ECLI:CZ:US:2013:3.US.4612.12.1
sp. zn. III. ÚS 4612/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Adámkové, Ph.D., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 č. j. 55 Co 362/2012 - 124 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2012 č. j. 18 C 1/2012 -112, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 č. j. 55 Co 362/2012 - 124, jakož i výroků pod body III a IV usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2012 č. j. 18 C 1/2012 - 112, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2012 č. j. 18 C 1/2012 - 112 bylo zastaveno řízení o určení vlastnictví (výrok pod bodem I). Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se vrací soudní poplatek ve výši 4 000,- Kč (výrok pod bodem II) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši 25 080,- Kč (výrok pod bodem III) a druhému žalovanému náklady řízení ve výši 25 080,- Kč (výrok pod bodem IV). Usnesení soudu prvního stupně napadla žalobkyně ve výrocích pod body III a IV odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2012 č. j. 55 Co 362/2012 - 124 usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil (výrok pod bodem I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výrokům rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a namítá, že obecné soudy stěžovatelku zatížily povinností hradit žalovaným náklady řízení, přičemž nepřihlédly k okolnostem uvedeným v ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podanou žalobou se domáhala určení vlastnictví k bytu, který v době podání žaloby měla ve spoluvlastnictví s druhým žalovaným. Při podání této žaloby vycházela z dlouhodobé ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu, který konstantně judikoval, že smlouva o převodu družstevního bytu oběma manželům, jestliže členem bytového družstva byl jen jeden z nich, je absolutně neplatným právním úkonem. Následně dne 11. ledna 2012 byl vydán rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010, kterým byla výše citovaná konstantní judikatura zcela změněna, neboť velký senát dovodil, že smlouva o převodu družstevního bytu do společného jmění manželů nemusí být nutně absolutně neplatným právním úkonem, pokud byl členem jen jeden z manželů, a to za situace, kdy manželé projevili společnou vůli byt do svého společného jmění nabýt. Stěžovatelka upozornila na to, že tento rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu až v jejím 5. svazku.
V návaznosti na publikaci tohoto rozhodnutí stěžovatelka zvažovala, zda v řízení zahájeném na podkladě dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bude pokračovat či nikoli, a to z toho důvodu, že stěžovatelka po převodu bytu do společného jmění manželů spolu s druhým žalovaným uzavřela smlouvu o zúžení společného jmění manželů, čímž de facto vůli mít byt ve společném jmění verifikovali. Stěžovatelka se nakonec rozhodla vzít žalobu zpět, a to s ohledem na šetření nákladů všech zainteresovaných stran.
Soud prvního stupně však tuto skutečnost nijak nezohlednil, a ve svém rozhodnutí uložil stěžovatelce ve výrocích pod body III a IV zaplatit v plné výši oběma žalovaným náklady řízení. Soud prvního stupně toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka vzala zpět žalobu těsně před jednáním, přičemž citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán záhy po podání žaloby, na což měla stěžovatelka reflektovat.
Již sám tento závěr soudu prvního stupně je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, který stanoví, že všichni účastníci řízení jsou si rovni. Soud prvního stupně neoprávněně zvýhodnil oba žalované, neboť jim přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění usnesení plyne, že se měla stěžovatelka dozvědět o rozsudku Nejvyššího soudu v den jeho vydání, a to i přesto, že jde o rozsudek vydaný inter partes.
Postup odvolacího soudu pak podle stěžovatelky absolutně bagatelizuje princip a dopad rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Zcela zásadní změnou dlouholeté ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se stěžovatelka dostala do pozice, že další trvání řízení, které bylo z její iniciativy zahájeno, by jistě vedlo k tomu, že by bylo vydáno rozhodnutí ve věci, které by bylo pro stěžovatelku nepříznivé a k tomu by jak účastníci řízení, tak i soud vynaložili zcela zbytečné náklady. Stěžovatelka postupovala v souladu s tím, aby všem vznikla co nejmenší újma a obecnými soudy za tento postup byla "odměněna" tím, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, rozhodly zcela formalisticky se zcela zjevnou absencí korektivu spravedlnosti, jehož užití právě občanský soudní řád v ust. §150 nabízí. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí ani s aplikací vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která nezohledňuje počet úkonů učiněných v řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené výroky rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Svá rozhodnutí obecné soudy řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 č. j. 55 Co 362/2012 - 124, jakož i ve vztahu k výrokům pod body III a IV usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2012 č. j. 18 C 1/2012 - 112 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k výrokům pod body I a II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. července 2012 č. j. 18 C 1/2012 - 112 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu