ECLI:CZ:US:2013:2.US.1003.13.1
sp. zn. II. ÚS 1003/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti N. A., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 48/2012 ze dne 28. listopadu 2012, a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 101/2010 ze dne 2. února 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. března 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu k odvolání státního zástupce a stěžovatele zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 2 T 2/2009-6256 ze dne 22. března 2010 v části výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody stran poškozených R. V. a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, a nově byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 3 trestního zákona, a pokusu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. a), b) a h) trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že se sešel s A. D., K. S. a S. Y. a z nové SIM karty zatelefonoval R. V. s cílem ho vylákat se vydával za anglicky hovořícího zákazníka, požadujícího dívku za účelem placených sexuálních služeb, což poškozený odmítl, a poté všichni šli do bytu N. G. - milenky S. Y., která jako prostitutka pracovala pro R. V. - kde jmenovanou fyzicky napadli, svázali, dali roubík a vzali částky 1.950 € a 100 $, po příchodu R. V. v doprovodu G. P. do bytu nejdříve prve uvedeného fyzicky napadli a vymáhali po něm finanční částku ve výši 200.000 Kč a slíbená víza, vzali mu klíče od auta, zlatý prsten ryzosti 14 karátů s 5 ks syntetických čirých kamenů, zlatý řetízek délky 50 cm s přívěskem ve tvaru pravoslavného kříže, mobilní telefon a nejméně 1000 Kč v hotovosti. Když se nedomohli toho, co chtěli, tak S. Y. v úmyslu usmrtit podřízl R. V. krk, takže všichni měli za to, že je mrtev, ale díky pozdějšímu zákroku přivolané záchranné služby a převozu poškozeného do nemocnice nezemřel, poté G. P. v úmyslu usmrtit očitou svědkyni udusili a totéž chtěli učinit N. G., od čehož upustili poté, co jim nabídla za svůj život 20.000 €, a nakonec stěžovatel společně s S. Y. po odchodu ostatních osob s úmyslem zakrýt trestnou činnost část postele a tělo poškozeného R. V. polili alkoholem a zapálili. Za to a za trestné činy loupeže podle §234 odst. l a 2 písm. a) trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. b) a d) trestního zákona a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 trestního zákona, kterým byl uznán vinným nezrušenou částí rozsudku soudu prvního stupně, mu byl uložen výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednadvaceti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, dále trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí určitých věcí. Poškození byli se svými nároky odkázáni na pořad věcí občanskoprávních. Usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. V postupu obecných soudů spatřuje porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1,2 a 3 písm. a), b), c) a d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel po rozsáhlé rekapitulaci věci v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že se náležitě a zejména ústavně konformním způsobem nevypořádali s jeho námitkami procesních vad, spočívající ve čtení protokolů o výslechu svědků P. a V., jimiž došlo k porušení jeho práva na obhajobu a zásady spravedlivého procesu. Hlavní svědkyně obžaloby G. P. byla vyslechnuta pouze v přípravném řízení. Obhájce stěžovatele se tohoto výslechu ovšem nezúčastnil, protože o termínu jeho konání nebyl řádně vyrozuměn. Stěžovateli tedy nebyla v průběhu trestního řízení dána možnost klást klíčovému svědku obžaloby jakékoli otázky. Svědek R. V. byl rovněž vyslechnut pouze v přípravném řízení. Poprvé před zahájením trestního stíhání stěžovatele a při druhém výslechu na svou původní výpověď pouze odkázal, přičemž oba výslechy proběhly v časově omezeném úseku. Z důvodu negativního zdravotního stavu svědka nebylo obhájcům umožněno svědkovi položit potřebné dotazy. Přestože soud nevyužil všechny dostupné možnosti k provedení výslechu svědků v rámci hlavního líčení, provedl tyto důkazy přečtením protokolů z přípravného řízení. Z důkazu odposlechem telefonického hovoru svědkyně P. s její sestrou přitom vyplývají skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, které však soudem nebyly zohledněny a nijak blíže prověřeny. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Odvolací soud tyto procesní vady nezohlednil ani neodstranil. Ani dovolací soud nezjednal nápravu.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Ústavní soud konkrétně k namítané problematice pak v minulosti vyložil, že není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy postup, kdy je v souladu s procesním předpisem namísto výslechu svědka čten protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení. Lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Obecně přitom platí, že se výslech svědka musí uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, kterému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a klást mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. (sp. zn. IV. ÚS 569/11, N 129/62 SbNU 27; aj.)
6. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel argumenty obsažené v ústavní stížnosti uplatnil již v opravných prostředcích. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že se s nimi tento soud vypořádal. Předně z něj vyplývá, že závěr o vině stěžovatele nebyl založen ani převážně ani výlučně na výpovědích svědků G. P. a R. V., ale do značné míry na tom, jak vytýkaný skutek popisovali sami obžalovaní včetně stěžovatele, co vyplynulo z forenzních zkoumání a z telefonických odposlechů. V tomto směru lze např. poukázat na to, že se sám stěžovatel v odvolání vymezoval proti tomu, že spoluobžalovaný S. vypověděl to, že se všichni předem domluvili na vraždě R. V. a N. G. (s. 18 rozsudku).
7. Pokud jde o výpověď R. V. odvolací soud jasně vyložil, že trestní stíhání stěžovatele v dané věci bylo zahájeno již dne 12. března 2008 a nic na tom nemění, že s postupným objasňováním byl popis vytýkaného skutku orgány veřejné žaloby zpřesňován. Proto byla odmítnuta námitka stěžovatele, že není použitelná výpověď tohoto svědka ze dne 20. března 2008, provedená za přítomnosti obhájce stěžovatele (s. 36 rozsudku). V souvislosti s tímto svědkem pak odvolací soud zdůraznil, že důkazní kapacita poškozených je limitována aktuálním psychickým a fyzickým stavem s tím, že z lékařských zpráv týkajících se tohoto svědka vyplývá existence trvající posttraumatické deteriorace intelektu, paměti a osobnosti s progresivním průběhem. Proto podle názoru odvolacího soudu nebylo reálné docílit přímým výslechem svědka soudem doplnění a obohacené informace (s. 37 rozsudku).
8. Svědkyně G. P. se odmítla dobrovolně dostavit k soudu ze strachu před obžalovanými a na rozdíl od svědka R. V. ani již nepobývala v tuzemsku. Její výslech byl proto proveden jen v přípravném řízení v rámci dožádání ve Španělsku, kam se podle odvolacího soudu obhájce stěžovatele nedostavil pro vady v komunikaci na straně obhajoby (s. 36 rozsudku). Ale i kdyby to tak nebylo, a tento důkazní prostředek nebyl přípustný, tak by to neznamenalo porušení základních práv stěžovatele. Jak již bylo výše uvedeno, nejednalo se o důkaz, na němž by převážně či výlučně spočíval závěr obecných soudů o vině stěžovatele. Nic na tom nemění, že záznam telefonického odposlechu mezi G. P. a její sestrou hodnotí stěžovatel tak, že této svědkyni zachránil život tím, že pustil její ruce a ona se tak mohla zbavit igelitové tašky na hlavě, zatímco obecné soudy v souvislosti s ostatními provedenými důkazy dospěly k závěru, že se tato svědkyně stěžovateli vysmekla, protože jí obžalovaní před udušením nesvázali ruce, tak jako to předtím udělali N. G. (s. 43 rozsudku).
9. Lze proto uzavřít, že obecné soudy prvního a druhého stupně respektovaly právo stěžovatele na obhajobu v mezích, ve kterých jim to jimi nevyvolaná situace umožňovala. Námitky stěžovatele stran porušení práva klást otázky svědkům vypovídajícím v jejich neprospěch byla brána vážně a soud prvního stupně poskytl obhajobě široký prostor pro kladení otázek a vylíčení skutkového stavu, a v neposlední řadě k návrhu důkazů. Proto lze jejich postup považovat za ústavně souladný. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že se s těmito ústavněprávně relevantními námitkami v rozporu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; aj.) výslovně nezabýval dovolací soud.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu