ECLI:CZ:US:2014:1.US.3879.14.1
sp. zn. I. ÚS 3879/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Zimy, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Dykova 17, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1240/2014-89 ze dne 23. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 9. 12. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí zejména z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 277/2013-64 ze dne 12. 9. 2013, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž bylo zcela vyhověno stěžovatelově žalobě. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky v podobě práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny, dotčen princip právní jistoty jakožto elementární prvek principu demokratického právního státu implicitně obsažený v čl. 1 odst. 1 Ústavy a konečně i jeho právo vlastnit majetek obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
6. Jak je uvedeno, na základě dovolání žalované bylo sice Nejvyšším soudem vyhověno proti zájmům stěžovatele, avšak není zřejmé, zda skutečně dojde po novém projednání věci k zásahu do základních práv stěžovatele. Není např. vyloučeno, aby nižší soudy vyhověly jinému stěžovatelově argumentu pro přiznání jím tvrzeného nároku. Z napadeného rozsudku plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka