si zvolí zástupce z řad advokátů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud odepřel stěžovateli právo na právní pomoc.
Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. sp. zn. II. ÚS 3802/11).
Právo na spravedlivý proces by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se Nejvyšší správní soud v rámci řízení předpoklady ustanovení zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč stěžovateli nebyl ustanoven zástupce v řízení o kasační stížnosti, řádně odůvodnil. V žádném případě tedy nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud návrhem stěžovatele nezabýval řádně a věcně, protože právo na spravedlivý proces rozhodně nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. I. ÚS 2474/09).
Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost jen jako polemiku s napadeným rozhodnutím soudu, ani odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu není případný, neboť na věc stěžovatele nedopadají a vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2012
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu