ECLI:CZ:US:2013:2.US.1331.13.1
sp. zn. II. ÚS 1331/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Nožičky a MUDr. Ivany Nožičkové, zastoupených Mgr. Lenkou Vachovou, advokátkou se sídlem Plav 126, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 83/2013-101 ze dne 30. 1. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve sporu stěžovatelů s vedlejšími účastníky, v původním řízení žalovanými, o náhradu škody Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 23 C 29/2012-80 ze dne 9. 11. 2012 (ve znění opravného usnesení na č. l. 87) zastavil řízení (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), s tím, že zároveň bude žalobcům po právní moci usnesení vrácen soudní poplatek ve výši 580 Kč z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích (výrok III), zatímco zaplacený soudní poplatek v částce 1 000 Kč se žalobcům nevrací (výrok IV). V odůvodnění usnesení nalézací soud k rozhodnutí o zastavení řízení uvedl, že postupoval podle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť žalobci podáním došlým soudu 8. 11. 2012 vzali žalobu zpět na základě dohody o narovnání, kterou uzavřeli s druhou žalovanou. Za této situace rozhodl okresní soud o nákladech řízení podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal vedlejší účastník, obchodní společnost STAVOINSTAL, v.o.s. jako první žalovaná, odvolání, a to pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. Krajský soud napadený výrok shora označeným usnesením změnil tak, že stěžovatelé ve vztahu k druhé žalované nemají právo na náhradu nákladů řízení a ve vztahu k první žalované jsou povinni uhradit její náklady řízení před soudem prvního stupně. Obdobně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Porušení svých základních práv spatřují zejména ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu postihuje žalobce za procesní úkon v případě, kdy došlo ke zpětvzetí žaloby z důvodu chování druhé žalované. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že toto chování druhé žalované nelze spojovat s odpovědností první žalované a se závěrem, že žaloba byla vzata zpět vůči ní z důvodu jejího chování. Rovněž poukázali na nedostatečné odůvodnění závěru krajského soudu o tom, že aplikace §150 o. s. ř. není v dané věci namístě.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Ústavní soud nepokládá rozhodnutí krajského soudu za ústavně nekonformní, neboť odvolací soud nerozhodl o nákladech řízení mechanicky, ale přihlédl k širším okolnostem sporu. Ke zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatelů došlo proto, že uzavřeli v průběhu soudní pře s druhou žalovanou dohodu o narovnání, ve které se druhá žalovaná zavázala uhradit jak žalovanou částku, uplatněnou v žalobě z titulu náhrady škody, tak i dosavadní náklady řízení, které stěžovatelům vznikly. První žalovaná ovšem (z procesního hlediska) neměla a ani nemohla mít vliv na procesní postup druhé žalované, netvořila s ní nerozlučné společenství a krom toho setrvávala na tom, že žádnou škodu nezpůsobila a zastavení řízení tedy zjevně nemohla způsobit. Vzhledem k tomu nepovažoval odvolací soud za spravedlivé, aby si sama nesla náklady řízení, které vyvolali stěžovatelé podanou žalobou a které pro ni skončilo bezvýsledně zastavovacím usnesením.
Zatímco zavinění zastavení řízení ve vztahu mezi stěžovateli a druhou žalovanou bylo nepochybně způsobeno chováním posledně uvedené, která v dohodě o narovnání akceptovala žalobní nárok stěžovatelů včetně úhrady nákladů řízení, pak zastavení řízení ve vztahu mezi stěžovateli a jmenovanou veřejnou obchodní společností musil odvolací soud posoudit jinak, když to byli stěžovatelé, kteří vzali žalobu zpět nejen ve vztahu k druhé žalované, ale též ve vztahu k první žalované, aniž by k takovému kroku ovšem žalovaná společnost zavdala jakékoli příčiny procesního charakteru. Námitka stěžovatelů, že jejich nárok byl dohodou o narovnání, uzavřenou s druhou žalovanou, uspokojen, a proto vzali podanou žalobu zpět v celém rozsahu, neboť se již nebylo čeho domáhat, představuje jejich subjektivní vnímání celého případu, které však nezohledňuje skutečnost, že první žalovaná byla do sporu zapojena na základě žaloby stěžovatelů, nesla náklady především za právní zastoupení a byla připravena žalobě dále čelit (nebýt zastavení řízení). Ostatně okolnost, že druhá žalovaná nárok uznala, neznamená, že se tím taktéž via facti konzumovala jakákoli odpovědnost za škodu ze strany první žalované. Nebylo by spravedlivé, aby v řízení, v němž ve vztahu k žalované obchodní společnosti nebyla důvodnost žalobního nároku prokázána, a tudíž ani odpovídajícím způsobem vyvozena její odpovědnost, byla tato nucena nést vynaložené náklady jen proto, že došlo k uzavření dohody s druhou žalovanou a uspokojení stěžovatelů nezávisle na její vůli. Krajský soud proto nepochybil, jestliže všechny tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí reflektoval.
K námitce stěžovatelů, že krajský soud dostatečně nevysvětlil své rozhodnutí neaplikovat §150 o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Dále je třeba podotknout, že požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení §150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu; k takové situaci však v projednávané věci z výše uvedených důvodů nedošlo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu