ECLI:CZ:US:2012:2.US.3555.11.1
sp. zn. II. ÚS 3555/11
Usnesení
POZOR - ROZHODNUTÍ II. ÚS 3555/11 BYLO ZRUŠENO USNESENÍM Pl. ÚS 110/20 ZE DNE 9. 2. 2021
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. Janem Kollárem, advokátem advokátní kanceláře JUDr. Josef Kollár a partneři, se sídlem v Sokolově, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. července 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 97/2009 ze dne 9. prosince 2009, a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 46/2007 ze dne 26. listopadu 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. listopadu 2011 a doplněnou podáními ze dne 4. ledna, 19. ledna a 1. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že pod záminkou koupě osobního vozidla vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště a nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického násilí směřujícímu zejména proti hlavě a tělu usmrtil poškozeného M. V., a jejich těla následujícího dne za pomoci svědka L. V. zakopal, přičemž před zahrabáním těla prohledal a odcizil poškozeným dva kusy mobilních telefonů. Za tento trestný čin a za další trestné činy, kterými byl uznán vinným jiným soudem v dřívějším řízení, mu byl uložen souhrnný trest doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku vydaném v onom dřívějším řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a nově mu byl uložen za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) trestního zákona a za další trestné činy, kterými byl uznán vinným jiným soudem v dřívějším řízení, výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výrok o trestu z rozsudku vydaném v onom dřívějším řízení. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel namítá porušení svých základních práv podle čl. 6 odst. 1 v kombinaci s čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel ve velmi rozsáhlé ústavní stížnosti citující mnoho různých nálezů Ústavního soudu a rozsudků Evropského soudu pro lidská práva obecným soudům vytýká postupný extenzivní výklad zákona, resp. provedených důkazů, tak aby mohlo dojít k jeho odsouzení "na objednávku" odvolacího soudu, když byl v dané věci předtím soudem prvního stupně čtyřikrát osvobozen.
3. Konkrétně se to podle stěžovatele projevilo jak v postupném rozšiřování závěrů o naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu, které ve skutečnosti naplněny nebyly, tak v úmyslném opomíjení či obsahovém zdeformování a dezinterpretování toho, co uvedli svědci a znalci (např. JUDr. B., MUDr. Š., MUDr. T.-P., Bc. F., T. K., L. F. atd.) ve prospěch stěžovatele. O opomíjení provedených důkazů vypovídá to, že naposledy zrušený rozsudek Krajského soudu v Plzni má celkem 88 stran o 49 řádcích, zatímco napadený rozsudek soudu prvního stupně má jen 56 stran o 40 řádcích. Zatímco v řízení před Krajským soudem v Plzni, coby soudem prvního stupně, byl pořizován z jednání zvukový záznam, tak v následném řízení vedeném Krajským soudem v Praze, jako soudem prvního stupně, vzdor námitkám stěžovatele nebyl pořizován zvukový záznam z jednání. Díky tomu byla vytvořena "virtuální realita" popisovaná pouze "svědkem V." namísto aby byla zjištěna materiální pravda. Rozhodnutí o vině na základě výpovědi jediného svědka přitom podle stěžovatele nemůže obstát, navíc když tento svědek prokazatelně lhal. Rozporuje výpověď svědka V., že na žádost stěžovatele dovezl na místo činu poškozené, protože o něm stěžovatel v té době z jiného řízení věděl, že je tento svědek udavač. Dle pohybů mobilních telefonních přístrojů bylo mobilními operátory vyloučeno tvrzení tohoto svědka o časovém průběhu děje. Obecné soudy prvního a druhého stupně ovšem důkaz mobilních operátorů totálně zmrzačily a popřely argumentem, že se mohly jednotlivé buňky křížit. S tím ovšem stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje na rozpory v jeho výpovědi a na to, že skutečnosti uváděné svědkem V. nebyly vzdor úsilí orgánů činných v trestním řízení potvrzeny ani jinak (např. pokuta při cestě v den činu, dupání stěžovatele na krk poškozeného V., projíždění policejní hlídky v okamžiku setkání svědka se stěžovatelem). Znalecké posudky označily tohoto svědka za manipulátora a lháře.
4. Dále stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení. To bylo zahájeno dne 4. března 2002 a stěžovatel byl po celou dobu orgánům činným v trestním řízení k dispozici, neboť byl ve vězení. Odvolací soud celkem čtyřikrát zrušil rozsudky soudu prvního stupně. Dovolací soud sice potvrdil existenci nepřiměřené délky řízení, nicméně odmítl ji zohlednit kvůli uložení trestu na doživotí. Nezabýval se možností, že by vykonával trest jiný nebo v jiné věznici, či podmíněně odložený.
5. Ve věci byla také podle stěžovatele porušena zásada "nemo iudex in causa sua". To stěžovatel spatřuje v tom, že podle mediálního vystoupení předsedy senátu odvolacího soudu došlo k odnětí věci Krajskému soudu v Plzni, coby soudu prvního stupně, protože posledně uvedený nerespektoval právní názor odvolacího soudu. V odvolacím stupni jej tedy soudili soudci, kteří jej chtěli odsoudit. Porušení zákazu reformace in peius spatřuje stěžovatel v tom, že jej odvolací soud v napadeném rozsudku "pošpinil". Porušení presumpce neviny spatřuje stěžovatel ve zjevně narušené nestrannosti předsedy senátu odvolacího soudu, což mělo vyplynout až z napadeného rozsudku, kdy se soud postavil na stranu obžaloby.
6. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Jak z obsáhlé ústavní stížnosti (36 resp. 73 stran), tak i ze srovnatelně obsáhlých napadených rozhodnutí obecných soudů (56, resp. 46 a 38 stran) je patrno, že jak stěžovatel, tak i obecné soudy přistoupily k řízení velmi důkladně. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o vině spočívá převážně na výpovědích svědka V. Ovšem nelze souhlasit s tím, že tato výpověď byla v konstrukci závěrů obecných soudů o vině stěžovatele jediná, že by se obecné soudy nevypořádaly s otázkou jeho věrohodnosti, potažmo věrohodnosti jeho výpovědí, ostatními v řízení provedenými důkazy a v neposlední řadě stěžovatelovou verzí, podle níž vylákal a zabil poškozené svědek V. v souvislosti s jím realizovaným prodejem drog. Obecné soudy všech stupňů se námitkám stěžovatele zevrubně a opakovaně zabývaly, a proto Ústavní soud považuje za dostatečné, když odkáže na jejich argumentaci ke všem námitkám, které stěžovatel opětovně a ve zcela shodném smyslu a rozsahu uplatňuje v ústavní stížnosti. Závěr dovolacího soudu k části těchto námitek, že nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (s. 28 usnesení), lze totiž v posuzované věci považovat za ústavně souladný a vztahující se přiměřeně i na všechny ostatní námitky stěžovatele než jen ty, které se týkaly dokazování.
9. Nicméně přece jen považuje Ústavní soud za důležité věnovat se stručně některým namítaným aspektům. Konkrétně Ústavní soud nehodlá nic měnit na svých závěrech, že odvolací soud měl legitimní důvod jak pro nahrazení senátu Krajského soudu v Plzni, který o věci rozhodoval poprvé, jiným senátem téhož soudu (usnesení III. ÚS 389/05 ze dne 15. září 2005), tak i k nahrazení tohoto soudu Krajským soudem v Praze, coby soudem prvního stupně (usnesení III. ÚS 1913/07 ze dne 13. prosince 2007). To, že posledně uvedený soud měl shodně s obecnými soudy druhého a třetího stupně jiný názor na způsob hodnocení provedených důkazů (vyúsťující ve skutkové a právní závěry) než stěžovatel rozhodně nelze považovat za skutečnost zakládající jejich podjatost, resp. že by se tím posuzovaná věc stala věcí soudců (causa sua), kteří o ní rozhodovali, jak stěžovatel namítá. Podobně v tomto odlišném hodnocení věci rozhodně nelze spatřovat ani porušení presumpce neviny ani zákazu reformace in peius.
10. Konečně závěr dovolacího soudu, že s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu nelze reálně uvažovat o tom, že zásah do osobní svobody není proporcionální v souvislosti s délkou řízení, lze toliko doplnit o následující. Pokud měl stěžovatel v průběhu řízení od 1. července 2004 za to, že dochází k průtahům, měl k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Z argumentace stěžovatele však nevyplývá, že by jej využil. Především je ale třeba uvést, že s účinností od 1. března 2009 byla zákonem č. 41/2009 Sb., do právního řádu zakotvena možnost domáhat se náhrady škody pro nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel přitom netvrdí, že by využil před podáním ústavní stížnosti alespoň tohoto zákonného prostředku nápravy. Z obou důvodů je s ohledem na výše vyložený princip subsidiarity ústavní stížnosti námitka průtahů v řízení nepřípustná. Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí (viz sp. zn. I. ÚS 585/04, N 143/38 SbNU 117; III. ÚS 70/97, N 96/08 SbNU 375; aj.).
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu