ECLI:CZ:US:2012:4.US.2268.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2268/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Z. Z., zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 53, směřující proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 9 C 217/2011-47 ze dne 19. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu a právní pomoc zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech k žalobě stěžovatele rozsudkem č. j. 9 C 217/2011-47 ze dne 19. března 2012 uložil žalované spol. LAGAD s.r.o. zaplatit stěžovateli částku 506,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ode dne 25. ledna 2012 do zaplacení (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a příslušenství ode dne 26. prosince 2008 do dne 24. ledna 2012,- Kč zamítl (výrok III.)
Stěžovatel po rekapitulaci řízení v jeho věci v ústavní stížnosti uvádí, že je seznámen se současnou judikaturou Ústavního soudu ve věcech týkajících se bagatelních pohledávek, a taktéž s jeho stanovisky ohledně náhrady nákladů řízení v těchto sporech. Stěžovatel je nicméně toho názoru, že předmětné judikáty na jeho věc nedopadají, neboť mezi osoby, které nemají nárok na náhradu nákladů civilního řízení spočívajících v odměně advokáta, nepatří.
Stěžovatel dále uvádí, že mu však, ač měl ve věci plný úspěch, s odkazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu, nebyly přiznány nejen náklady právního zastoupení, nýbrž ani náklady na zaplacený soudní poplatek, přičemž soud své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dále už blíže nespecifikoval a ohledně nepřiznání náhrady nákladů na soudní poplatek se podle stěžovatele vůbec nevyjádřil.
Jednou ze základních zásad civilního soudního řízení je podle stěžovatele zásada dispoziční a institut změny žaloby zakotvený v ustanovení §95 odst. 1 občanského soudního řádu představuje jeden ze základních procesních úkonů, ke kterým je žalobce oprávněn. Jedná se o dispoziční úkon, kterým žalobce během řízení může změnit petit žaloby, skutková tvrzení spolu s právním důvodem žaloby anebo pouze skutková tvrzení. Nalézací soud však podle stěžovatele v daném případě změnu v tvrzených skutečnostech jako změnu žaloby očividně neposoudil, když nebylo vydáno žádné usnesení, ve kterém by nalézací soud změnu žaloby připustil. V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi tak stěžovatel považuje odůvodnění napadeného rozsudku soudu za zcela nedostatečné a neopodstatněné, a současně není dle názoru stěžovatele možné, aby důvodem hodným zvláštního zřetele opravňujícím k použití ustanovení §150 občanského soudního řádu byl výkon žalobcova zákonem přiznaného práva na změnu žaloby. Stěžovatel dále uvádí, že i pokud by se spokojil s předmětným odůvodněním soudu, jakožto dostatečným ohledně nákladů právního zastoupení, nemůže se ztotožnit s nepřiznáním ani prokazatelně účelně vynaloženého soudního poplatku, bez jehož zaplacení by se stěžovatel svého práva vůči žalovanému nedomohl.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 občanského soudního řádu je svou povahou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu vysvětlit důvody svého postupu. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Maje na zřeteli výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v posuzovaném případě žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Jakkoli je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že zdůvodnění aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu a odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v napadeném nákladovém výroku rozhodnutí mělo být podrobnější, lze z tohoto odůvodnění dovodit, že soud k aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu a k nepřiznání náhrady nákladů řízení, tedy nejen nákladů na právní zastoupení, ale i nákladů na zaplacený soudní poplatek, přistoupil proto, že se snažil zohlednit okolnost spočívající v nevyjasnění žalovaného nároku na počátku řízení (přičemž o změně žaloby se zde nehovoří). Ústavní soud pak nepovažuje závěry soudu v této otázce za porušující principy spravedlnosti a jeho rozhodnutí také nelze podle náhledu Ústavního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci jeho advokátky není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu