ECLI:CZ:US:2014:1.US.2396.14.1
sp. zn. I. ÚS 2396/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Vítkov Invest, s. r. o., se sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014 č. j. 32 Cdo 145/2014-794, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 4 Cmo 286/2012-717 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 č. j. 5 Cm 182/2004-653, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 16. 7. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny Základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka proto nebyla subjektivně legitimována k dovolání, neboť rozhodnutími soudů nižších stupňů nebylo rozhodnuto o jejích právech.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
6. Jak je uvedeno, dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné z toho důvodu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, řízení tedy nebylo dosud pravomocně skončeno. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka