ECLI:CZ:US:2012:3.US.1890.11.1
sp. zn. III. ÚS 1890/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 4987/2009-48, rozsudku Městského soudu Praha ze dne 8. 7. 2008 č. j. 55 Co 113/2008-36, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2007 č. j. 26 C 118/2007-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované Česká republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987 sp. zn. 4 T 162/87 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách (§269 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do dne 30. 11. 1999) a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a ke ztrátě vojenské hodnosti. Ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 4 Tz 101/2005, rozhodl tak, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §269 odst. 1 tr zákona, ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch stěžovatele, že napadený rozsudek a další obsahově navazující rozhodnutí se zrušují, a stěžovatel se podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby.
Rozhodující soudy se shodly, že stěžovatelův nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je promlčen. Odvolací soud konstatoval, že nárok na odškodnění nemateriální újmy byl do vnitrostátního právního řádu včleněn až novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., přičemž z čl. II přechodného ustanovení tohoto zákona vyplývá, že odškodnit lze nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, ke kterému došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. dnem 27. 4. 2006), jen tehdy, pokud nárok na náhradu této újmy nebyl k tomuto dni promlčen.
Stěžovatel uplatnil nárok u soudu dne 14. 11. 2006, tj. po uplynutí promlčecí doby, přičemž před nabytím účinností zákona č. 160/2006 Sb. stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, která by promlčecí lhůtu prodloužila, nepodal. Soudy dovodily, že v projednávané věci se proto nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy promlčel dne 17. 2. 2006, uplynutím lhůty šesti měsíců od skončení řízení (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, jelikož dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dány nejsou.
Dospěl k závěru, že právní úprava odškodnění nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve vztahu k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zakotvená zákonem č. 160/2006 Sb., je-li co do své aplikace omezena na případy, kdy není nárok promlčen, pouze časově limituje použitelnost nové úpravy, a činí tak prostřednictvím tzv. "pravé zpětné účinnosti ve prospěch poškozených".
Nejvyšší soud též dovodil, že na uvažovanou věc nelze aplikovat nosné důvody nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, jelikož stěžovatel žádné právo na odškodnění nemateriální újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením nenabyl, když podmínkou aplikace §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zákona č. 89/1998 Sb. je, aby nárok nebyl promlčen (čl. II zákona č. 160/2006 Sb.); to však nastalo, jak soudy správně dovodily, již dne 17. 2. 2006.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (konkretizovaným shora) se odvíjí přímo z čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny, přičemž není vázáno na zákony č. 58/1969 Sb., 82/1998 Sb., resp. 160/2006 Sb. Těžiště své argumentace spatřuje v nálezech Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06.
Stěžovatel setrvává rovněž v přesvědčení odůvodněném poukazem na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 ze dne 10. 12. 1992, že pokud zpětná účinnost zákona č. 160/2006 Sb. na něho "nedosáhla", nejde o důvod pro jeho vyloučení z práva na náhradu nemateriální újmy, které je ústavně garantováno. Uvádí, že podle zákona, který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006 (zákona č. 160/2006 Sb.), nelze "počítat lhůtu tak, že tato lhůta skončila dříve, než zákon, podle něhož se tato lhůta počítá, nabyl účinnosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Z ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny se podává, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny však není přímo aplikovatelné (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť "podmínky a podrobnosti" nároku na náhradu škody upravuje zákon; tím je v rozhodných souvislostech zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. i zákona č. 160/2006 Sb.
Vzhledem k nezpochybnitelné zásadě (§153 odst. 2 o. s. ř.), že soud je vázán žalobním návrhem (petitem), včetně jeho skutkového vymezení (vylíčením rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř.), je rozhodné, že stěžovatel svůj nárok identifikoval v průběhu celého řízení před obecnými soudy s nesprávným úředním postupem v podobě "průtahů v řízení", "zahájeném" jeho podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 16. 12. 2002, jeho trojím opětováním a ukončeném až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 4 Tz 101/2005. Navzdory některým odkazům na "článek 5 odst. 5 Úmluvy" (ve smyslu požadavku "přihlédnutí" k němu, resp. "k nezákonnosti původního odsouzení a k útrapám, které byly s tímto odsouzením spojeny") se toto určení stěžovatelem uplatněného nároku podává z obsahu žaloby (procesní spis, č.l. 1 p.v. a č.l. 2, zejména bodu V.), ze "stanoviska k vyjádření žalované (průtahy v řízení)" na č.l. 10, dalšího "stanoviska" k "průtahům v řízení" na č.l. 20, příp. i z odvolání na č.l. 26, oponujícím promlčení nároku výkladem ustanovení §32 odst. 3 zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Ve stejném směru působí, čerpá-li stěžovatel pro svůj nárok oporu v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007, jestliže v něm má jít o nemateriální újmu "za neúměrně dlouhé" (důchodové) řízení. Obecným soudům nelze vytýkat, že takto pochopily, o co stěžovateli jde, uplatňuje-li nárok na odškodnění nemateriální újmy ve výši 500.000 Kč, a že právě s takovou žalobou se ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ostatně stěžovatel v tomto směru neuplatnil v řízení žádnou výhradu, a to ani v podaných opravných prostředcích, a tomuto vymezení předmětu řízení neoponuje ani v ústavní stížnosti; měl-li na mysli odškodnění újem jiných, než které specifikoval, nedal to srozumitelným a určitým způsobem najevo.
Pakliže stěžovatel nechce vést polemiku "o počítání promlčecích lhůt podle zákona č. 160/2006 Sb." jako spor ze "sféry tzv. jednoduchého práva", je dovozený úsudek významný potud, že potlačuje význam argumentace, kterou si naopak zvolil jako relevantní, totiž argumentaci ústavněprávní, již zakládá na závěrech, které v jiných řízeních vyslovil dříve Ústavní soud; je tomu tak proto, že daná věc - oproti názoru stěžovatele - s těmi, na které poukazuje, srovnatelná není.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 nešlo o náhradu za nepřiměřeně dlouhé řízení, nýbrž o nárok na náhradu sice nemateriální újmy, ale za nezákonné omezení osobní svobody (stěžovatelem ohlašované "přihlédnutí" k čl. 5 odst. 5 Úmluvy reflektuje nesprávnou představu, že toto ustanovení dosahuje nejen na tyto újmy, nýbrž i na jakékoli další, na tuto okolnost nikoli již bezprostředně navazující). Nepoužitelný je i nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, neboť, byť se týká nepřiměřené doby řízení, vylučuje odpovídající nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., včetně ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (viz též níže), a naznačuje možnosti nikoli náhradově škodových nároků, nýbrž nároků, vycházejících z jiného skutkového základu, totiž na ochranu osobnosti (§11 až 13 obč. zák.). A konečně "odlišností" se vyznačuje i již zmíněný nález sp. IV. ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007, v němž sice nalezlo odškodnění nemateriální újmy za "nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě" (zde "nevyplacení nárokované a později přiznané platby") přímé zakotvení v předpisu ústavního pořádku, v dané věci však neaplikovatelném, jelikož mu sloužilo ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny.
Zbývá tedy posoudit rozhodnutí obecných soudů z hledisek tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jichž se stěžovatel dovolává rovněž; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci - o což jde v dané věci - představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Podle čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1, věty druhé a třetí, a §22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Ústavněprávní konformitu této úpravy, resp. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., prověřil Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3451/10 ze dne 21. 12. 2010, a neuznal stěžovatelovu námitku (směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009), že zákon č. 160/2006 Sb. mu se zpětnou účinností odepřel právo na nemajetkovou újmu, protože nově stanovil speciální lhůtu pro uplatnění práva. Lze dodat, že zde zakotvené "promlčení" není promlčením ve vlastním slova smyslu, nýbrž výrazem zvláštní konstrukce, již zvolil zákonodárce k určení zpětného působení právního předpisu.
K tomu se pak patří zvláště připomenout, že v již avizovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 Ústavní soud uvedl, že "tyto závěry (pozn.: vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006) však ... nelze vztáhnout na nyní projednávaný případ, kde titulem náhrady nebylo nezákonné omezení osobní svobody jednotlivce skrze uložený trest odnětí svobody. V takovém případě nebylo lze přímo v domácím právním řádu aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy přednostně před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, neboť v případě stěžovatele nebylo právo na osobní svobodu vůbec dotčeno. V tomto směru proto lze přisvědčit obecným soudům v tom směru, že v době vzniku tvrzeného nároku a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně opřít o zákon č. 82/1998 Sb., resp. zákon č. 58/1969 Sb. Na tom nemohla nic změnit ani novela zákona č. 82/1998 Sb., která umožnila domáhat se náhrady škody i za nemateriální újmu a na jejíž aplikaci se odvolává v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel, neboť tato novela, která působí pro futuro (s výjimkou uvedenou v přechodném ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), se nemůže vztahovat na postavení stěžovatele zpětně".
Právní posouzení věci aplikované obecnými soudy vyznívá ve shodě též s další ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009 (z tohoto rozhodnutí vycházel rozsudek, jehož ústavněprávní konformitu Ústavní soudu uznal usnesením ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 3729/11), rozsudkem ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 25 Cdo 737/2008, rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1896/2009 (aprobovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1001/11) a rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 (přezkoumaným usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/11). Napadená rozhodnutí tudíž nejsou ani excesivní ani nepředvídatelná, což jediné - v zásadě - by mohlo hrát roli v rámci ústavněprávního přezkumu poté, co ostatní ústavněprávní námitky byly vypořádány.
Soudy přijaté řešení konečně nekoliduje ani s posledním stěžovatelem dovolávaným nálezem, totiž Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 ze dne 10. 12. 1992; orgán ochrany ústavnosti zde shledal rozpor §2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě s čl. 15 odst. 3 a čl. 1 Listiny základných práv a svobod vyhlášené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., vycházeje z právního stavu, kdy před nabytím účinnosti zákona č. 18/1992 Sb. (tj. podle úpravy obsažené v zákoně č. 73/1990 Sb.) nebyli odvedenci vázáni žádnou lhůtou pro odmítnutí výkonu vojenské služby, a po tomto dni (pokud byli odvedeni za účinnosti předchozího zákona, tj. před 16. 1. 1992) to již právně účinně provést nemohli, protože lhůta 30 dni od ukončení odvodového řízení jim uplynula. Odlišnou je stěžovatelova situace v tom, že předtím, než byla přijata novela zákona č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 160/2006 Sb., mu právní úprava žádné právo, jehož se domáhal, nepřiznávala (viz citaci z nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 shora). Jedinou tehdejší možností bylo dovolat se ochrany před Evropským soudem pro lidská práva, což bylo obecně uznáváno, a ostatně nalezlo výrazu i v úpravě "promlčení" v přechodných ustanoveních zákona č. 160/2006 Sb.
Přechodnými ustanoveními zákona č. 160/2006 Sb. se zabýval i Evropský soud pro lidská práva, zejména v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka v. Česká republika, stížnost č. 40552/02. V odstavci 62 deklaroval, že přikládá zvláštní význam přechodnému ustanovení obsaženému v článku II, podle kterého se odpovědnost státu vztahuje také na újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v tomto ustanovení se upřesňuje, že v případě, kdy poškozený podal před nabytí účinnosti nového zákona k Soudu stížnost, o které dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za jeden rok ode dne účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Soud poté uzavřel, že toto přechodné ustanovení tedy poskytuje českým účastníkům řízení reálnou možnost domoci se v rámci svých námitek nápravy na vnitrostátní úrovni a tuto možnost musejí v zásadě využít.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu