ECLI:CZ:US:2013:2.US.915.13.1
sp. zn. II. ÚS 915/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Del Maschia, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem Smetanova 1101, 755 01 Vsetín, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 8 Cmo 21/2011, 8 Cmo 26/201-229, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. září 2010, č. j. 10 Cm 89/2005-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i došlo k porušení rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 8 Cmo 21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, potvrdil výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. září 2010, č. j. 10 Cm 89/2005-153, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 10 Cm 89/2005-171, ve výroku I., kterým bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo zaplatit žalobkyni 396.640 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku. Odvolací soud dále změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Vrchní soud v Olomouci se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. Oba soudy shodně konstatovaly, že mezi žalovaným jako objednatelem a předchůdcem žalobkyně jako zhotovitelem byla uzavřena smlouva o dílo, přičemž zhotovitel své povinnosti splnil (k tomu byl proveden důkaz předávacím protokolem ze dne 31. ledna 1998), avšak žalovaný nezaplatil celou cenu díla, když neuhradil vyfakturovanou cenu za dílo. Soudy opřely svůj závěr o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni požadovanou částku o uznání závazku ze dne 3. května 2001, které splňovalo všechny potřebné náležitosti písemného uznání závazku podle §323 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). Soudy nepřitakaly tvrzení žalovaného, že jím uznaný závazek nebyl dostatečně identifikován. Za nedůvodnou považovaly rovněž námitku vznesenou žalovaným o zániku závazku započtením své pohledávky vůči žalobou uplatněné pohledávce. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednostranné zápočty žalovaného učiněné žalovaným v jiném řízení (řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 12/2000), jsou neplatné pro jejich neurčitost, neboť pohledávky nebyly dostatečně specifikovány. V situaci, kdy žalovaný pro zápočet použil pouze součet pohledávek a nikoliv jednotlivé pohledávky, ze započtení nevyplývá, které z uvedených pohledávek po započtení zanikají a které zůstaly neuhrazeny. Podle názoru soudů obou stupňů byla žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, neboť uvedená pohledávka ze smlouvy o dílo na ni byla zhotovitelem postoupena přes společnost Irská hospoda, s. r. o. V této souvislosti považovaly soudy obou stupňů za nedůvodnou námitku žalovaného o neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, když ze skutkových zjištění dospěly k závěru, že obě smlouvy byly dostatečně určité.
4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, č. j. 23 Cdo 2868/2011-317, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud v žádné z nastolených otázek neshledal otázku zásadního právního významu. Za důvodnou nepovažoval námitku, jíž žalovaný popíral existenci pohledávky v situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že pohledávka uplatněná žalobou byla žalovaným řádně uznána. Z řízení nevyplynulo, že by žalovaný prokázal neexistenci uznaného závazku. Jestliže žalovaný platně uznal svůj závazek vůči žalobkyni, bylo na žalovaném, aby prokázal opak, neboť za této situace přešlo důkazní břemeno na žalovaného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001). Dovolací soud dále dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky žalovaného k posouzení započtení učiněného žalovaným vůči uplatněné pohledávce žalobkyně jako neplatného právního úkonu pro jeho neurčitost, neboť ze započtení nebylo zřejmé, které pohledávky měly provedeným započtením zaniknout. Rovněž námitka neúplnosti dokazování neprovedením navržených důkazů nemá z pohledu přípustnosti dovolání relevanci, neboť stěžovatel nenastolil žádnou procesně právní otázku, která by měla zásadní význam. Dovolací soud konečně konstatoval, že není opodstatněná námitka, že se soudy nezabývaly posouzením jednání žalobkyně, které je dle názoru žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Touto otázkou se naopak soud prvního stupně zabýval a dospěl k závěru, že v chování žalobkyně nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti nejprve rekapituluje vydaná soudní rozhodnutí, dosavadní průběh řízení, jakož i celkové okolnosti sporu, které vedly ke vzniku žalované pohledávky a jejímu uplatnění v soudním řízení a vzájemné právní vztahy mezi jednotlivými osobami. V první řadě napadá procesní postup soudu prvního stupně, který dovolil účelové zneužití postoupení pohledávky a procesní úpravy právního nástupnictví podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy do řízení vstoupila stávající žalobkyně, kterou tvoří stejné osoby, ale jedná se o jiný subjekt, proti němuž však stěžovatel již nemohl uplatnit svoji pohledávku. Podle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy při posuzování právního nástupnictví formalisticky a nezjišťovaly, zda nedochází k účelovému zneužívání procesní úpravy, přičemž poukázal mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, z něhož obsáhle cituje. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly jeho námitkami, které vznášel a že nevyhodnotily některé z provedených důkazů (konkrétně fakturu za provedené práce) a nevyložily své stanovisko k nim. Na podporu svého tvrzení uvádí judikaturu Ústavního soudu týkající se zejména opomenutých důkazů. To stejné platí i pro vzájemný návrh podaný stěžovatelem proti žalobkyni. V tomto spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovněž namítá, že soudy neakceptovaly stěžovatelův návrh na přerušení řízení do doby, než skončí paralelně probíhající řízení u Krajského soudu v Brně týkající žaloby stěžovatele na žalobkyni ohledně jí nezaplacených faktur. Stěžovatel dále poukazuje na praktiky obou jednatelů žalobkyně, kteří účelově založili další společnost (stávající žalobkyni), aby se vyhnuli odpovědnosti za své dluhy. S tímto souvisí i úmyslné snižování majetkové podstaty původní společnosti (Irská hospoda, s. r. o.). Stěžovatel rovněž poměrně podrobně rozebírá závěry obecných soudů ohledně započtení vzájemných pohledávek mezi ním a žalobkyní. Názor obecných soudů, které vyhodnotily provedené započtení jako neurčité, považuje za nesprávný a za porušující poučovací povinnost zakotvenou v §118a o. s. ř. Podle názoru stěžovatele obecné soudy neumožnily doplnění a prokázání skutečností, které se týkají vzájemných zápočtů, čímž porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť provedením výkonu rozhodnutí by vznikla stěžovateli a jeho rodině značná a nenapravitelná škoda, tedy újma nepoměrně větší, než by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout žalobkyni.
III.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ve své ustálené rozhodovací činnosti přitom vyložil, že maxima rovnosti účastníků řízení a především pak speciální povaha institutu řízení o ústavní stížnosti, naprosto odlišná od institutu řádného opravného prostředku, jej vede k nezbytnosti restriktivní interpretace institutu odkladu vykonatelnosti. Proto Ústavní soud přistupuje k odkladu vykonatelnosti zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). Nic takového ovšem Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Stěžovatel kromě obecného tvrzení o vzniku značné škody neposkytl Ústavnímu soudu žádné další údaje o jemu hrozící újmě. Proto byl návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
10. Ústavněprávní argumentace stěžovatele je v daném případě většinou v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ze spisu vyžádaného od Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci nezjistil, že by se obecným soudům dalo vytýkat některé z výše uvedených pochybení. Zejména soud prvního stupně provedl dokazování, které se pro zjištění skutkového stavu jeví jako dostačující a z něho vyvodil odpovídající právní závěry, jež nelze považovat za extrémně rozporné se skutkovými zjištěními. Pokud jde o stěžovatelovy námitky ve vztahu k prováděným důkazům, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
11. Ke konkrétním námitkám lze ve stručnosti uvést, že obecné soudy se zabývaly jak námitkou započtení (zde dovodily jeho neurčitost), tak i námitkou případného rozporu jednání žalobce s dobrými mravy. V souvislosti s námitkou ve vztahu k vyhodnocení započtení vzájemných pohledávek nelze hovořit ani o porušení poučovací povinnosti ve smyslu §118a o. s. ř. Smyslem §118a o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba (resp. obrana žalovaného) proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06, N 177/43 SbNU 31). Jinými slovy soud nemůže zamítnout žalobu proto, že se procesní straně nepodařilo prokázat skutečnost, kterou tvrdí, aniž ji předtím vyzval k označení důkazních prostředků a poučil o následcích spojených s nesplněním této výzvy. V dané věci soud prvního stupně na základě provedených důkazů, které postačovaly pro dostatečné objasnění skutkového stavu, dovodil, že započtení bylo provedeno ze strany stěžovatele neurčitě. Obrana stěžovatele proti žalobě tedy neuspěla nikoliv pro neunesení břemene tvrzení, nýbrž kvůli zjištění a závěru soudu o neurčitosti právního úkonu započtení, a proto ani soud nemusel vyzývat stěžovatele k doplnění tvrzení.
12. Ústavní soud rovněž neshledává důvodnou námitku ohledně procesního postupu soudu prvního stupně, který umožnil právní nástupnictví stávající žalobkyně. Postup soudu nebyl v rozporu s procesními předpisy (konkrétně s §107a odst. 1 a 2 o. s. ř.), když všechny předpoklady pro procesní nástupnictví byly splněny. Názor stěžovatele na možné účelové zneužití procesní úpravy takovým jednáním ze strany žalobkyně není v této souvislosti relevantní.
13. Ostatní v ústavní stížnosti obsažená tvrzení stěžovatele (např. úmyslné snižování majetkové podstaty procesního předchůdce žalobkyně postoupením pohledávky; účelové jednání jednatelů žalobkyně apod.) pak pro řešení daného sporu postrádají jakoukoliv relevanci.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu