ECLI:CZ:US:2012:3.US.2297.12.1
sp. zn. III. ÚS 2297/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. Ch., zastoupeného JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 65a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 3 Tdo 1410/2011-58, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2011 č. j. 2 To 43/2011-2543, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. 46 T 5/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněných R. Č., Mgr. J. Ch. (stěžovatele), Ing. K. S., P. V. a V. Z. byli stěžovatel a obvinění R. Č. a Ing. K. S. uznáni vinnými za jednání blíže popsané v bodech ad 1a, 1b tohoto rozsudku a v případě stěžovatele také v bodě ad 2a výroku o vině, zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle tzv. skutkové věty výroku všichni dopustili společně s obviněným V. Z. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. řádu ohledně stěžovatele pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zákona, ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona. Součástí rozsudku byl i adhezní výrok, jímž byla poškozená UniCredit Bank Czech Republic, a. s., podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy založily procesní situaci tzv. opomenutých důkazů tím, že se "dostatečným způsobem nezabývaly a nevypořádaly" s jeho návrhy na "předložení rejstříkového spisu L. P. VHS Doksy" a provedení (dalšího) "výslechu V. Z.", který znal "skutečný stav hospodaření" akciové společnosti SEVERINVEST. Poukazuje též na judikaturu Ústavního soudu vymezující zásady spravedlivého procesu, o níž má za to, že dokládá přesah jím uplatňované polemiky do ústavněprávní roviny (sp. zn. III. ÚS 51/96 a III. ÚS 3606/10).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, případně zda se nezpronevěřilo požadavkům, kladeným na soudní řízení v čl. 38 odst. 2 Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Tvrdí-li stěžovatel i nyní (stejně jako v odvolání a v dovolání), že k zásahu do jeho práva došlo i tím, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy ("rejstříkovým spisem L. P. VHS Doksy" a dalším výslechem V. Z.), je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o ústavněprávně relevantní situaci tzv. opomenutých důkazů nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ji ověřit ani vyvrátit, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li soudy, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, a toto odůvodnění má racionální základnu, pak není ani důvod k závěru, že v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) - v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad - pochybily. Vrchní soud v Olomouci přesvědčivě vysvětlil, že skutečnosti, které měly vyplývat z rejstříkového spisu I.P VHS DOKSY, s. r. o., a jejích pokladních účtů, resp. pokladního deníku, nejsou pro naplnění objektivní stránky trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, rozhodné. Nadbytečnost dalšího výslechu Ing. V. Z. odvolací soud dovodil s vysvětlením, že odpovídající skutková zjištění byla učiněna z jiných konkretizovaných důkazních pramenů (str. 25 rozsudku odvolacího soudu).
Soudy přijaté řešení tudíž nekoliduje ani s nosnými důvody judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel poukázal.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Shrnutím řečeného je namístě konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního; aniž by se proto blíže uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu