ECLI:CZ:US:2014:1.US.1712.14.1
sp. zn. I. ÚS 1712/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Holého, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 38 C 84/2012-75, za účasti Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále do článku 1, článku 11 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Brně jeho žalobu zamítl, aniž jej poučil ve smyslu §§118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že jeho nárok je promlčen. Stěžovatel se závěrem soudu o promlčení žalovaného nároku nesouhlasí, když má za to, že počátek promlčecí lhůty nelze odvozovat od havárie coby škodné události, nýbrž od pojistné události, kterou je uhrazení nájemného za zapůjčený náhradní automobil. Věc je totiž podle stěžovatele nutno posuzovat podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nikoli podle ustanovení občanského zákoníku o promlčení nároku na náhradu škody.
Ze stěžovatelem přiloženého rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 38 C 84/2012-75, vyplývá, že citovaným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované Triglav pojišťovna, a. s. zaplacení částky 2 394 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 2. 2009 do zaplacení.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Brně nedošlo.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutích, dostupných v databázi http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
Ústavní soud má za to, že stěžovatelova věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu, neboť Městský soud v Brně napadené rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a rozvedl, jakými úvahami se řídil, když dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele bylo podána po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovateli, že by bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole ani netrpí jinými vadami, v nichž by bylo možné spatřovat ústavněprávní dimenzi.
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl soudem poučen podle §118a odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že uplatnění námitky promlčení je v rukou účastníků řízení stran sporu a poučení o případném poučení nároku tudíž nespadá do poučovací povinnosti soudu, jak ji má na mysli §118a odst. 2 o. s. ř. Již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 841/06 ze dne 31. 1. 2007 Ústavní soud uvedl, že "Poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení." Stěžovatel byl v řízení před Městským soudem v Brně zastoupen advokátem, který se z jednání konaného dne 19. 2. 2014 omluvil, aniž by za se sebe ustanovil substituta (patrně z důvodu nenavyšování nákladů řízení, když se v ústavní stížnosti uvádí, že by cestovné a ztráta času přesáhly žalovanou částku), čímž se připravil o možnost reagovat na námitku promlčení vznesenou při jednání protistranou, což činí nyní prostřednictvím ústavní stížnosti.
Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nepovažuje stěžovatelem uváděné okolnosti daného případu, jež i sám stěžovatel vnímá jako bagatelní, za situaci "extrémního rozporu s principy spravedlnosti", zvláště za stavu, kdy se právní zástupce stěžovatele z účasti u ústního jednání omluvil a souhlasil s tím, aby soud rozhodl bez jeho přítomnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu věcí bagatelních se týkající, v níž dal najevo, že u věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98) a zároveň zdůrazňuje svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) s tím, že ústavní stížnost v takových věcech nemůže sloužit k nápravě a odstraňování nedbalosti a pochybení primárně způsobených právě stěžovatelem.
Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který si měl být povinnosti efektivního uplatňování práv stěžovatele vědom.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu