ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.28.11.1
sp. zn. Pl. ÚS 28/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík (soudce zpravodaj), František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci návrhu navrhovatele A. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65, na obnovu řízení ve věci usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 52/03 ze dne 22. května 2003, o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatele, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 314/03 ze dne 5. října 2005, o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatele, a o návrhu na zrušení části ustanovení §65 odst. 2, části ustanovení §73b odst. 2 a části ustanovení §73b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh na obnovu řízení se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas doručeným návrhem na obnovu řízení ve věcech vedených a rozhodnutých Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 52/03 a sp. zn. I. ÚS 314/03 se navrhovatel domáhá:
a) obnovení řízení vedených pod sp. zn. III. ÚS 52/03 a sp. zn. I. ÚS 314/03 podle §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"),
b) zrušení usnesení ze dne 22. května 2003 sp. zn. III. ÚS 52/03 a usnesení ze dne 5. října 2005, sp. zn. I. ÚS 314/05,
c) postupem podle ustanovení §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zrušení části ustanovení §65 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") znějící: "V přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisu a spolu s tím práva uvedená v odstavci 1 ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy", dále části ustanovení §73b odst. 2 tr. ř. ve znění: "a v přípravném řízení státní zástupce", a části ustanovení §73b odst. 3 tr. ř. ve znění: "O propuštění obviněného z vazby může i bez žádosti rozhodnout v přípravném řízení státní zástupce. Ten může rovněž rozhodnout o propuštění z vazby za současného nahrazení vazby slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudu. Po podání obžaloby činí uvedené rozhodnutí soud".
2. Z návrhu je dále patrné, že se navrhovatel domáhá nových rozhodnutí o jeho ústavních stížnostech v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. září 2010 č. st. 23661/03.
3. Ústavní soud zkoumal návrh nejprve z hlediska podmínek pro řízení před Ústavním soudem, které jsou stanoveny v §119 až 119b zákona o Ústavním soudu. Podle §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze proti rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení tehdy, rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. V takovém případě lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní podmínka byla zčásti splněna, neboť Evropský soud pro lidská práva je třeba považovat za mezinárodní soud ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky a §117 zákona o Ústavním soudu, když podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") jsou rozhodnutí tohoto soudu pro Českou republiku závazná. Evropský soud pro lidská práva rozhodl o stížnosti navrhovatele č. 23661/03 jednomyslně tak, že
a) prohlásil za přijatelnou stížnost na poli čl. 5 odst. 1 Úmluvy, týkající se navrhovatelovy vazby v době od 1. ledna do 10. února 2002, stížnost na poli čl. 5 odst. 4 Úmluvy týkající se tvrzeného nedostatku urychleného soudního přezkumu stěžovatelovy vazby v době od 6. března do 25. března 2002, stížnost na poli čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a prohlásil zbývající část stížnosti za nepřijatelnou,
b) rozhodl, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy tím, že navrhovatelova vazba od 1. ledna do 10. února 2002 neměla "zákonný" podklad ve smyslu tohoto ustanovení,
c) rozhodl, že došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy tím, že navrhovatelova vazba nebyla urychleně přezkoumána soudem,
d) rozhodl, že došlo k porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy tím, že stěžovatel neměl podle vnitrostátního práva vynutitelný nárok na odškodnění za zbavení svobody, které bylo v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 4 Úmluvy,
e) rozhodl, že Česká republika má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, částku 4 000 € (čtyři tisíce eur) z titulu morální újmy plus případnou částku daně, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení,
f) rozhodl, že od uplynutí výše uvedených tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v období prodlení, zvýšené o tři procentní body, a
g) zamítl v ostatním návrh stěžovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
5. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 314/03 Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost navrhovatele, v níž navrhovatel (dále též "stěžovatel") brojil "proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 274/2003 ze dne 13. března 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 89/2002 ze dne 20. srpna. 2002, který ponechal ve věci samé beze změny rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002 ze dne 25. března 2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let." Z narativní části usnesení ze dne 5. října 2005 sp. zn. I. ÚS 314/03 se podává: "Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces a porušení práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: V trestním řízení byla v jeho neprospěch opakovaně použita výpověď jeho manželky ze dne 6. března 2001. Tato výpověď byla pořízena ještě předtím, než mu bylo v uvedené věci sděleno obvinění. Navíc provedením tohoto důkazu bylo porušeno jeho právo vyjadřovat se ke všem důkazům, protože jeho obhájce se před sdělením obvinění nemohl výslechu manželky účastnit. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelné provedení důkazu, pokud jde o identifikaci mobilních telefonů. Další námitka stěžovatele směřuje proti sdělení obvinění. Tvrdí, že nebylo úplné, chyběly v něm prý části týkající se popisu skutku - subjektivní stránka skutkové podstaty, popř. pohnutky. Dále postrádá uvedení důvodů, pro něž je stíhán, popř. skutkových zjištění a úvah, kterými se vyšetřovatel při jejich hodnocení řídil, i úvah právních, na jejichž základě byla skutková zjištění hodnocena. Stejně tak nebyl dostatečně poučen o právu vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich. V této souvislosti namítá i to, že ani on, ani jeho obhájce neměli možnost nahlížet do vyšetřovacího spisu, ačkoliv se toho opakovaně domáhali. Stěžovatel rovněž namítal, že domovní prohlídka byla provedena v jiném objektu, než na který byl udělen příkaz k domovní prohlídce. Příkaz k domovní prohlídce byl udělen pro rekreační chatu ev. číslo 512 v obci R., ale domovní prohlídka byla ve skutečnosti provedena v domě č. popisné 662 v téže obci, kde se svou ženou bydlel. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na domovní svobodu. Dále prohlásil, že rovněž povolené odposlechy byly prováděny v rodinném domě, kde bydlel, nikoliv v rekreační chatě, pro kterou byl odposlech Městským soudem v Praze povolen. Do trestního spisu byly tyto odposlechy zařazeny včetně zaznamenaného intimního života s manželkou, což nijak s vyšetřováním nesouviselo. Stěžovatel dále namítal, že ho v trestním řízení právně zastupoval obhájce JUDr. J. S., který současně zastupoval i obviněného Ž. Podle jeho názoru je nepochybné, že jeden obhájce nemůže řádně hájit práva dvou obviněných, jestliže jsou jejich tvrzení protichůdná. Stěžovatel konečně uvedl, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu presumpce neviny tím, že ho opakovaně vyzývaly k prokázání neviny; i v odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že nenabídl důkazy, které by jeho vinu vyvracely. Orgány činné v trestním řízení prý opomenuly některé důkazy, které navrhoval; nesouhlasí se závěrem Městského soudu, kterým neprovedení některých důkazů odůvodnil. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak uplatnil námitku související s tím, jak odvolací soud projednal jeho odvolání. Podle jeho názoru měl odvolací soud v části, kde ponechal rozsudek soudu I. stupně beze změny, vyslovit tento závěr ve výroku svého rozhodnutí. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil."
6. Ústavní soud shledal, že návrh, pokud směřuje k obnově řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 314/03 je podán neoprávněnou osobou. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí citovaném v odst. 4 tohoto usnesení neshledal porušení lidských práv nebo základních svobod stěžovatele v terénu vymezeném usnesením sp. zn. I. ÚS 314/03, a tedy v této části není naplněna podmínka, daná ustanovením §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Vyhovující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva se týká usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 52/03 ze dne 22. května 2003, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002 sp. zn. 11 Tvo 58/2002, a všem jemu předcházejícím vazebním rozhodnutím. Navrhovatel tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, 3 a 5, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 5 odst. 2 a 3 a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy. Ústavní soud usnesením ze dne 23. května 2003 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou mimo jiné s odůvodněním, že "za daného stavu, kdy se stěžovatel nachází ve výkonu trestu, by totiž případné zrušení napadených vazebních rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, postrádalo jakýkoliv smysl. Nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody a jiných práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl, neboť stěžovatel již dále ve vazbě není." Je proto splněna základní podmínka ve smyslu ustanovení §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. K projednání návrhu je Ústavní soud příslušný, návrh byl v této části podán oprávněným stěžovatelem, který byl zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu.
9. Návrh na obnovu řízení je v části specifikované v odst. 7 toho usnesení nepřípustný.
10. Podle §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak. Podle odstavce 2 téhož zákona však Ústavní soud neodmítne přijetí návrhu na obnovu řízení z důvodů podle odstavce 1, jestliže veřejný zájem na obnově řízení podstatně převyšuje vlastní zájem navrhovatele.
11. Ústavní soud konstatuje, že následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají, a to shodně, jako již netrvaly v době vydání usnesení ze dne 22. května 2003 sp. zn. III. ÚS 52/03, a to z důvodů v tomto usnesení popsaných.
12. Z odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. září 2010 se podává, že navrhovatel v řízení před tímto soudem požadoval náhradu morální újmy ve výši 40 000 €, přičemž Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že navrhovatel "utrpěl morální újmu, kterou nelze napravit pouhým konstatováním porušení práv podle Úmluvy. S ohledem na okolnosti případu rozhodl Soud na spravedlivém základě v souladu s článkem 41 Úmluvy přiznat stěžovateli částku 4 000 € z titulu morální újmy". Též Ústavní soud shledává zadostiučinění poskytnuté Evropským soudem pro lidská práva, jemuž petit stížnosti navrhovatele navíc nebránil poskytnout případně zadostiučinění vyšší, za plně spravedlivé. V širším kontextu lze poukázat i na to, že nezrušením vazebních rozhodnutí Ústavním soudem se navrhovateli otevřela možnost zápočtu vazby do pravomocně uloženého trestu odnětí svobody.
13. Ústavní soud neshledal ani, že by existoval veřejný zájem na obnově řízení, který by převyšoval vlastní zájem navrhovatele ve smyslu ustanovení §119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel sice v návrhu tvrdí, že tomu tak je, důvody však nikterak nespecifikuje. Ústavní soud ostatně s ohledem na citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v navrhovatelově věci nerozhoduje nadále v analogických vazebních věcech odmítacím usnesením či akademickým výrokem, ale kasačním nálezem, čímž otevírá účastníku řízení prostor k uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na obnovu řízení v části, v níž byl podán osobou zjevně neoprávněnou, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části návrh s použitím ustanovení §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný. Návrh na zrušení částí ustanovení §§65 odst. 2, 73b odst. 2 a 73b odst. 3 tr. ř. s ohledem na zásadu subsidiarity sledoval osud návrhu na obnovu řízení a byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Pavel Holländer, v.r.
místopředseda Ústavního soudu