ECLI:CZ:US:2012:4.US.4502.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4502/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., advokáta, zastoupeného JUDr. Stanislavou Křivánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Gutova 40, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 391/2012-30 ze dne 11. září 2012 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 17 C 14/2012-19 ze dne 19. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 17 C 14/2012-19 ze dne 19. června 2012 z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní T. C. (dále jen "žalobkyně") zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti stěžovateli o zaplacení částky 62.619,- Kč (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19.850,- Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III.). K odvolání stěžovatele proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením č. j. 23 Co 391/2012-30 ze dne 11. září 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 800,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovaná rozhodnutí nesou znaky interpretační libovůle, když soudy použily interpretaci norem jednoduchého práva, které chybí smysluplné odůvodnění a která se v souvislostech projednávaného případu jeví jako svévolná. Obecné soudy podle stěžovatele pro svá rozhodnutí užily ustanovení §146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu s tím, že stěžovatel způsobil zastavení řízení, neboť částku, jež byla předmětem žaloby, uhradil až po jejím podání.
Stěžovatel se domnívá, že vzhledem ke všem okolnostem případu se přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni jeví ve vztahu ke stěžovateli jako nepřiměřená tvrdost a že mělo být užito moderace náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu, neboť byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele.
Stěžovatel uvedl, že s žalobkyní vedl jednání, jehož předmětem byla snaha o vyřešení sporu a v jehož důsledku přislíbil uhradit žalobkyni požadovanou částku do dne 31. ledna 2012. Stěžovatel tuto lhůtu nesplnil o jediný den, neboť předmětnou částku uhradil bankovním převodem dne 1. února 2012, o čemž také ihned elektronickou poštou informoval. Žalobkyně podala žalobu elektronicky dne 31. ledna 2012 a následně ji doplnila písemným originálem podání dne 2. února 2012. Z toho je podle stěžovatele naprosto zřejmé, že jednání žalobkyně bylo cíleně směřováno k tomu, aby se na úkor žalovaného "obohatila" o náhradu nákladů řízení. Žalobkyně totiž podala poslední den lhůty, v němž stěžovatel mohl ještě svůj závazek splnit a žaloba tak byla podána předčasně, a i přes skutečnost, že již dne 1. února 2012 byla žalobkyně plně informována o skutečnosti, že stěžovatel svůj dluh uhradil, žalobkyně žalobu následujícího dne 2. února 2012 doplnila písemným originálem podání. Tímto svým jednáním žalobkyně podle stěžovatele způsobila, že se žaloba stala procesně účinnou, a to i přes skutečnost, že žalobou vymáhaná pohledávka již zanikla uhrazením.
Jelikož žalobkyni bylo od 1. února 2012 známo, že její pohledávka za stěžovatelem zanikla uhrazením, nebyl podle stěžovatele důvod způsobovat procesní účinky podané žaloby doplněním písemného originálu podání. Pokud by k doplnění žalobkyně nepřistoupila, soud by podle stěžovatele postupoval, jako by žaloba nebyla podána a stěžovatel by tak nebyl povinen hradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalobkyně však podle stěžovatele postupovala v rozporu s dobrými mravy vedena snahou vymoci na stěžovateli náhradu nákladů řízení za situace, kdy již nebyl důvod jakékoli soudní řízení vést.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví citovaná rozhodnutí v celém jejich rozsahu. Výrok III. usnesení soudu prvního stupně se však stěžovatele nijak nedotýká a není v žádném případě možno tvrdit, že tímto výrokem došlo k zásahu do jeho zaručených práv. Proto je ústavní stížnost v části směřující proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně nutno považovat ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu za podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel měl proti jeho osobě týkajícím se výrokům usnesení soudu prvního stupně k dispozici řádný opravný prostředek, kterým je odvolání. Tohoto opravného prostředku však stěžovatel využil pouze ve vztahu k výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně. Nezbývá tak než uzavřít, že stran výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, a proto je v tomto rozsahu ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) nepřípustným návrhem.
Ústavní soud následně přezkoumal ústavní stížnosti proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozhodnutí soudu odvolacího a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ust. §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně i odvolací soud, resp. odvolací soud potvrdil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Svá rozhodnutí obecné soudy odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud též dostatečně vysvětlil, proč neshledal opodstatněnými stěžovatelovy odvolací námitky směřující k aplikaci ust. §150 občanského soudního řádu. Takto podané odůvodnění je podle náhledu Ústavního soudu přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích. Ústavní soud tedy v uvedených rozhodnutích neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, když především v nich nespatřuje projev libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu