ECLI:CZ:US:2012:4.US.1518.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1518/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2012 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Mgr. J. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 583/2010-58 ze dne 25. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 4. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 583/2010-58 ze dne 25. 1. 2012, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 189/2009-36 ze dne 23. 7. 2009 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn., platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 32 Cdo 583/2010-58 ze dne 25. 1. 2012 tak, že zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným, z čehož plyne, že stěžovateli stále zůstává otevřena možnost uplatnění veškerých jeho námitek v dalším průběhu řízení před obecnými soudy.
Stěžovatel si byl výše uvedených skutečností, zakládajících nepřípustnost jeho ústavní stížnosti vědom, nicméně v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jeho návrh splňuje podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť na výsledku řízení, týkajícího se výkladu §37 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, mají zájem všichni studenti Policejní akademie České republiky a všech vysokých škol nabízejících "vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva". Jedná se tedy o stovky až tisíce dalších studentů, jejichž ústavně zaručená práva by mohla být výkladem Nejvyššího soudu dotčena.
S výše uvedenou argumentací stěžovatele se však Ústavní soud neztotožnil. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 16/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 322/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 467/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavnímu soudu není známo a ani stěžovatel nic takového neprokázal, že by vyřešením právní otázky, kterou se zabývalo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, tzn., zda absolvent Policejní akademie České republiky splňuje z hlediska svého vzdělání podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů, bylo zabráněno vzniku či pokračování velkého množství soudních sporů. Stěžovatelem tvrzené dotčení ústavně zaručených práv dalších osob se pohybovalo toliko v hypotetické rovině, neboť stěžovatel neuváděl, že by absolventi Policejní akademie České republiky, příp. jiné vysoké školy s obdobným rozsahem výuky právních předmětů, hromadně žádali o zápis do seznamu advokátních koncipientů, nýbrž vycházel pouze z teoretické možnosti, že by někteří z nich někdy v budoucnu takto postupovat mohli. Skutečnost, že stěžovatel by v případě úspěchu "vybojoval" možnost působení v oboru advokacie i ostatním studentům Policejní akademie České republiky, pro naplnění podmínky přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu postačovat nemůže, neboť nebylo prokázáno, že by momentálně takový zájem u dotčených osob v potřebném rozsahu existoval. Prominutí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva by za těchto okolností bylo především v zájmu stěžovatele samotného, což se však míjí se smyslem citovaného ustanovení.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, a ustanovení §75 odst. 2 písm. a), b) téhož předpisu nebylo možno v jeho věci aplikovat. Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, spočívající v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť na výsledku řízení o ústavní stížnosti by se tak nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj