ECLI:CZ:US:2013:1.US.2269.12.1
sp. zn. I. ÚS 2269/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného JUDr. Věrou Voštovou, advokátkou se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, č. j. 7 Tdo 460/2012-19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2011, č. j. 8 To 364/2011-424, a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. července 2011, č. j. 1 T 92/2011-379, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Těch jednání se měl dopustit v časných ranních hodinách 1. ledna 2011 v podstatě tím, že různým způsobem fyzicky napadl celkem čtyři osoby a způsobil jim různá zranění. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a bylo mu uloženo nahradit poškozeným vzniklou škodu.
Rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen výrok o trestu a nově byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců zařazením do věznice s ostrahou.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., a proto je napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že byl těmito rozhodnutími zkrácen ve svých základních právech, zejména na právu na spravedlivý proces (podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod).
V ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že nebylo vyhověno jeho opakovaným žádostem o změnu ustanoveného obhájce, které odůvodňoval zásadním narušením vzájemné důvěry. K tomu mělo dojít mimo jiné tím, že obhájce přes opakované výzvy nezajistil kopie důkazů ze spisu a neměl připomínky k prováděným procesním úkonům, ačkoliv pro to byly podle stěžovatele důvody. Obecným soudům dále vytýká, že nezajistily daktyloskopické důkazy k posouzení otázky, zda měl stěžovatel vůbec v ruce lopatu, kterou měl poškozenému Pavlu P. (jedná se o pseudonym) způsobit zranění na hlavě, nebyly provedeny (nekonkretizované) důkazy týkající se poranění poškozených a nebylo mu umožněno uvádět další důkazy a tvrzení ve svůj prospěch, případně nebyly vzaty v úvahu. To se týká např. tvrzení, že bílá košile, kterou měl v době činu na sobě, byla prosta skvrn od krve. Dále nebyla řádně vysvětlena rozporuplnost některých výpovědí jednotlivých poškozených a svědků (bez bližší konkretizace). Navíc má stěžovatel podezření na dodatečné padělání některých důkazů, jako např. skvrn od krve na stěnách na místě činu, skvrny na kožichu, který měl mít stěžovatel v době činu na sobě, a stop krve na lopatě. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítl příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů, který je v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu, neboť pod dovolací důvody je třeba podřadit i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry.
III.
Ústavní soud uvádí zejména následující.
Stěžovatel prohlásil, že ústavní stížnost "shodného obsahu" již v minulosti podal, a to proti týmž rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu. Stěžovatel uvádí, že "Ústavní stížnost však byla odmítnuta s ohledem na nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.".
Sám stěžovatel tedy uznává, že ústavní stížnost shodného obsahu již podal. Mýlí se však v předpokladu, že ústavní stížnost byla odmítnuta z čistě formálního důvodu pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Opak je totiž pravdou, Ústavní soud se námitkami stěžovatele věcně zabýval a ústavní stížnost usnesením ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2719/11 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl:
"5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Pokud jde o narušení důvěry mezi stěžovatelem a jeho obhájcem, uváděné stěžovatelem, podle obsahu námitek je zřejmé, že stěžovatel zaujímá názor, že čímkoliv v řízení obhájce zaúkoloval, tak to měl jeho obhájce učinit. To ovšem není smyslem obhajoby (srov. §41 trestního řádu) ani povinností advokátů (srov. §16 zákona o advokacii), kteří ji vykonávají. Jakkoliv je totiž obhájce na straně obžalovaného, rozhodně neztrácí vlastní osobní integritu a subjektivní názory na správné plnění profesních povinností.
7. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom zcela jasně vyplývá, že se stěžovatel od počátku řízení (v rámci vykonávané obhajoby) vymezoval jak vůči skutkovému tvrzení obžaloby jako celku, tak vůči jednotlivým důkazům, nabízel alternativní hodnocení a navrhoval důkazy. Z toho plyne, že právo na obhajobu bylo stěžovatelem efektivně vykonáváno a k porušení tohoto práva stěžovatele tudíž nedošlo.
8. Dále je zřejmé, že soud prvního stupně vzal vinu stěžovatele za prokázanou z výpovědí svědků Jany P. (jedná se o pseudonym), její matky, Jiřího P. (jedná se o pseudonym), Hany P. (jedná se o pseudonym), Patrika Dvořáka, Erika Dvořáka, Růženy Mackové závěrů znalkyně Svatavy Duchaňové, resp. zdravotnické dokumentace poškozených a stěžovatele (s. 6-8 rozsudku). Důkazy původně navržené stěžovatelem nebyly tímto soudem prováděny s ohledem na to, že na nich následně stěžovatel netrval a soud je neshledal potřebnými (s. 5 rozsudku). Verzi stěžovatele shledal osamocenou s tím, že i kdyby byla prokázána, tak by nemohla nic změnit na právní kvalifikaci skutků, jejichž spáchání stěžovatelem vzal za prokázané (s. 8-9 rozsudku). Odvolací soud v postupu a závěrech soudu prvního stupně neshledal pochybení a vymezil se k důkazním návrhům stěžovatele učiněným v rámci odvolání (s. 4 rozsudku). Postup a závěry obecných soudů lze tedy považovat za ústavně souladné a tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních procesních práv je tedy pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.".
Pokud stěžovatel - i svými slovy - namítá nyní shodné, co již bylo Ústavním soudem přezkoumáno, neshledává nyní Ústavní soud důvod se od předchozího citovaného usnesení odchýlit.
V této souvislosti (nadto) poukazuje Ústavní soud i na usnesení ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 625/11, kterým odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a vyslovil:
"16. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti se Ústavní soud musel v první řadě vypořádat s tím, že stěžovatel v tomto řízení uplatňuje ty samé námitky, jež byly obsahem jeho předchozí ústavní stížnosti proti napadeným usnesením a k jejichž obsahu se Ústavní soud věcně vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11, kterým tuto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Je třeba zdůraznit, že výše uvedený závěr, podle kterého může stěžovatel opakovaně podat ústavní stížnosti proti těm samým rozhodnutím i v případě, že o jeho původní ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým usnesením a mezitím nedošlo k uplynutí lhůty k jejímu podání podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, se týkal obecně pouze přípustnosti případné opakované ústavní stížnosti. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se mohl novým rozhodnutím Ústavního soudu v téže věci domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v té samé věci...
17. Lze tedy shrnout, že podal-li stěžovatel opakovanou ústavní stížnost, "veden snahou uvést na pravou míru zjevné omyly usnesení sp. zn. III. ÚS 412/11", nemohl Ústavní soud přihlédnout k těm jeho námitkám, kterými se fakticky domáhal přehodnocení právních závěrů Ústavního soudu v uvedeném usnesení. Opodstatněnost ústavní stížnosti tak mohl posoudit jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly ze strany Ústavního soudu předmětem věcného posouzení (srov. usnesení ze dne 15. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1311/07).".
Nynější ústavní stížností stěžovatel nově napadl pouze v záhlaví citovaná usnesení Nejvyššího soudu. Lze mu sice přisvědčit, že napadené usnesení dosti restriktivně vyložilo dovolací důvody, neboť opomenulo, že nelze abstrahovat ani od pochybení v rovině extrémnosti - to i v rovině skutkové, včetně hodnocení důkazů - jako od porušení základního práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Nicméně, podstatné je, jak plyne z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2719/11, že napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně základní právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušila. Tudíž, i kdyby byl Nejvyšší soud interpretoval dovolací důvody přesněji, nic by to nemohlo změnit na výsledku, že by jeho dovolání věcně (objektivně) vyhověno být nemohlo. Pokud by proto nyní - pro příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů - Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, stěžovateli by to ve výsledku nic příznivějšího přinést nemohlo a takový případný kasační výrok Ústavního soudu by byl toliko formalismem.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu