ECLI:CZ:US:2013:2.US.726.12.1
sp. zn. II. ÚS 726/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti S. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 853/2011 ze dne 19. 10. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 102/2010 ze dne 2. 2. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 4/2010 ze dne 17. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb. (dále jen "tr. zákoník") a trestným činem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vždy ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, a odsouzen podle §175 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody. Dle skutkové věty výroku o vině spočívaly trestné činy po skutkové stránce v podstatě v tom, že stěžovatel spolu s dalšími šesti spolupachateli dne 28. 9. 2009 v Hutích, okr. Svitavy, po předchozí společné dohodě, v úmyslu získat zpět nákladní automobil Avia s naloženým stavebním strojem, který byl dne 26. 9. 2009 odcizen P. L. mladšímu, nebo získat informace, kde se vozidla nacházejí, vnikli P. L. mladší, M. M., oba ozbrojeni teleskopickými obušky, stěžovatel, P. L. starší a P. B. do domu J. E., kterého z odcizení vozidel podezírali, fyzicky ho napadli za užití obušků, zkroutili mu ruce a odvlekli ho do připraveného dodávkového auta, u něhož čekali M. T. a P. K., svázali mu nohy a ruce do tzv. kozelce, během cesty ho fyzicky napadali údery do těla, dále mu zasunuli mezi ruce kovou tyč a páčili mu je, mlátili ho údery do obličeje, zad a nohou, přičemž poškozený utrpěl vícečetné oděrky a krevní výrony v obličejové části hlavy, na krku, trupu a končetinách, rozvolnění spojení kostní a chrupavčité části nosu, tržně zhmožděné rány dolního rtu s průnikem do dutiny ústní, krvácení z nosu a z dutiny ústní, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, odlomení pravého horního rohu štítné chrupavky a zlomeniny žeber; v důsledku utrpěných zranění a v důsledku spoutání v neadekvátní poloze došlo k úmrtí poškozeného udušením po vdechnutí krve a žaludečního obsahu.
O odvoláních stěžovatele, P. L. ml., P. L. st. a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a v tomto rozsahu nově rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatel, P. L. st. a P. L. ml. dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel má za to, že dovolací soud se měl zabývat otázkou, kdy došlo k dokonání trestného činu vydírání, zda v době dokončení násilného útoku v domě nebo až okamžikem, kdy poškozený zemřel, když pokračování skutkového děje spočívajícího v naložení poškozeného do vozidla a jeho spoutání mohlo naplňovat znaky skutkové podstaty jiného trestného činu spočívajícího v omezování osobní svobody, a tato část jednání, v jehož důsledku došlo k nedbalostnímu zavinění smrti poškozeného, pak měla být posouzena podle §171 odst. 1, 4 tr. zák., resp. §231 odst. 1, 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, podle kterého se v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, jestliže to je pro pachatele příznivější; rozhodujícím kritériem je celkový výsledek z hlediska trestnosti. Stěžovatel se v dovolání připojil k námitkám spoluobviněného P. L. ml. k nesprávnému porovnání §235 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a §175 tr. zákoníku, neboť v posuzované věci nastal stav, kdy následek, který byl způsoben z nedbalosti, byl postižen vyšší trestní sazbou než následek způsobený úmyslným činem směřujícím proti životu a zdraví. Chybný přístup Nejvyššího soudu k podanému dovolání a chybné závěry soudů prvního a druhého stupně tak zasáhly do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). K takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Obecným soudům nelze vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy následně velmi podrobně zhodnotil, přičemž se řádně vypořádal s obhajobou, uplatněnou stěžovatelem i ostatními obviněnými. Z jeho rozhodnutí je také dostatečně patrné, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Jeho skutkové i právní závěry následně potvrdily i další soudní instance, které se nadto podrobně zabývaly relevantními odvolacími (dovolacími) námitkami stěžovatele i dalších obviněných, přičemž vysvětlily, proč je neshledaly důvodnými. Jde přitom o námitky, z nichž některé stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, a kterými usiluje o revizi právního posouzení věci.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že se dovolací soud nezabýval otázkou, kdy došlo k dokonání trestného činu vydírání. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, tuto otázku řešil na základě námitky stěžovatele, že smrt poškozeného byla ve skutečnosti následkem trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., případně podle §171 tr. zákoníku, když k němu došlo až poté, co byl trestný čin vydírání dokonán a na poškozeného již nebylo působeno násilím, nýbrž byl pouze zadržován svázaný ve vozidle. Nepřiznal ji však opodstatněnost, neboť shledal, že je založena na prosazování odlišné verze průběhu skutkového děje, než z jaké vycházely soudy obou stupňů při právní kvalifikaci skutku. I dle názoru Ústavního soudu nemohly soudy ze skutkových zjištění, podložených řádně provedeným dokazováním, dospět k jinému závěru, než že vyděračské násilné jednání pokračovalo i po celou dobu, kdy byl poškozený přepravován v automobilu a kdy byl stále objektem psychického i fyzického násilí, které nakonec vedlo ke smrti poškozeného. Stěžovatelem poukazovaný trestný čin omezování osobní svobody byl pouze prostředkem ke spáchání mnohem závažnějšího deliktu.
Stran tvrzení stěžovatele o porušení článku 40 odst. 6 Listiny, podle kterého trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější, Ústavní soud plně odkazuje na závěry, které vyslovil v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 629/12 ze dne 7. 11. 2013, v němž se na základě ústavní stížnosti spolupachatelů stěžovatele P. L. ml. a P. L. st. zabýval přezkumem stejných rozhodnutí obecných soudů jako v nyní projednávané věci. Od těchto závěrů, které jsou reakcí na obdobné námitky, se nehodlá jakkoliv odklánět.
Stejně jako v uvedeném rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 629/12, jímž byla ústavní stížnost obou shora uvedených stěžovatelů odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud uvádí, že argumenty o údajné disproporci výše trestních sazeb stanovených pro různé skutkové podstaty trestných činů nemají samy o sobě ústavněprávní relevanci, není-li extrémním způsobem porušen princip proporcionality, což v daném případě nebylo shledáno. Ústavnímu soudu zásadně ani nepřísluší hodnotit, zda obecné soudy v aplikační praxi při rozhodování otázky, který zákon je pro pachatele z hlediska trestnosti činu příznivější, postupují "správně". Kritérium skutkové a právní "správnosti" aktů aplikace práva není automaticky referenčním kritériem ústavnosti. Tím by se stalo až při extrémně vadném postupu orgánů činných v trestním řízení. Taková vada nebyla v posuzované věci zjištěna.
Posouzením právní kvalifikace jednání stěžovatele včetně otázky aplikace trestněprávních norem ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona a §2 odst. 1 tr. zákoníku se ostatně soudy obou stupňů zabývaly dostatečně a na základě dovolacích námitek stěžovatele ji řešil i dovolací soud, na jehož podrobné ústavně konformní závěry lze plně odkázat. Úvaha, že trest vyměřený podle starého trestního zákona by byl v konkrétním případě mírnější, než jaký byl vyměřen podle nového trestního zákoníku, je tak ryze spekulativní a není podložena žádnými relevantními argumenty.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele byla porušena tvrzená ústavní práva. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu