ECLI:CZ:US:2013:4.US.1139.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1139/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Londýnská 55, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 266/2012-127 ze dne 2. ledna 2013 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 283/2007-109 ze dne 6. února 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení účastníků v řízení před soudy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 80 Cm 283/2007-109 ze dne 6. února 2012 zamítl návrh stěžovatele, aby spol. ČEZ, a.s. byla uložena povinnost poskytnout stěžovateli informaci, jaká je kupní cena stoprocentního podílu na společnosti Teplárenská a.s., který spol. ČEZ, a.s. získala v roce 2006 (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit spol. ČEZ, a.s. náklady řízení ve výši 18.720,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 266/2012-127 ze dne 2. ledna 2013 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě řízení ve formulačně správném znění potvrdil (výrok I.) uložil stěžovateli zaplatit spol. ČEZ, a.s. náklady odvolacího řízení ve výši 968,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy odůvodňuje ústavní stížnost tvrzením, že soud prvního stupně v otázce náhrady nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci dle ust. §142 odst. 1 o.s.ř. To je podle stěžovatele vše, co z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze vyčíst. Ústavní soud přitom např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 444/01 opakovaně vyslovil názor, že výrok o nákladech řízení je rovněž třeba řádně odůvodnit, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na příslušné ustanovení o.s.ř. Taktéž výrok o nákladech řízení usnesení Vrchního soudu v Praze není podle stěžovatele odůvodněn, když tento soud pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení o.s.ř., aniž by zhodnotil a vysvětlil, v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu a v jakém rozsahu. Toto rozhodnutí tedy podle stěžovatele není odpovídajícím způsobem odůvodněno, obsahuje jisté prvky libovůle a nahodilosti.
Stěžovatel dále uvádí, že také samotné rozhodnutí o nákladech řízení je ve značném rozporu s principy spravedlnosti, když soud rozhodl přepjatě formalisticky a přiznal plný úspěch ve věci vedlejšímu účastníku pouze z toho důvodu, že v konečném důsledku zamítl stěžovatelův návrh, přičemž neposuzoval důvody, proč se tomu stalo a průběh řízení jako celek. Stěžovatel dále s poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci, jak se tomu mělo stát v jeho případě.
Stěžovatel také poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3839/2009-93 ze dne 26. října. 2010, jež bylo vydáno v totožném řízení a situaci a v němž bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ust. §150 o.s.ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tak, že odvolací soud nezjišťoval, zda společnost porušila zákonem uloženou povinnost, a založil své rozhodnutí pouze na tom, že v době jeho rozhodování byla již požadovaná informace stěžovateli známá. Podle názoru stěžovatele takto mělo být rozhodnuto i ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Stěžovatel se ve svém odvolání podle ústavní stížnosti domáhal v rámci právní jistoty a logiky věci, aby bylo rozhodnuto ve shodě s názorem a rozhodnutím Nejvyššího soudu. Odvolací soud se tím však podle stěžovatele v napadeném usnesení nezabýval, ani nijak odlišnost svého názoru od názoru Nejvyššího soudu neodůvodnil.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jíž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v záhlaví citované rozhodnutí soudu prvního stupně napadl ústavní stížností v celém rozsahu, tedy v obou jejich výrocích, avšak odvoláním jej napadl pouze ve výroku II. Protože tedy stran výroku I. v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel nevyčerpal řádný opravný prostředek, je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Následně vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a jím potvrzený výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. §150 o.s.ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ust. §150 o.s.ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl a potvrdil nákladové rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s principy zakotvenými v Listině. Z jeho dostatečného odůvodnění je zřejmé, jaké důvody jej vedly k tomu, že v rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně ust. §150 občanského soudního řádu neaplikoval, ale přisvědčil soudu prvního stupně v aplikaci ust. §142 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud proto na jeho odůvodnění pouze odkazuje, a to především na část poukazující na okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a na postoj účastníků v řízení, když stěžovatel trval na pokračování řízení před soudem prvního stupně i po 5. květnu 2011, kdy už mu muselo být jasné, že další vedení sporu je bezúčelné. V tomto ohledu je totiž projednávaná situace odlišná od situace posuzované stěžovatelem uváděným usnesením Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 3839/2009-93 ze dne 26. října. 2010. Odvolací soud svým rozhodnutím také napravil pochybení soudu prvního stupně, který rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně neodůvodnil. Toto jeho rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje na rozdíl od stěžovatele za formalistické a nespatřuje v něm ani pouhé mechanické posuzování výsledků sporu, libovůli či rozpor s principy spravedlnosti. Odvolací soud pak podle zjištění Ústavního soudu přiléhavě a dostatečně odůvodnil též rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu