ECLI:CZ:US:2012:4.US.739.09.1
sp. zn. IV. ÚS 739/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Na Ořechovce 580/4, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4860/2008-91 ze dne 9. 12. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 507/2007 ze dne 14. 5. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 154/2005-44 ze dne 17. 9. 2007, spojené s návrhem na zrušení resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a s odkazem na §74 zákona o Ústavním soudu i zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti, zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou (dále jen "zákon č. 143/1947 Sb.").
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 9. 2007 č. j. 12 C 154/2005-44 byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byla Národnímu památkovému ústavu (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost vydat jí rodinný portrét M. E. Ö. - W., in eventum povinnost vydat jej ležící pozůstalosti po JUDr. A. S. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 507/2007 ze dne 14. 5. 2008 bylo rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4860/2008-91 ze dne 9. 12. 2008 odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal naplnění podmínek dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s názorem obecných soudů, že na projednávanou věc dopadají závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005. Dle jejího názoru obecné soudy pochybily, když předmětný obraz zahrnuly do skupiny majetku konfiskovaného podle zákona č. 143/1947 Sb. a když neposkytly ochranu jejímu ústavně zaručenému právu na respektování rodinného a soukromého života, neboť stěžovatelka měla k předmětnému uměleckému dílu silnou citovou vazbu. Stěžovatelka měla dále na základě důvodů, které ve své ústavní stížnosti podrobně rozvedla, za to, že ani v případě akceptování závěru, že ke konfiskaci předmětného majetku došlo ex lege zákonem č. 143/1947 Sb., nelze dovozovat, že by na určení vlastnického práva neměla právní zájem. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 12 C 154/2005 a vyjádření účastníků řízení.
Městský a Nejvyšší soud shodně vyjádřily přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a v podrobnostech odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník zrekapituloval argumenty, na nichž založil svou obranu v řízení před obecnými soudy a dále podotkl, že otázka, zda je stěžovatelka oprávněna uplatňovat dědické nároky vůči majetku Dr. A. S., již byla pravomocně vyřešena usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 54 D 97/2006-1155 ze dne 16. 3. 2007, v němž bylo konstatováno, že jediným účastníkem dědického řízení po JUDr. A. S., se kterým bude nadále jednáno, je K. S. Citované usnesení okresního soudu bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 945/2007-1301 ze dne 23. 6. 2009, který rozhodoval vázán právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4952/2007-1293 ze dne 29. 4. 2009. Vedlejší účastník měl proto za to, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou a měla by být odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, nicméně ta svého práva reagovat na argumenty v nich uváděné nevyužila.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud již v minulosti v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve S. na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/94, I. ÚS 206/97, IV. ÚS 207/97, I. ÚS 289/97, II. ÚS 289/97, III. ÚS 289/97, III. ÚS 122/02 a III. ÚS 538/03, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Čtvrtý senát Ústavního soudu sám projednával již několikrát ústavní stížnosti založené na obdobných argumentech, lišící se toliko v předmětu nároku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 130/09 a sp. zn. IV. ÚS 170/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a ve všech případech dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 určovací žalobu zamítly (shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 267/07, II. ÚS 2491/08, II. ÚS 208/09 a III. ÚS 791/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci a na závěry těchto rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
K námitce stěžovatelky, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy, resp. že na případ portrétů rodinných příslušníků lze vztáhnout závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. 1. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 4, str. 27 a násl.), Ústavní soud uvádí následující:
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08, týkajícím se tzv. S. hrobky, Ústavní soud konstatoval, že hrobka je pietním místem, na které se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život stěžovatelky. Dle citovaného nálezu se stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS -st. 21/05 nezabývalo možným zásahem do práva na rodinný život, které zahrnuje také právo pozůstalých pietně nakládat s pohřbenými ostatky zesnulých předků. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že soudní rozhodnutí, zamítající žalobu na určení, že tzv. S. hrobka je součástí pozůstalosti po A. S., nepřípustně zasáhla do základního práva stěžovatelky ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny. Současně však Ústavní soud zdůraznil, že se v obecné rovině nehodlá odchylovat od stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 21/05, pokud se týká obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích cestou žalob na určení vlastnického práva.
Ve svém posledním rozhodnutí ve věci stěžovatelky (usnesení sp. zn. III. ÚS 791/09 ze dne 5. 4. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud zabýval v podstatě totožným problémem jako v nyní projednávané věci, tzn. otázkou, zda nevydáním portrétu I. H., kněžny ze S., rozené princezny z L., umístěného v inventáři Státního zámku Hluboká nad Vltavou, která byla stěžovatelčinou prababičkou, došlo k porušení stěžovatelčina práva na ochranu soukromého života. Konstatoval přitom, že ratio decidendi nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 spočívalo v nutnosti zvláštních ohledů veřejné moci na emocionální vztahy pozůstalých osob k místu, kde jsou uloženy ostatky jejich zemřelých blízkých, což však nebyl případ zmíněného portrétu. Konkrétně Ústavní soud uvedl, že: "Dle názoru Ústavního soudu je z hlediska práv vyplývajících z článku 10 odst. 2 Listiny významný rozdíl mezi uměleckým dílem - portrétem zachycujícím jednoho z předků stěžovatelky a případem rodinného pohřebiště, kde jsou uloženy fyzické ostatky těchto předků. Je běžné, že umělecké dílo, zachycující fyzickou osobu (podobizna), zůstává často v držení umělce, který dílo vytvořil, nebo je v majetku třetí osoby, aniž by tím docházelo k jakémukoli zásahu do práva na soukromí či rodinný život zobrazených osob nebo jejich příbuzných. V projednávané věci jde navíc o historický portrét veřejně známé osobnosti - manželky vládnoucího knížete a starorakouského politika, kterou lze považovat za historickou osobnost alespoň regionálního významu. Umělecká díla tohoto typu mají mnohem širší význam, než je pouhé zachycení fyzické podoby - jde o kulturně historické artefakty, součást obecného kulturního dědictví, na nichž lpí důležitý veřejný zájem. Stěžovatelka ve svých podáních sama uznává, že předmětný portrét je součástí veřejně přístupné muzeální, resp. umělecko-historické expozice. Také v daném případě nelze v intencích článku 10 odst. 2 Listiny přehlédnout, že portrétovaná osobnost zemřela takřka tři desetiletí před narozením stěžovatelky a jako ascendentku ji od stěžovatelky dělí tři generace. Nejde tedy např. o matku stěžovatelky, případně jinou blízkou příbuznou, s níž by stěžovatelka během svého života byla v úzkých osobních vztazích. Ze samotné rekapitulace událostí, kterou stěžovatelka ve svých podáních uvádí, jasně plyne, že se uvedený historický portrét nikdy nenacházel (ani nemohl nacházet) v její soukromé domácnosti či v domácnosti jejích rodičů. Zjevně tedy neobstojí tvrzení stěžovatelky, že jde o "památku výlučně rodinného charakteru, mající největší význam pro stěžovatelku". Tvrzený emocionální poměr k uvedené věci či zobrazené osobě stěžovatelka sama nijak blíže skutkově nedokládá (kromě konstatování, že jde o prababičku)."
Výše uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, a to tím spíše, že portrét, jehož vydání se stěžovatelka domáhala, zachycuje M. E., hraběnku z Ö.-W., manželku J. I. N., 5. knížete S. a 3. vévody krumlovského, tedy příbuznou od stěžovatelky ještě o tři generace vzdálenější než byla I. H. O významu tohoto portrétu platí obdobně to, co již bylo řečeno o portrétu I. H.; i v tomto případě jde o památku nacházející se v inventáři Státního zámku Český Krumlov. Ústavní soud tedy i v nyní projednávané věci dospěl ke shodnému závěru jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 791/09, že k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu rodinného života nedošlo. Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka není zjevně jedinou žijící osobou, jejíž předek je na obrazu zachycen, neboť přímým potomkem M. E. Ö.-W. je rovněž K. S., účastník dědického řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 54 D 97/2006. I z tohoto důvodu by nebylo možno přistoupit na argument, že je to právě stěžovatelka, pro niž má předmětný portrét z hlediska jejího rodinného života největší význam.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu