ECLI:CZ:US:2012:2.US.3038.12.1
sp. zn. II. ÚS 3038/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem Společné advokátní kanceláře BURŠA-MACHÁLEK, se sídlem v Uherském Hradišti, proti usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 487/2012 ze dne 6. června 2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5To 98/2011-2321 ze dne 11. ledna 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 10T 5/2010 ze dne 24. června 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. srpna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákoníku, ve spojení s §238 trestního zákoníku, zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 2.500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou let a povinnost nahradit poškozeným část uplatněné škody. K jeho odvolání a odvolání spoluobžalovaného M. M. byl rozsudkem odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákoníku, ve spojení s §238 trestního zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti SLOVMLÝN, spol. s r. o., společně s jím pověřeným spoluobžalovaným M. M. v době od 24. května 2004 do 9. srpna 2007 v pobočce banky GE Money Bank, a. s., v pobočce banky UniCredit Bank Czech Republic, a. s., a v pobočce Komerční banky, a. s., po vzájemné dohodě jednak za účelem čerpání úvěrů a jednak při sjednávání úvěru předložili celkem 36 padělaných skladištních listů a další listiny nepravdivého obsahu, a tím dosáhli toho, že uvedené banky jim umožnily ve prospěch jimi reprezentované obchodní společnosti čerpání úvěrů, resp. Komerční banka, a. s., uzavřela s touto obchodní společností smlouvu o úvěru a umožnila jeho čerpání, přičemž čerpané úvěry nebyly splaceny, a bankám tak byla způsobena škoda v celkové výši 141.023.269 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou a byla mu uložena povinnost uhradit poškozeným část uplatněné škody. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Podle názoru stěžovatele byla v řízení a při rozhodování obecných soudů porušena jeho základní práva, a to zejména podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně obecným soudům vytýká, že neprovedly žádný důkaz k prokázání jeho vědomosti o tom, že skladištní listy předkládané bankám jsou padělané. Jeho úmysl byl vyvozen toliko z obecných úvah o tom, jaké informace měl či mohl mít jako jednatel apod., což je v rozporu se zákonem. Odvolává se přitom na názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479). S výjimkou skladištních listů předaných v srpnu 2007 Komerční bance a. s., nebylo zjištěno, že by skladištní listy vůbec kdy viděl. Pravost podpisů nebyla zkoumána znaleckým posudkem, ale bylo vycházeno pouze z vyjádření policejního orgánu (OKTE), coby součásti orgánů veřejné žaloby. Tento orgán navíc při hodnocení pravosti podpisu ve třech skupinách případů ukázal shodu s osobami, které měly být autory podpisů, jen v jednom případě.
3. Ve vztahu k přísnější kvalifikaci trestného činu úvěrového podvodu bylo třeba mezi uvedením v omyl a škodou prokázat příčinnou souvislost a dále z hlediska zavinění minimálně nedbalost. Soud prvního stupně se těmito znaky nezabýval, neboť volil jinou právní kvalifikaci. Odvolací soud pak neprovedl žádné důkazy, a proto nemohl učinit potřebné skutkové závěry. Poukazuje na to, že jistina dle úvěrových smluv v době jeho odpovědnosti za firmu nebyla splatná, a nemůže být tedy odpovědným za to, že po jeho odchodu z firmy úvěry nebyly spláceny. Resp. při jeho odchodu z firmy byl na účtu dostatek prostředků na nejdříve splatnou splátku. Nebyla vyslechnuta osoba odpovědná za splácení závazků u bank po jeho odchodu ze společnosti, ačkoli to bylo navrženo. Nebyla zjišťována hodnota majetku společnosti ke dni jeho odchodu, ani nebylo přihlédnuto při stanovení výše škody k tomu, co bylo věřitelům uhrazeno prodejem majetku z konkurzní podstaty.
4. Dále namítá, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci jednání oproti soudu prvního stupně, kdy podvod podle §209 trestního zákoníku změnil na úvěrový podvod podle §211 trestního zákoníku, aniž by provedl znovu podstatné důkazy či nové důkazy. To je podle stěžovatele v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 trestního řádu a ustálenou judikaturou reprezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 34/99 (ze dne 21. dubna 1999 in Právní rozhledy 99: 7, 375). Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za překvapivé, např. ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 (ze dne 21. dubna 2011). Je totiž celkem šest rozdílů ve znacích těchto zdánlivě stejných trestných činů. Odvolací soud pro své rozhodnutí změnil skutková zjištění v tom, kdo se obohatil (závěr, že se obohatila společnost SLOVMLÝN, přitom nemá žádný reálný základ) a doplnil skutková zjištění o to, že společnost SLOVMLÝN splácela pouze úroky a nikoliv jistinu. To nemá oporu v důkazech provedených soudem prvního stupně, resp. jsou účelově zkreslená. Popis skutku odvolacím soudem z hlediska zákonných znaků ovšem odpovídá trestnému činu podvodu, jak k nim došel soud prvního stupně a nikoliv úvěrového podvodu. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, že každá z bank měla vždy k dispozici veškeré ekonomické ukazatele společnosti SLOVMLÝN a tyto sama svými odborníky hodnotila. Státní moc tak zde poskytuje ochranu smluvní straně, která je při úvěrové smlouvě dominantní, v rozporu s názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 (ze dne 25. května 2010) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205). Jestliže se totiž banky za jimi určených podmínek, při jimi vytvořených kontrolních a zajišťovacích mechanismech rozhodly do úvěrového vztahu vstoupit, musí nést plnou odpovědnost i za výsledek této své podnikatelské činnosti. Důkazní řízení bylo vedeno toliko ke skutečnostem, které měly sloužit k zajištění úvěru, nikoliv k reálnosti jeho splácení. Nebylo prokázáno, že by prostředky z úvěrů nebyly použity na chod společnosti SLOVMLÝN a z jakých důvodů poté, co se úvěry staly splatnými, tyto nebyly splaceny.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti tvořila obhajobu stěžovatele, resp. jeho námitky obsažené v opravných prostředcích a především ovšem také to, že se obecné soudy s touto argumentací vždy důsledně vypořádaly.
8. Obecné soudy vyšly z toho, že předmětné skladištní listy skutečně poškozeným bankám nepředkládal sám stěžovatel, ale spoluobžalovaný M. M. Z výpovědí zaměstnanců obchodní společnosti SLOVMLÝN, obchodních partnerů této obchodní společnosti a pracovníků bank bylo ovšem již soudem prvního stupně přesvědčivě vyloženo, že to byl právě stěžovatel, kdo vždy efektivně řídil předmětnou obchodní společnost a měl podrobný přehled o všech jejích aktivitách a majetku a významné obchodní transakce si vyhradil pro sebe. Z toho všechny obecné soudy dospěly k závěru, že je nereálné, aby stěžovatel jednal s poškozenými bankami o zajištění úvěrů těmito cennými papíry (v daném množství a hodnotě), aniž by věděl o jejich fiktivní povaze. Obecné soudy rovněž vyzdvihly, že poškozené banky se v daném směru neomezily pouze na předložení předmětných skladištních listů, ale požadovaly po stěžovateli i smluvní instrumenty, na jejichž základě mělo dojít k nabytí zemědělských komodit, resp. jejich uskladnění ve prospěch předmětné obchodní společnosti. Ty byly stěžovatelem rovněž bankám doloženy a i o nich bylo v průběhu řízení zjištěno, že jsou padělané. Posledně uvedeným momentem se tento případ skutkově liší od případu řešeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jehož se stěžovatel dovolává. Konečně bylo odvolacím soudem zdůrazněno i to, že skladištní listy, které měly být vydány obchodní společností ZZN Pomoraví, byly pravým podpisem stěžovatele rubopisovány. Obecné soudy měly tedy v daném případě dostatek skutkových zjištění pro své závěry, na rozdíl od případu řešeného Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1624/09.
9. Pokud jde o skutečnost, že předmětné skladištní listy (resp. další listiny) byly padělány, tak již soud prvního stupně vyložil, že tento závěr s ohledem na povinnosti soudu v důkazním řízení není založen ani výlučně ani převážně na grafologickém odborném vyjádření, ale že stojí především na vyjádření odpovědných pracovníků těch firem, které měly tyto listiny vystavit. Podrobně pak byl vyložen rozdílný způsob neoprávněné manipulace se skladištními listy jednotlivých výstavců a to v návaznosti na zjištěnou zavedenou praxi těchto výstavců při zhotovování skladištních listů a při manipulaci s komoditami, o kterých skladištní listy vypovídaly.
10. Dovolací soud k námitce, že jistina úvěrů byla splatná poté, co stěžovatel převedl předmětnou obchodní společnost na jinou osobu, principiálně výstižně vyložil, že škodný následek nastal již čerpáním úvěrů na základě předložených padělaných listin a nikoliv až okamžikem splatnosti listiny. Posledně uvedená skutečnost byla tedy dovolacím soudem z hlediska právní kvalifikace shledána irelevantní. Obecné soudy prvního a druhého stupně přitom materiálně braly v úvahu i situaci, v níž se předmětná obchodní společnost nacházela v okamžiku splatnosti jistin (jíž bylo dosaženo postupnou prolongací úvěrových smluv z iniciativy stěžovatele) krátce po převedení obchodní společnosti stěžovatelem a snažily se v této souvislosti rovněž vyslechnout nabyvatele obchodního podílu stěžovatele Mgr. S., jak stěžovatel navrhoval. Soud prvního stupně od toho však upustil v situaci, kdy se tento svědek k hlavnímu líčení nedostavil a ve své omluvě avizoval, že by tak jako tak odmítl u soudu vypovídat (s. 58 rozsudku).
11. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 34/99, na nějž poukazuje stěžovatel, je za nezákonnou popsána změna rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o skutková zjištění, k nimž došlo bez doplnění či opakovaní dokazování odvolacím soudem. Odvolací soud i dovolací soud ovšem zcela jasně vyložily, že k ničemu takovému nedošlo, protože skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zcela převzaty. Došlo toliko k odlišné právní kvalifikaci a v návaznosti k odlišnému seřazení právně rozhodných zjištěných skutečností v rozhodnutí odvolacího soudu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud se přitom zabýval námitkou, že se ze strany odvolacího soudu jednalo o rozhodnutí překvapivé a tuto odmítl jednak s poukazem na to, že všechny pro právní kvalifikaci použitou odvolacím soudem rozhodná zjištění učinil již soud prvního stupně a dále s poukazem na to, že část vytýkaného jednání již byla kvalifikována jako zločin úvěrového podvodu soudem prvního stupně. Lze tedy mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřišlo se zcela novým řešením oproti případu řešenému Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2388/10.
12. Obecné soudy prvního a druhého stupně se materiálně zabývaly i tím, že zástava skladištních listů nebyla jediným zajišťovacím institutem v předmětných úvěrových případech, ale že banky požadovaly i další zajištění. Konstatovaly ovšem, že zastavené pohledávky byly buďto fiktivní anebo splněné, případně se díky vazbám na osobně spřízněné firmy jednalo o pohledávky uměle vytvořené. Majetek stěžovatele přitom nebyl natolik významný, aby jím vydaná směnka byla efektivním zajištěním předmětných úvěrů. Tímto důsledným zjištěním se pak daný případ liší od případu řešeného Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 558/01.
13. Ústavní soud tedy nezjistil, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu