ECLI:CZ:US:2012:3.US.2299.10.1
sp. zn. III. ÚS 2299/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 40 PP 134/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. 7 To 177/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v souvislosti se stěžovatelovou žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Shora identifikovaným usnesením Okresní soud v Karlových Varech zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv odsouzený vykonal potřebnou část trestu (§88 odst. 1 tr. zákoníku), nelze z jeho chování jednoznačně dovodit, že v budoucnu bude vést řádný život. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni projednávanou ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že nalézací i stížnostní soud postupovaly v dané věci interpretačně svévolně, neboť při hodnocení podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přihlížely jen k jeho trestní minulosti a korektním (ústavně konformním) způsobem nehodnotily možnost jeho nápravy ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nevěnovaly dostatečný prostor prognóze budoucího chování, resp. perspektivě, že po propuštění povede řádný život. Stěžovatel je názoru, že nebylo úmyslem zákonodárce, aby odsouzení ve srovnatelném postavení, tedy odsouzení "s bohatou trestní minulostí", nemohli ani za splnění všech ostatních zákonných předpokladů po vykonání poloviny uloženého trestu odnětí svobody být z výkonu trestu podmíněně propuštěni.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení §61 tr. zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (vedle stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09 viz též kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/2001 či z pozdější doby usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10); ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek - čehož si je ostatně dobře vědom i stěžovatel - mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení rozhodných skutečností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není zde pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a sp. zn. IV. ÚS 70/09).
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
Výklad rozhodných podmínek, tedy otázka, zda odsouzený "prokázal polepšení" a zda lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" [§88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09).
O takovou situaci v posuzované věci nejde.
Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad (opak stěžovatel ani nenaznačuje), a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 tr. řádu).
Stěžovateli je sice možno přisvědčit potud, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1735/10 a Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 960), současně je mu avšak třeba připomenout, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, přičemž přihlíží taktéž k prostředí, v němž odsouzený před výkonem trestu odnětí svobody žil (a do nějž se má případně vrátit), a nutno je taktéž zhodnotit celý dosavadní život odsouzeného a jeho trestnou činnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tz 29/62, R 10/1963).
Odůvodnil-li tedy krajský soud své rozhodnutí mj. tím, že stěžovatel "byl od roku 1984 opakovaně odsuzován pro násilnou a majetkovou trestnou činnost a nikdy nebylo žádné delší období, po které by žil řádně" (a dalšími konkrétními argumenty v tomto směru), přísluší se Ústavnímu soudu soustředit ke konstatování, že tento závěr vybočením z akceptovaných interpretačních standardů ("zjevným omylem" či jiným excesem) není, a s výkladovou svévolí jej spojovat nelze (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 a usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10). Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí pouze důvody, jež dle jeho názoru obecné soudy při jeho žádosti o podmíněné odsouzení v potaz brát neměly, nepředkládá však žádné důvody, na jejichž základě by jeho žádosti vyhověno být mělo, resp. - v rovině práva ústavního - neuvádí žádné skutečnosti, jež by obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti svévolně do úvahy nevzaly. Je pak namístě připomenout, že samotné chování odsouzeného ve výkonu trestu postačující podmínku jeho podmíněného propuštění nepředstavuje.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu