ECLI:CZ:US:2012:3.US.3412.12.1
sp. zn. III. ÚS 3412/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti S. S., právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 570/2012-44 ze dne 31. 7. 2012 a proti usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 13 Nt 256/2012 ze dne 11. 7. 2012, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2 a odst. 5, článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel trestně stíhán pro zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Usnesením soudce Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 5. 2012 č. j. 13 Nt 105/2012-11 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. řádu. Usnesením téhož soudu ze dne 18. 6. 2012 č. j. 13 Nt 255/2012-19 byla podle §71a tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Dne 2. 7. 2012 podal stěžovatel další žádost o propuštění z vazby na svobodu, o níž rozhodl Okresní soud v Táboře v záhlaví označeným usnesením ze dne 11. 7. 2012 tak, že se žádost podle §71a tr. řádu zamítá, neboť vazební důvody podle §67 písm. a, b) tr. řádu nadále trvají. Proti citovanému usnesení soudu prvého stupně podal navrhovatel stížnost, na jejímž základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby podle §71a tr. řádu zamítá, neboť nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že napadená vazební rozhodnutí nejsou náležitě odvodněna, resp. že skutečnosti, jež jsou v nich uváděny, nezakládají důvody vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu. Se skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel široce polemizuje, zejména pokud jde o samu důvodnost podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu. Stěžovatel má za to, že v probíhajícím trestním řízení není dostatečně přihlíženo k argumentům obhajoby; rovněž nejsou brány v potaz okolnosti, jež nutnost omezení osobní svobody stěžovatele prostřednictvím vazby vyvracejí. Stěžovatel zejména poukázal na to, že mu byl odebrán cestovní doklad, dále zdůraznil své silné rodinné vazby ke svým synům, z nichž jeden je vážně zdravotně postižený. Stěžovatel vylučuje, že by se chtěl trestnímu stíhání vyhýbat vycestováním do zahraničí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Projednávaná ústavní stížnost je polemikou se závěry o nutnosti tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu; podle tohoto ustanovení smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Zároveň musejí být splněny podmínky uvedené v dovětku §67 tr. řádu. V napadeném usnesení ze dne 11. 7. 2012 se okresní soud podrobně zabýval otázkou důvodnosti trestního stíhání a vyjádřil se ke skutkovým námitkám, jež stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti. Obecný soud rozhodoval po zjištění, že dosud shromážděné důkazy odůvodňují závěr, že stěžovatel při sjednávání úvěru se společností NLB Factoring a. s. v celkové výši 270.000.000,- Kč zatajil existenci rozsáhlých ručitelských závazků, které by, pokud by o nich úvěrová společnost věděla, vylučovaly uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru, přičemž úvěr následně není splácen. Při zvažování důvodnosti vazby okresní soud vycházel z toho, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou od 5 do 10 let odnětí svobody, jímž měla být způsobena škoda mnohokrát přesahující hranici škody velkého rozsahu; v případě shledání viny tedy stěžovateli nepochybně hrozí vysoký trest. Okresní soud poukázal na zajištěný důkazní materiál, z nějž plyne, že stěžovatel i právnické osoby, v nichž se stěžovatel různým způsobem angažuje, jsou zatíženy dluhy v řádu stovek milionů Kč. Dle dosavadních výsledků vyšetřování probíhají mezi těmito osobami nezdůvodněné a neevidované finanční operace, které vedou okresní soud k obavě, že stěžovatel může disponovat významnými finančními prostředky, pocházejícími z trestné činnosti, jež by mohly být použity k útěku a skrývání se.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu nelze uvedenou skutkovou argumentaci obecných soudů ve vztahu k útěkové vazbě považovat za nepřijatelnou. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu je patrné, že soud vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008) Útěková vazba není odůvodněna pouhým odkazem na příslušnou trestní sazbu; důvodná obava z chování popsaného v ust. §67 písm. a) tr. řádu je dostatečně podrobně a logicky přijatelně konkretizována (viz požadavky vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3294 ze dne 5. 11. 2009). Samotné okolnosti zakládající důvodné podezření, že se stěžovatel trestného činu dopustil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat, jestliže orgán činný v trestním řízení se nedopustil při jejich posuzování svévole nebo hrubého excesu. Žádná taková protiústavní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost vyhodnotil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu