ECLI:CZ:US:2012:3.US.1469.09.1
sp. zn. III. ÚS 1469/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. J., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem 760 01 Zlín, Lešetín IV/708, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1467/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 2 To 9/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 8. 2007 sp. zn. 29 T 4/2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 6. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"); dále navrhl zrušení výroků o náhradě škody, obsažených ve shora uvedených rozsudcích Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc.
V písemném doplnění návrhu, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 5. 4. 2012, rozšířil stěžovatel petit ústavní stížnosti o návrh, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tedy též ve všech výrocích o vině a o trestu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 29 T 4/2006, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu Ostrava, pobočka Olomouc, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Skutek trestného činu spáchal obviněný tím, že (zkráceně řečeno) dne 27. 9. 1995 v Olomouci jako jednatel firmy L.I.D.A. k zajištění pohledávky vzniklé z úvěrové smlouvy uzavřené mezi bankou IPB, a. s. a společností OBJECT PRO, s. r. o. na částku 17 milionů Kč, uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem v majetku společnosti L.I.D.A. a takto jednal přesto, že od 30. 8. 1995 již nebyl jednatelem této společnosti, a přestože věděl, že uzavření zástavní smlouvy bylo rozhodující podmínkou pro poskytnutí úvěru, věděl, že společnost OBJECT PRO, s. r. o. nemá v úmyslu žádný objekt koupit a začít provozovat podnikatelskou činnost a tudíž nemá ani v úmyslu předmětný úvěr splácet; protože z poskytnutého úvěru, který byl společností OBJECT PRO, s. r. o. vyčerpán, nebyla zaplacena ani jediná splátka, byla bance IPB, a. s. způsobena škoda ve výši nejméně 17 milionů Kč.
Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Vedle toho byla stěžovateli a jeho spoluobviněnému Ing. J. P. podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené společnosti AB - CREDIT, a. s., (této společnosti byla postoupena pohledávka bankou IPB, a. s.) náhradu škody ve výši 17 milionů Kč.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, z podnětu odvolání obou obžalovaných a odvolání státního zástupce rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 2 To 9/2008 rozsudek soudu I. stupně zrušil. V druhostupňovém rozsudku nově vymezil (zpřesnil) skutek trestného činu a nově uznal stěžovatele vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. l písm. a) tr. zák. k §250b odst. 5 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti na dobu pěti let. Odvolací soud oba obžalované opět zavázal k povinnosti zaplatit náhradu škody ve výši 17 milionů Kč poškozené společnosti AB - CREDIT, a. s.
Dovolání, podaná stěžovatelem a spoluobviněným Ing. J. P., byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1467/2008 podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
Stěžovatelovy námitky lze v podstatě shrnout do dvou okruhů:
1. První skupina námitek se vztahuje k výroku o povinnosti nahradit škodu způsobenou poškozené společnosti AB - CREDIT, a. s. Stěžovatel se domnívá, že právo na náhradu škody bylo promlčeno, protože škoda vznikla dnem připsání úvěrových finančních prostředků na účet společnosti OBJECT PRO, s. r. o., tedy dne 16. 10. 1995, zatímco poškozená společnost AB - CREDIT, a. s. svůj nárok na náhradu škody uplatnila v adhezním řízení až dne 30. 8. 2006, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby, stanovené v §106 odst. 2 obč. zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že v průběhu trestního řízení na tuto skutečnost poukazoval, ale obecné soudy se námitkou promlčení nezabývaly a o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodly. Nelze prý akceptovat závěry obecných soudů o tom, že poškozený se k řízení s nárokem na náhradu škody připojil řádně a včas. Rozhodnutí soudů obou stupňů o povinnosti k náhradě škody považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.
2. Druhá skupina námitek se vztahuje k výrokům napadených rozsudků soudů první a druhé instance o vině. Konkrétně jsou namítána tato pochybení:
a) Obecné soudy prý porušily zásadu totožnosti skutku. Mělo k tomu dojít tím, že skutek, pro nějž byl odsouzen, je v rozsudku nalézacího soudu popsán výrazně odlišně od skutku popsaného v obžalobě a dále tím, že odvolací soud ve výrokové části svého rozsudku změnil popis skutku, který byl stěžovateli kladem za vinu, skutek nově popsal tak, aby jej bylo možno nově kvalifikovat jako organizátorství. Tím podle názoru stěžovatele zkrátily obecné soudy jeho právo na spravedlivý proces, neboť na změny obsažené zejména v rozsudku odvolacího soudu v rámci obhajoby nebylo již možno reagovat a nebylo možno předkládat další návrhy na provedení důkazů, kterými by bylo možno podezření z organizátorství vyvrátit nebo zpochybnit.
b) Stěžovatel tvrdí, že trestný čin, za nějž byl stíhán, byl v době zahájení trestního stíhání již promlčen, a proto bylo stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřípustné. Dovozuje tak z toho, že skutek, pro který byl odsouzen, se prý stal dne 27. 9. 1995, kdy podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva a kdy spoluobžalovaný Ing. P. podepsal úvěrovou smlouvu. Usnesení o zahájení trestního stíhání převzal stěžovatel dne 29. 9. 1995, tedy dva dny po uplynutí desetileté promlčecí lhůty podle tehdy platné úpravy ust. §67 tr. zák.
c) Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěr obecných soudů o tom, že smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem podepsal dne 27. 9. 1995, aniž by k tomu byl oprávněn, neboť od 30. 8. 1995 již nebyl jednatelem společnosti L.I.D.A. Stěžovatel uvádí, že nebyl informován o změnách provedených v obchodním rejstříku a navíc prý byl k uzavření zástavní smlouvy zmocněn novým jednatelem společnosti.
d) Odvolací soud i dovolací soud prý zcela pominuly dva důležité důkazy, a to výpověď spoluobžalovaného Ing. J. P., učiněnou u odvolacího soudu. Ing. P. tam prý uvedl, že v této věci jednal s jedním z pánů J.ale nebyl schopen potvrdit, zda se stěžovatelem nebo s jeho otcem Ing. Z. J. starším; ten prý, když byl slyšen jako svědek, potvrzoval, že všechna jednání v bance a jednání s Ing. P. o podmínkách uzavření úvěrové smlouvy vedl on sám.
e) Další námitka se týká údajně vadného stanovení výše způsobené škody; škoda prý fakticky nevznikla, podstatná část finančních prostředků byla bance vyplacena z konkurzní podstaty. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelově návrhu na vypracování odborného vyjádření ke způsobené škodě.
f) Konečně stěžovatel namítá nesprávnou a nepřesnou protokolaci průběhu hlavního líčení, což prý mohlo vést k nesprávné interpretaci některých důkazů. Námitky stěžovatele proti nesprávné protokolaci prý nalézací soud bezdůvodně odmítl.
IV.
K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Oba tyto soudy odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního stíhání a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Protože tato stanoviska neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
V.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost byla podána včas, tj. ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, toliko v té části, v níž stěžovatel napadá výroky o náhradě škody. Pouze proti těmto výrokům totiž směřuje petit a argumentace ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2009.
Návrh, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tedy též ve všech výrocích o vině a o trestu, byl Ústavnímu soudu doručen dodatečně až dne 5. 4. 2012, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání. Již tato skutečnost by postačovala k tomu, aby v části týkající se výroků o vině a o trestu byla ústavní stížnost odmítnuta podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nicméně Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatel napadl již v prvém zmíněném návrhu též celé rozhodnutí dovolacího soudu, a proto, aby zabránil eventuálním interpretačním nejasnostem, podrobil Ústavní soud svému přezkumu všechny výroky soudu nalézacího, odvolacího i dovolacího.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v celém svém rozsahu.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud se s rozhodnutími těchto soudů ztotožňuje a tudíž považuje za vhodné na ně odkázat.
V podrobnostech lze k námitkám stěžovatele uvést:
1. Stěžovatelova námitka, že o povinnosti nahradit způsobenou škodu nemohl obecný soud rozhodnout, protože právo na náhradu škody bylo promlčeno (neboť poškozená společnost svůj nárok na náhradu škody uplatnila v adhezním řízení až po uplynutí desetileté promlčecí doby), neobstojí. Podle ust. §100 odst. 1 obč. zákoníku "k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka". Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu trestního řízení námitku promlčení uplatnil, přesvědčil se Ústavní soud nahlédnutím do trestního spisu, že tomu tak není. Námitka promlčení práva na náhradu škody nebyla stěžovatelem v průběhu trestního řízení nikdy vznesena. Stěžovatel namítal toliko promlčení trestního stíhání, což však rozhodně nelze pokládat za uplatnění námitky promlčení práva na náhradu škody. Promlčení trestního stíhání a promlčení práva na náhradu škody jsou dva samostatné právní instituty, řídící se odlišnými podmínkami a nelze je ztotožňovat. Podle klasické právní zásady vigilantibus iura scripta sunt bylo věcí samotného stěžovatele (zastoupeného navíc obhájcem - advokátem), aby využil možnosti vznést včas námitku promlčení práva na náhradu škody. Obecné soudy nemohou ex offo k promlčení občanskoprávního nároku přihlédnut; svým rozhodnutím o povinnosti k náhradě škody neporušily žádné ústavní právo stěžovatele.
2. Neobstojí ani námitka o porušení zásady totožnosti skutku. Právní nauka i judikatura se shodují v názoru, že nemusí být zachována naprostá shoda žalobního návrhu s rozsudkem. Totožnost skutku není narušena, dojde-li toliko ke změně okolností, které individualizují skutek nebo k upřesnění jednání obviněného (viz např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. Praha : Leges, 2010, str. 540). Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nebyla pravidla o totožnosti skutku porušena.
3. Není oprávněná ani námitka o promlčení trestního stíhání. Lze se ztotožnit s názorem obecných soudů, že pro určení počátku promlčecí doby při účastenství je rozhodující okamžik ukončení jednání hlavního pachatele (v daném případě spoluobviněného Ing. J. P.). Stěžovatelova desetiletá promlčecí doba tak začala běžet až 16. 10. 1995, kdy hlavní pachatel vyplatil peníze na účet společnosti OBJECT PRO; v den, kdy stěžovatel převzal usnesení o zahájení trestního stíhání (29. 9. 2005) tedy promlčecí lhůta neuplynula.
4. Ústavní soud posoudil také námitky vznesené proti dokazování a proti protokolaci z toho hlediska, zda vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno ústavně garantované právo na obhajobu a principy spravedlivého procesu; po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
5. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. V projednávané věci soudy těmto požadavkům dostály.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Iveta Dvořáková