ECLI:CZ:US:2014:1.US.1682.13.1
sp. zn. I. ÚS 1682/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. B., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, AK se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 č. j. 5 Tdo 1085/2012-100 (13840), usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2012 č. j. 2 To 96/2011-13474 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2011 č. j. 35 T 5/2008-13256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 3. 7. 2013, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 35 T 5/2008, svazků č. 51 - 56, které si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení stíhaly a poté obžalovaly osm osob pro podezření ze zkrácení daně a cla. Tyto osoby měly opatřovat zlato bez daně z přidané hodnoty na vstupu a prodávat ho s daní z přidané hodnoty, měly vědomě krátit daň i clo a skutečný charakter činnosti maskovat fiktivními nákupy a prodeji za účasti řady nastrčených jednotlivců a firem.
Trestná činnost stěžovatelky spočívala podle bodu 1) skutkové věty výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě (velmi zkráceně vyjádřeno) v tom, že společně s obžalovanými J. M. a J. V., dílem společně i s obžalovaným B. Š., v době od 25. 7. 2003 do 30. 3. 2004 dovezli z Rakouska do České republiky celkem 1 209 792,3 g zlata v celní hodnotě 476 723 143 Kč, které úmyslně nepřihlásili k proclení, čímž zkrátili český stát na dani z přidané hodnoty o 108 025 500 Kč a na clu o 14 301 721 Kč. Transakce probíhaly tak, že stěžovatelka po předchozí domluvě s obžalovaným M. v Rakousku kontaktovala nezjištěnou osobu, u které zjistila aktuální cenu zlata, objednala konkrétní množství a dohodla přesný termín nákupu. Obžalovaný J. V., který nákup financoval, před nákupem zlata vybral příslušný finanční obnos z bankovního účtu obchodní společnosti BONITUM EXPO, s. r. o., jejímž byl jednatelem, a to včetně provize určené pro obžalovaného J. M. a stěžovatelku za zprostředkování obchodu. Poté obžalovaný J. M. a stěžovatelka, zčásti též obžalovaný B. Š., zlato o ryzosti 999,9 v Rakousku nakoupili a provedli jeho dovoz na území České republiky. Stěžovatelce bylo dále kladeno za vinu, že společně s obžalovanými J. M. a J. V. v době od 25. 5. 2004 do 29. 6. 2004 dovezli z Rakouské republiky do České republiky dalších 269 977 g zlata v hodnotě 88 846 705 Kč, které bylo přes společnost BONITUM EXPO, s. r. o., prodáváno společnostem PRIMOSSA, a. s., a SAFINA, a. s. Společnost BONITUM EXPO, s. r. o., v souladu s původním úmyslem obžalovaných, nepřiznala při pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie daň z přidané hodnoty, čímž způsobila českému státu škodu ve výši 16 880 874 Kč. Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě byl k zastření skutečného původu zlata a možnosti uplatnění odpočtu daně společností BONITUM EXPO, s. r. o., vytvořen řetězec tuzemských firem, do kterého byly zapojeny fyzické a právnické osoby Diep Nguyen Ngoc, Hai Bui Minh, Jiří Kalvoda, První stavební Praha, s. r. o., EMUS, s. r. o., Radek Holouš, N2K GROUP, s. r. o., a AS - STAVING, s. r. o., které mezi sebou měly uskutečňovat fiktivní obchody se zlatem. I když k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo, společnost BONITUM EXPO, s. r. o., na základě konkrétně označených faktur přijatých od společností První stavební Praha, s. r. o., EMUS, s. r. o., a N2K GROUP, s. r. o., uplatnila u Finančního úřadu pro Prahu 1 nárok na odpočet daně.
Podle bodu 4) skutkové věty výroku o vině bylo stěžovatelce dále kladeno za vinu, že s obžalovanými V. J., J. M., J. V. a J. K. (shrnutě vyjádřeno) dovezli v době od 11. 4. 2003 do 23. 7. 2003 z Rakouska do České republiky celkem 269 922,65 g zlata v celní hodnotě 101 142 210 Kč. Obžalovaní zboží vědomě nepřihlásili a zkrácením daně z přidané hodnoty způsobili českému státu škodu ve výši 22 714 901 Kč a zkrácením cla škodu ve výši 3 007 283 Kč. Po předchozí přípravě, domluvě a rozdělení úloh postupovali tak, že stěžovatelka a obžalovaný J. M. prováděli vlastní nákup zlata v Rakousku a dovoz na území České republiky, obžalovaný J. V. zajistil (padělané) doklady vyvolávající dojem, že vlastníkem zlata je společnost Lombart Advisers, s. r. o., obžalovaný J. K. zajistil pro nájemce Lombart Advisers, s. r. o., nebytové prostory a za tuto společnost podepisoval faktury, obžalovaný V. J. s využitím plné moci s padělaným podpisem jednatele Lombart Advisers, s. r. o., jménem této společnosti prodával zlato společnosti SAFINA, a. s. Platby za dodávky zlata byly směřovány na jeho účet a na účet společnosti Lombart Advisers, s. r. o., k němuž měl jako jediná osoba dispoziční právo, následně tyto peněžní prostředky vybíral v hotovosti nebo je převáděl na bankovní účet obžalovaného J. M.
Podle bodu 5) skutkové věty výroku o vině bylo stěžovatelce a obžalovanému J. M. kladeno za vinu (stručně vyjádřeno), že v době od 25. 1. 2002 do 19. 1. 2004 opatřili od nezjištěné osoby zlato neznámého původu, které předali ve 131 případech obžalovanému J. N. a ve 12 případech obžalovanému V. J. ve společném úmyslu zkrátit český stát na dani z přidané hodnoty. Obžalovaní J. a N. poté zaúčtovali do účetnictví označených podnikatelů fiktivní faktury o dodání zlata osobami, které zlato nikdy nedodaly, a z těchto fiktivních faktur uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Tím zkrátili český stát na dani z přidané hodnoty a způsobili mu škodu ve výši 41 439 518 Kč.
Po provedeném dokazování byla stěžovatelka v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznána vinnou zvlášť závažným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců nepodmíněně. Dále jí byl uložen trest zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, zákazu výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se shora uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu osmi roků a trest propadnutí věcí podrobně označených ve výrokové části rozsudku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě se stěžovatelka odvolala. Popřela, že by se dopustila jednání kladeného jí za vinu, a navrhla, aby byla obžaloby zproštěna. Namítla neúplnost dokazování a zpochybnila hodnocení důkazů, o které se opírala obžaloba. K psacímu stroji, zajištěnému při domovní prohlídce, uvedla, že ho od roku 2002 zapůjčila panu Hai Bui Minhovi, se kterým byla v kontaktu pouze jednou. Namítla, že z obsahu odposlechů nelze bezpečně vyvozovat, že se hovory týkaly žalované trestné činnosti, a vyjádřila se i k obsahu poznámek ve svém diáři. Nepopřela, že opakovaně cestovala do Rakouska, a to i s obžalovaným M., šlo však o výjezdy za účelem jeho směnárenské činnosti či o jiné důvody, pokud jela sama či s jinou osobou. Upozornila, že její vozidlo bylo na hranicích opakovaně kontrolováno, nikdy však nebyly zjištěny žádné poznatky o průvozu zlata či o technických opatřeních k jeho ukrytí ve vozidle. V závěru uvedla, že se s obžalovaným K. vůbec neznala, a za zcela neprokázaný označila závěr, že zlato předávala spoluobžalovaným V. či N.
Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatelky (a dalších šesti obžalovaných) zamítl. Konstatoval, že Krajský soud v Ostravě provedl dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. řádu, důkazy hodnotil v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 6 tr. řádu a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou i přes odvolací námitky obžalovaných důvodné pochybnosti. Odvolací soud akceptoval neprovedení některých důkazů navržených obhájci obžalovaných a poukázal na to, že nalézací soud svůj postup řádně odůvodnil. Odvolací soud též potvrdil správnost právního hodnocení skutkových zjištění, jakož i druh a výměru uložených trestů. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky soud vyložil, proč - ve shodě se soudem nalézacím - nebylo nezbytné opatřit znalecký posudek k určení výše škody a že po přezkoumání záznamů v diáři stěžovatelky neshledal žádný důvod k tomu, aby je v odvolacím řízení znovu prováděl a přehodnocoval. Shodné stanovisko zaujal i k námitce týkající se psacího stroje, o kterém stěžovatelka tvrdila, že ho zapůjčila označené osobě.
Dovolání stěžovatelky (a dalších pěti obviněných) Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatelka spatřovala tvrzený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení] v nesprávné aplikaci trestního ustanovení na zjištěné jednání; dle jejího názoru se soudům nepodařilo prokázat neoprávněný dovoz zlata. Zpochybněním obsahu některých důkazů tvrdila, že pro rozhodnutí o její vině nebyl opatřen dostatek důkazů a argumentovala i námitkou extrémního nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud jejím námitkám nepřisvědčil. Za zásadní považoval, že veškeré důkazy byly provedeny zákonným způsobem, jejich hodnocení odpovídalo obecným zásadám logického myšlení, výhrady, na něž poukazovala obhajoba, byly dostatečným způsobem zdůvodněny, a nalézací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil úvahy, jež ho vedly k odsuzujícímu výroku o vině. Dovolací soud též potvrdil jako správný postup odvolacího soudu, který se vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelčinu tvrzení o extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními a považoval je za způsob její kritiky procesního postupu soudů nižších stupňů spočívající v nesprávném hodnocení důkazů a nedostatečném rozsahu dokazování, resp. za obhajobu odmítající skutková zjištění soudů ohledně stěžovatelčiny účasti na neoprávněném dovozu zlata, jeho distribuci v České republice a neplnění daňových povinností, kterou nalézací i odvolací soud považovaly za vyvrácenou. Nejvyšší soud uzavřel, že nešlo o výhrady proti užití hmotného práva, nýbrž pouze o snahu učinit odlišný skutkový závěr.
II.
Ústavně právní argumentace stěžovatelky byla opřena o čtyři základní námitky:
- nebylo jí umožněno nechat vyslýchat svědky, jejichž svědectví považovala za významné pro svoji obhajobu, a nebyl proveden znalecký posudek k doložení výše zkrácené daně
Stěžovatelka kritizovala orgány činné v trestním řízení, že v přípravném řízení nebyly schopny dohledat, zajistit a vyslechnout Vladimíra Starikova, Diep Nguyen Ngoc a Hai Bui Minh, svědky, jejichž svědectví považovala za významné pro svoji obhajobu. V tomto směru nevyvinul žádné úsilí ani Krajský soud v Ostravě, který se nepokusil svědky opakovaně vyhledat a případně je vyslechnout prostřednictvím zahraničních orgánů. Krajský soud též neprovedl znalecký posudek z oboru ekonomiky, který se měl vyjádřit k výši tvrzeného zkrácení daně z přidané hodnoty a cla, a spokojil se pouze s vyjádřeními Celního ředitelství v Brně a Finančního úřadu pro Prahu 1, jež však obsahovaly chybné údaje. Stanovení přesné výše škody přitom mělo význam zejména z pohledu právní kvalifikace činu a následného uložení trestu. Stěžovatelka namítla nerovné postavení, neboť jí nebylo umožněno prezentovat důkazy a argumenty na svoji obhajobu.
- věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, k čemuž soud při ukládání trestu dostatečně nepřihlédl
Stěžovatelka uvedla, že byla trestně stíhána více než sedm let, z toho dva roky byla omezena na svobodě vazbou. I když připustila, že věc byla složitá, vyjádřila přesvědčení, že délka řízení byla nepřiměřená a že tato skutečnost měla být zohledněna při ukládání trestu. V této souvislosti poukázala na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
- v řízení došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými
Stěžovatelka namítla, že se nikdy nepodařilo zjistit ani přesný zdroj, původ a množství zlata údajně dováženého z Rakouska, ani důkaz svědčící o její účasti na jeho "pašování". Tvrzení, že zlato bylo vyváženo z Rakouska, označila za spekulativní; nepřímé důkazy, které vedly k jejímu odsouzení, za neprůkazné, nevytvářející uzavřený kruh. Konkrétně poukázala na to, že psací stroj, na kterém měly být vyhotoveny faktury, zapůjčila Hai Bui Minhovi, který ho měl v držení, k poznámkám v jejím diáři uvedla, že byly nesprávně hodnoceny, a za účelově interpretované označila i obsah zaznamenaných telefonických rozhovorů, které vedla s blíže nezjištěnou osobou.
- soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její vina nebyla jednoznačně prokázána, a proto měl soud tuto skutečnost respektovat a postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 5. 2014 uvedl, že podstatou stěžovatelčiných výhrad je opakování její obhajoby uplatňované v průběhu trestního řízení, neboť stěžovatelka setrvává na své verzi skutkových okolností, za nichž docházelo k jejím cestám do Rakouska, a odmítá jakýkoliv podíl na protiprávním jednání. V dovolání uplatněné námitky se míjely se zákonem taxativně vyjmenovanými důvody dovolání, přesto se Nejvyšší soud nad rámec přezkumné činnosti stručně vyjádřil k důvodům, pro něž dovolání odmítl. Vycházel z obsahu trestního spisu a především z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, jež shledal dostatečně přesvědčivými i ve vztahu k vzneseným výhradám. Dle jeho přesvědčení byl rozsah zkrácení daňové povinnosti posouzen správně a v případě pochybností o podkladech správce daně soud uplatnil zásadu in dubio pro reo a rozhodl ve prospěch stěžovatelky; v podrobnostech Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť její právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, podkladem odsuzujícího výroku o vině bylo řádně vedené dokazování a skutková zjištění mající oporu v provedených důkazech.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 5. 2014 navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, neboť dle jeho přesvědčení nedošlo ke zkrácení práv stěžovatelky zaručených v Listině a Úmluvě. Vrchní soud poukázal na to, že nalézací i odvolací soud se ve svých rozhodnutích vyrovnaly se všemi relevantními námitkami - návrh na výslechy svědků navržených stěžovatelkou a provedení znaleckého posudku k doložení výše zkrácené daně nalézací soud zamítl jako zjevně nepotřebné pro své rozhodnutí, provedení výslechu svědků z ciziny považoval za objektivně nemožný, výše škody se opírala o odborná vyjádření příslušných finančních a celních úřadů. Vrchní soud připustil, že obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce, vyhovět jim lze zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený. V posuzovaném případě k takovému návrhu stěžovatelky a jejího obhájce nedošlo a její poznatky prezentované v ústavní stížnosti k osobě vietnamského původu se ukázaly být šetřením příslušných správců daně a nalézacího soudu lichými. Vrchní soud též nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry rozhodujícími soudy z nich vyvozenými, jakož i o porušení zásady in dubio pro reo, a v této souvislosti poukázal na závěry nalézacího soudu k průkazu původu zlata, účasti stěžovatelky na trestné činnosti a stanovení výše škody rozvedené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Vrchní soud též odmítl námitku, že při ukládání trestu nebylo zohledněno, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů s odkazem na závěry nalézacího soudu prezentované v odůvodnění jeho rozsudku s tím, že celková délka řízení se s ohledem na povahu a rozsah věci nejevila jako vymykající se standardní délce rozhodování obdobně rozsáhlých a složitých věcí.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 5. 2014 navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná, a v podrobnostech odkázal na rozsáhlé odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud dodal, že výslechy svědků Hai Bui Minh, Diep Nguyen Ngoc a Vladimíra Starikova, které označil za zjevně nastrčené osoby, nebylo možno realizovat z objektivních důvodů, v přípravném řízení po nich bylo obtížně pátráno. Pokud by tito svědci byli v České republice skutečně k dispozici, mohla obhajoba jejich adresy sdělit orgánům činným v trestním řízení. Krajský soud upozornil, že stěžovatelka byla usvědčována řadou dalších důkazů. K výši škody soud uvedl, že byla jednoznačně stanovena a vysvětlena, takže znalecký posudek by byl zjevně nadbytečný. Daně i clo jsou navíc stanoveny přesně právními předpisy a na jejich základě je lze spočítat. Množství dovezeného zlata nebylo možné znalecky zjistit, a proto soud vycházel z množství odevzdaného kovu především společnosti SAFINA. Dobu řízení před nalézacím soudem v délce 2,5 roku Krajský soud v Ostravě nepovažoval za nepřiměřenou, dle jeho názoru zcela odpovídala počtu obžalovaných, rozsáhlosti i složitosti věci, nehledě k tomu, že v některých případech přispěli k průtahům v řízení sami obžalovaní žádostmi o odročení. Pokud šlo o diář stěžovatelky, Krajský soud v Ostravě uvedl, že pochopitelně nelze vycházet z ojedinělého záznamu v něm, když ten byl hodnocen v kontextu odposlechů, záznamů o průjezdu vozidel či následného odevzdání zlata k výkupu.
V replice ze dne 15. 6. 2014 stěžovatelka reagovala na vyjádření Krajského soudu v Ostravě námitkou, že diáře z let 2002 a 2004 soud nijak nereflektoval a údaje v diáři z roku 2003 nesprávně hodnotil - je otázkou, jak bylo možné hodnotit údaje z diáře pro r. 2003 v kontextu odposlechů a záznamů o průjezdu vozidla SPZ X v roce 2004. Podle stěžovatelky lze chybné hodnocení diáře vyvodit i z prvoinstančního rozsudku. Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka oponovala, uvedla, že trestní řízení do doby vydání pravomocného rozsudku trvalo více než sedm let, od zahájení úkonů vůči stěžovatelce dokonce devět let. Skutečnost, že od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu uplynuly tři měsíce a do rozhodnutí Nejvyššího soudu doba zhruba devíti měsíců, nic nemění na tom, že řízení jako celek trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Stěžovatelka přirovnala rozsáhlost a složitost věci k případu Nemeth proti České republice (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 5. 2005, stížnost č. 35888/02) a dodala, že délka procesu byla způsobena hlavně jednáním orgánů činných v trestním řízení (např. od zahájení řízení do nařízení prvního jednání uplynulo čtrnáct měsíců), přičemž stěžovatelka nezpůsobila ani jediné odročení věci, přestože v době řízení prodělala vážné zranění a operativní zákroky.
K replice zpracované a podepsané právním zástupcem stěžovatelky byla dále připojena nepodepsaná příloha označená jako "replika stěžovatelky", kterou podle jejího obsahu lze hodnotit jako stěžovatelčin osobní komentář některých aspektů případu a jejich širších souvislostí, vyplývající v závěr o vykonstruování celé kauzy a vyslovující podezření o napojení konkrétně jmenovaných osob z řad policie, státních zastupitelství a justice na organizovaný zločin. Podle stěžovatelky lze mít za to, že orgány činné v trestním řízení monitorovaly dovozy (pozn. ÚS - zlata) doslova on-line a zamlčené odposlechy s objednávkami a odstraněné výsledky mezinárodní právní pomoci svědčí o snaze žalobce a soudů tuto skutečnost zakrýt. Pokud šlo o vyčíslení škody oprávněnými orgány, stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2007 konstatovala, že tyto orgány postupovaly minimálně od 13. 11. 2003 v rozporu s nařízením správce daně a vědomě se tedy podílely na legalizaci výnosů z trestné činnosti především ve prospěch společnosti Safina. Stěžovatelka naopak přisvědčila tomu, že nevyslechnutí svědci jsou nastrčené osoby, dle jejího názoru však Bajgerem (státní zástupce), Filipcem (policista) a ostatními, jejichž činnost dle jejího přesvědčení předseda senátu Krajského soudu v Ostravě vědomě kryl, neboť během křivé výpovědi svědka Antonova, ve chvíli, kdy mohlo dojít k odhalení Filipce, přerušil jednání. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že i přes příkladnou spolupráci rakouských orgánů nebyl zajištěn ani jeden gram z celkového množství dovezeného zlata (1,5 tuny), což podle ní znamená, že na činnosti skutečných pachatelů (Radomír Vlk a spol.) se účastnili elitní policisté a špičky státního zastupitelství. Vyslovila podezření na propojení této justičně-policejní skupiny na tehdejší politickou reprezentaci, neboť vyšetřování údajně prováděl policejní tým ZUBR, zřízený a řízený tehdejším ministrem vnitra Stanislavem Grossem. Ke krytí této činnosti byla zneužita i veřejnoprávní média, kterým pro přípravu reportáže byly poskytnuty utajované skutečnosti a osobní data prověřovaných osob, v reportáži též nepravdivě argumentoval tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka, podle stěžovatelky zřejmě proto, aby byl zakryt podíl finanční správy na trestné činnosti ohledně zvýhodnění firem Safina a Soliter; v tomto kontextu stěžovatelka poznamenala, že oba jmenovaní ministři v dané době nabyli majetek, jehož původ nikdy věrohodně nedoložili. Stěžovatelka též zmínila možnost, že odvolací a dovolací soudy byly motivovány krýt činnost skupiny severomoravských státních zástupců a policistů (kterou připodobnila k Berdychovu či Toflovu gangu), neboť zde mohly být vazby na představitele bývalé komunistické vojenské justice. Stěžovatelka si též povšimla, že stejná skupina stála za vykonstruovaným obviněním tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, bývalého ministra obrany Martina Bartáka či za dehonestací bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, ve které byli obzvláště aktivní nadřízení zúčastněných státních zástupců. O vykonstruování celé kauzy svědčí také další fakta, např. posunutí realizace ze srpna/září 2004 na březen 2005, původní role Marie Dobiášové a také chování plk. Dudy během domovní prohlídky, tj. aby nebylo zajištěno nic z první poloviny roku 2004, co by mohlo být v rozporu s účelově vyloženými odposlechy. Stěžovatelka též podezírá některé představitele Krajského soudu v Ostravě z podílu na činnosti policejně - justiční skupiny, poukazuje na průtahy v řízení ve věci K. a spol., na sedmileté řízení s J. V. a zvýhodnění J. V. při udílení trestu podle ní svědčí o korupčním jednání soudce Krajského soudu v Ostravě s R. Bajgerem. Stěžovatelka dále uvedla, že byla poškozena podvodem svého obhájce JUDr. Boháče, který zamlčel jemu známé důkazy v její prospěch, pokusil se zabránit možnosti podání žaloby k Evropskému soudu podáním nepřípustné ústavní stížnosti, doznal, že ke stejnému jednání naváděl i obhájce obžalovaných Š. a M. a v neposlední řadě též zastrašoval manžela stěžovatelky, aby se v kauze dál neangažoval, protože v případu figurují špičky justice; stěžovatelka se domnívá, že šlo o JUDr. Šámala či JUDr. Púryho. Manipulaci s důkazy v neprospěch stěžovatelky by dle jejího přesvědčení mohl doložit i zemský a okresní soud v Korneuburgu. V závěru svého vyjádření stěžovatelka komentovala žádost soudce Krajského soudu v Ostravě jako účelovou, mající zakrýt více než šestiměsíční nečinnost při projednávání návrhů na obnovu řízení, ve které mohou být zodpovězeny otázky celospolečenského významu - jde o práci policejních složek v kauzách spadajících do působnosti olomouckého vrchního státního zastupitelství, napojení konkrétních osob na organizovaný zločin a jejich podíl na trestné činnosti Safiny, Klimoviče, Vargy, Vlka, Zikmunda a dalších při pašování zlata.
Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelčiných tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Bližší průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelka tvrdila, že jí nebylo umožněno nechat vyslechnout svědky Diep Nguyen Ngoce, Vladimíra Starikova a především Hai Bui Minha, kterému měla v inkriminované době půjčit psací stroj nalezený v březnu 2005 v jejím bydlišti při domovní prohlídce. Je skutečností, že návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno pro objektivní nemožnost předvolání a výslech těchto osob v přípravném řízení, neboť jejich pobyt na území České republiky již skončil; po podání obžaloby po nich aktivně nepátral ani soud. Ze soudního spisu vyplynulo, že podle sdělení Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, pobyt Hai Bui Minha na území České republiky skončil dnem 29. 9. 2004, pobyt Diep Nguyen Ngoc dnem 26. 8. 1998 a pobyt Vladimíra Starikova dnem 2. 9. 2003 (č.l. 12450). Krajský soud v Ostravě svůj postup odůvodnil tím, že tvrzení stěžovatelky o zapůjčení psacího stroje Hai Bui Minhovi neuvěřil, neboť dle jeho názoru se takto snažila pouze reagovat na důkaz svědčící proti ní. Krajský soud nepochyboval o tom, že obchody se zlatem, na kterých se cizí státní příslušníci měli podílet, byly fiktivní a tyto osoby je ve skutečnosti neprováděly; zejména Hai Bui Minh nemohl podle Finančního úřadu Ostrava II. dle předchozích příjmů disponovat částkami v řádech milionů korun, o kterých bylo v souvislosti s obchody se zlatem účtováno (č. l. 13312, 13335).
Ústavní soud poznamenává, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, nevyžaduje předvolání a výslech každého svědka, kterého obhajoba navrhne, vyslechnout ve prospěch obviněného. Cílem této ústavní garance je dosažení "rovnosti zbraní" v této oblasti a do jisté míry kompenzovat postavení obviněného jako slabší strany. Je tedy na národních soudech, aby rozhodly o nezbytnosti či vhodnosti předvolání konkrétního svědka a návrh na jeho výslech posoudily měřítkem užitečnosti tohoto důkazu k rozhodnutí. V okolnostech daného případu má Ústavní soud za to, že výslechy shora označených svědků, zejména výslech Hai Bui Minha, nepředstavovaly důkaz, o který by se výlučně nebo v rozhodující míře opíralo stěžovatelčino odsouzení, a proto neprovedení těchto důkazů, odůvodněných jak shora uvedeno, nepovažoval za zkrácení práv obhajoby v takové míře, že by to odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Evropský soud pro lidská práva ponechává na národních soudech, aby shromáždily a vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, řízení jako celek však musí být spravedlivé. Pokud jde o rozsah dokazování Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o něm spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů, např. znaleckého posudku odborníka v daňové oblasti. Posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal, a proto nepovažoval za porušení kautel spravedlivého procesu, jestliže Krajský soud v Ostravě vyšel při svém rozhodování z odborného vyjádření příslušného správce daně a celního orgánu a nevyhověl návrhu obhajoby na pořízení znaleckého posudku k doložení výše vzniklé škody na cle a dani z přidané hodnoty, maje ho za nadbytečný. Porušení pravidel spravedlivého procesu nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, má-li za to, že z důkazů do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996, N 40/5 SbNU 331, nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002, N 89/27 SbNU 51 a další).
Argumenty, jimiž stěžovatelka odůvodňovala jí tvrzený extrémním nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, lze ztotožnit s její obhajobou uplatněnou v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud, který jak shora uvedeno, do procesu dokazování před obecnými soudy zpravidla nevstupuje, ve své rozhodovací praxi již dříve stavil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však v tomto směru pochybení neshledal. Nepřisvědčil nesouhlasu stěžovatelky s trestněprávní kvalifikací jejího jednání, neboť z napadených rozhodnutí bylo zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat závěr, že její jednání naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného jí za vinu. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatelky, jejíž vina byla prokazována na základě pouze nepřímých důkazů. V takovém případě je třeba, aby užité nepřímé důkazy byly soudem podrobně popsány, zváženy a musí se také do té míry doplňovat a na sebe navazovat tak, aby příslušné rozhodnutí bylo odůvodněno přesvědčivě. Podle Ústavního soudu přezkoumávané hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází z vnitřního přesvědčení soudu, vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatelky, jakkoli obsahují jistou míru fakticity, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, zakládají sice možnost pro polemiku v rovině zákonné, nikoliv však ústavní.
K tvrzenému porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud uvádí, že v průběhu řízení stěžovatelka nenamítala průtahy v řízení a argument, že by délka řízení měla být zohledněna při ukládání trestu nezazněl ani v závěrečné řeči právního zástupce stěžovatelky (č.l. 13203), ani v opravných prostředcích. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku v souvislosti s rozhodnutím o uložení trestů odnětí svobody (str. 34) uvedl, že s ohledem na rozsah a složitost trestní věci nepovažoval délku řízení za nepřiměřenou, s čímž se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci. Při jeho veřejném zasedání obhájce stěžovatelky sice navrhl, aby byla buďto zproštěna obžaloby, nebo jí byl uložen trest nižší, tento návrh však nebyl vznesen z důvodu průtahů v řízení, ale s poukazem na nízký věk stěžovatelky v době páchání trestné činnosti. Námitka průtahů v řízení, resp. nedodržení přiměřené lhůty při projednání věci nebyla obsažena ani v dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a poprvé byla formulována až v podání označeném jako doplnění dovolání. Toto podání bylo datováno dnem 31. 12. 2012 a Nejvyššímu soudu doručeno dne 3. 1. 2013. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení o této písemnosti zmínil (ač mu byla doručena až po přijetí rozhodnutí) s konstatováním, že k ní nepřihlédl s ohledem na ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě vyplynulo, že
- dne 21. března 2005 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky,
- dne 16. září 2008 byla vznesena obžaloba proti osmi obžalovaným pro podezření ze spáchání rozsáhlé trestné činnosti vedoucí ke krácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
- ve dnech 9. - 20. listopadu 2009 (č.l. 12558), 8. - 18. prosince 2009 (č.l. 12615) a 25. 1. - 28. ledna, 1. - 3. února 2010 (č.l. 12674) měla probíhat hlavní líčení, která však byla přeložena z důvodu nemoci jednoho ze spoluobžalovaných
- ve dnech 22. března - 2. dubna 2010 (č. l. 12783) Krajský soud v Ostravě konal opakovaně přeložené hlavní líčení, ve kterém vedl dokazování.
- ve dnech 31. května - 11. června 2010 (č.l. 12914, 12929), ve dnech 6. - 17. září 2010 (č.l. 12975), ve dnech 1. - 12. listopadu 2010 (č.l. 13000, 13047) a ve dnech 31. ledna - 11. února 2011 (č. l. 13117) bylo hlavní líčení buďto odročeno z důvodu nemoci předsedy senátu, nebo přeloženo pro neúčast jednoho ze spoluobžalovaných, jeho nemoc nebo vážný poúrazový stav.
- ve dnech 6. -7., 11., 13. a 18. dubna 2011 (č.l. 13147) Krajský soud v Ostravě konal hlavní líčení, ve kterém vedl dokazování a v jeho závěru vydal ústavní stížností napadený rozsudek
- dne 8. července 2011 stěžovatelka podala odvolání (č.l. 13373), které doplnila dne 19. července 2011 (č.l.13398); odvolání podali i další spoluobžalovaní
- dne 27. března 2011 Vrchní soud v Olomouci konal veřejné zasedání v jeho závěru rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením
- dne 4. června 2012 stěžovatelka podala dovolání (č. l. 13660), dovolání podali i další spoluobžalovaní
- dne 12. prosince 2012 Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ústavní stížností napadeným usnesením
- dne 3. a 17. ledna 2013 stěžovatelka doručila Nejvyššímu soudu vlastní podání, která označila jako doplnění dovolání (č. l. 13807 a č. l. 13809).
Tvrzení o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů a námitku nezohlednění této skutečnosti při ukládání trestu stěžovatelka uplatnila relevantním způsobem poprvé až v projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud má však za to, že takto konstruovanou námitku mohla a měla vznést v opravných prostředcích; a proto ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, byla-li vznesena až v ústavní stížnosti, jedná se o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se tímto závěrem nikterak neodlišuje od právních závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707), na který stěžovatelka poukázala, a jehož nosné rozhodovací důvody si zachovávají obecnou platnost. Přesto jeho právní závěry nelze ve stěžovatelčině věci bez dalšího aplikovat. Je tomu tak zejména proto, že ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04 stěžovatel opřel svoje dovolání též o ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a specifikoval dobu zbytečných průtahů; šlo o dobu, po kterou orgán činný v trestním řízení neučinil jediný procesní úkon; Nejvyšší soud v dovolacím řízení stěžovateli přisvědčil, připustil, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo zatíženo dílčími průtahy v celkové délce 72 měsíců, toto zjištění však do svého rozhodnutí ve věci samé nikterak nepromítl. Ústavní soud proto v kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 vytkl Nejvyššímu soudu, že nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele, neboť "... shledá-li sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce".
Stěžovatelka se ochrany svého ústavně zaručeného procesního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), domáhala až po ukončení soudního řízení. V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Do první z nich patří případy, ve kterých se ústavně právní ochrany domáhal účastník soudního (či správního) řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spadající do druhé skupiny spočívala v kritice délky celého soudního řízení, a pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zpravidla judikoval, že samotná existence průtahů ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje. Pokud byl Ústavní soud žádán o prohlášení průtahů v již skončeném řízení, deklaroval svoje autoritativní konstatování v odůvodnění nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 ze dne 14. 9. 2004, N 128/34 SbNU 301); později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04 ze dne 4. 8. 2004, N 107/34 SbNU 121 a další).
Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb. (pozn. pod čarou č. 1), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Ústavní soud reflektoval novou právní úpravu a ve své současné rozhodovací praxi zastává stanovisko, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud průtahy v již skončeném řízení ve stěžovatelčině věci nezabýval, neboť zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by postrádalo ochrannou funkci ústavní stížnosti, a k poskytnutí zadostiučinění v případě zjištění neodůvodněných průtahů již není oprávněn. To je také důvod, proč nemohl postupovat obdobně jako Evropský soud pro lidská práva ve věci Nemeth.
K tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, N 26/32 SbNU 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu a na úrovni zákona je úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravena v §5 odst. 5 tr. řádu (srov. "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí."). Kritérium "důvodných pochybností" zákonodárce blíže nevymezil ani nevysvětlil a je tedy na obecných soudech, aby na základě hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, dospěly k takové úrovni jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení. Ústavnímu soudu nenáleží kontrolovat věcnou správnost takového procesu, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Nic takového však v projednávané věci nezjistil. Nalézací soud neměl na základě provedených důkazů pochybnosti o tom, že se stěžovatelka dopustila trestné činnosti kladené jí za vinu, a proto prostor aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch" nebyl dán.
K řadě podezření, která stěžovatelka formulovala v replice, a v nichž napadá příslušníky Policie České republiky, státní zástupce, soudce a rovněž i některé politiky, nemůže Ústavní soud zaujmout žádné relevantní stanovisko, neboť jeho úkolem je posoudit postup soudů z hlediska relevantních ústavních kautel, což také učinil. Není jeho úlohou vyšetřovat podezření uvedená v podání Ústavnímu soudu; má-li stěžovatelka tyto pochybnosti, je jejím právem obrátit se na orgány činné v trestním řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu
(pozn. pod čarou č. 1)
Zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů