ECLI:CZ:US:2012:2.US.3143.11.1
sp. zn. II. ÚS 3143/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Davidem Sykou, advokátem se sídlem Lysinská 1454/8, 143 00 Praha 12, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 26 Cdo 3341/2009-225 ze dne 8. června 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem dovolacího soudu došlo k porušení pramenů ústavního pořádku tím, že tento soud ve svém rozhodnutí nereflektoval judikaturu Ústavního soudu týkající se údajného "posunu právního postavení majitelů nemovitostí a nájemců bytů".
Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 12 C 201/2003-103 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 29. března 2005, č. j. 12 C 201/2003-51, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005, č. j. 19 Co 309/2005-73, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných (vedlejších účastníků) k blíže vymezenému bytu a současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele a dalšího žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) měli ke dni vypovězení z nájmu bytu ve společném jmění manželů blíže určený dům, a to až do 18. května 2004, kdy ho převedli kupní smlouvou na H. M. a J. N., dále to, že v prosinci roku 2003 šlo o jednopodlažní zděný, nepodsklepený dům s třemi místnostmi v přízemí a s obytným podkrovím, že v něm nebyla rozvedena voda a elektřina, kanalizace vedla do žumpy, nebylo zde vytápění, přízemí bylo rozkopáno a chyběly zde podlahy, jakož i že dle znaleckého posudku by náklady na jeho rekonstrukci činily 1 až 2 miliony korun.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dům v Davli nebyl - vzhledem ke svému stavu - k datu doručení výpovědi žalovaným způsobilý k trvalému bydlení a nemohl uspokojit bytovou potřebu žalovaných. Zdůraznil, že z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. března 2006 (dále též "obč. zák.") je rozhodný stav v době vypovězení a faktická, nikoliv pouze potencionální, možnost uspokojování bytové potřeby nájemce v "druhém" bytě; výklad uvedeného ustanovení, zastávaný žalobci, včetně stěžovatele, (kteří poukazovali na kolaudační stav domu v Davli a na to, že bylo věcí žalovaných udržovat ho v obyvatelném stavu), označil za extenzivní. Se zřetelem k tomu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nevymezil odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Poukázal na to, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam a že je v rozporu s ustálenou judikaturou, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1653/98, sp. zn. 26 Cdo 881/2005 a sp. zn. 26 Cdo 2471/99. Uvedl, že dům v Davli byl právně volný, že v minulosti postačoval k bydlení rodičům jednoho z žalovaných a že v daném případě by ani nešlo o jinou možnost bydlení, ale jen o přiměřené dokončení jeho rekonstrukce. Žalovaní si však ve své nemovitosti nezajistili vhodné bydlení, ačkoliv objektivně mohli a posléze ji prodali. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výlučně proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které Nejvyššímu soudu především vytýká, že nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 39/2000, který prý obsahuje zásadní upozornění, že změna zákonné ochrany nájmu způsobila posun právního postavení práv majitelů nemovitostí a nájemců bytů. Podle názoru stěžovatele tento posun pramení z narovnání proporcí mezi posuzováním práva vlastnického a odvozeného práva užívacího. Znamená též zrovnoprávnění vlastníků nemovitostí, pokud jde o odpovědnost s vlastnictvím spojenou.
Pronajímatel je prý povinen pečovat, i v zájmu nájemce, o svoji nemovitost. Stejně tak jiný vlastník nemovitosti, která umožňuje vlastnické bydlení, je dle názoru stěžovatele povinen o tuto svojí nemovitost pečovat tak, aby v ní mohl bydlet. Pokud by tak nečinil, těžko by prý mohl očekávat, že by mu byl byt někde přidělen. Skutečnost, že tento druhý vlastník je zároveň nájemcem v řádně udržovaném domě prvého vlastníka, dle názoru stěžovatele druhého vlastníka povinnosti pečovat o svoji nemovitost nezbavuje, a to tím spíše, když "požívá výhod nájmu prakticky dědičného, s regulovaným nájemným". Stěžovatel odkazuje na judikáty Ústavního soudu, které ve svých důsledcích prý potvrzují, že možnost bydlení v druhém bytě se posuzuje k době doručení výpovědi. V daném případě pomalý postup soudů v řízení umožnil dle stěžovatele žalovaným vytvoření stavu jejich nemovitosti, který se v průběhu řízení po doručení výpovědi z nájmu vzdaloval od běžné uživatelnosti k bydlení a který byl následně soudy hodnocen. Prodlení soudu však prý nemůže jít k tíži žalobců.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že svým hodnocením a usnesením, přes možnosti a výsledky dokazování, nerespektoval "extrémně významně" rovnost účastníku ve vztahu k vlastnictví k nemovitostem, když povinnosti pronajímatelů prý považoval za samozřejmé, kdežto povinnosti a možnosti nájemců, spojené s vlastnictvím jiné nemovitosti jako vlastníků za neexistující, neuznal naplněný výpovědní důvod, a porušil tak základní právo na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Stěžovatel tvrdí, že odchýlení od rozhodování v jiných případech, například 26 Cdo 3359/2009- 196, je extrémní, důsledkem je prý "prakticky opak".
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené usnesení dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném dovolacím řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu i dovolacího návrhu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatele s názorem obecného soudu stran hodnocení skutkových okolností i výkladu jednoduchého práva, kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel napadl toliko usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění). Dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha předmětného dovolacího důvodu se ostatně odráží i v dikci ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dovolatelé, kteří svým podáním u Nejvyššího soudu usilují o změnu judikatury, mohou tímto krokem její změnu pouze iniciovat, nemohou však své právní názory dovolacímu soudu vnucovat, neboť za jednotné rozhodování obecných soudů tento odpovídá sám.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci splnil. Krom rozboru příslušných zákonných ustanovení rovněž konstatoval, že stěžovatelem označená rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového (a tím i právního) stavu. Nejvyšší soud především poznamenal, že v jeho rozsudcích ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, a ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 881/2005, byla řešena pro účely přechodu práva nájmu bytu a pro účely rozhodnutí o změně bytové náhrady otázka, zda spoluvlastník nemovitosti má vlastní byt, a v rozsudku ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, šlo o situaci, kdy byla nemovitost určená k bydlení přestavěna na penzion. Takovou explikaci nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.
S ohledem na řečené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu