ECLI:CZ:US:2014:1.US.9.14.1
sp. zn. I. ÚS 9/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Jozefa Remo a Ivony Remové, zastoupených JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, AK se sídlem Masarykovo nám. 177, 766 01 Valašské Klobouky, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 2433/2013-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 30. 1. 2013 č. j. 59 Co 465/2012-118 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 8. 2012 č. j. 6 C 379/2011-92, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení vedeného před Okresním soudem ve Zlíně a Krajským soudem v Brně, ve kterém byla zamítnuta žaloba Ireny Šenkeříkové o vyklizení stěžovatelů z bytu v konkrétně označené nemovitosti v obci Brumov-Bylnice. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl dovolání žalobkyně a rozsudky soudů nižších stupňů zrušil. Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem Nejvyššího soudu o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody a v ústavní stížnosti mu oponovali s poukazem na argument dobré víry a zásadu materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí. Připustili, že řízení v jejich věci dosud neskončilo, nicméně vyslovili přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dle jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť otázka řešená rozsudkem Nejvyššího soudu podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
Podanou ústavní stížností stěžovatelé brojili proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny rozsudky soudů prvního a druhého stupně a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohou stěžovatelé uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
K možnosti připuštění ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud připomíná, že se především týká situace, kdy věc již pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. O to zdrženlivější musí být Ústavní soud v situaci, kdy se podstata námitek týká merita (zatím pravomocně nerozhodnuté) věci, jak je tomu v nyní projednávaném případě. Výjimku z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti lze podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu udělit a stížnost připustit k meritornímu projednání pouze za splnění zákonných podmínek. Ty nebyly v případě stěžovatelů splněny, neboť jimi napadený rozsudek Nejvyššího soudu nepředstavoval rozhodnutí, jež by bylo možné považovat za konečný (poslední) individuální akt aplikace práva ve věci samé. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle své povahy nevyvolává v právní sféře stěžovatelů nezvratné účinky v podobě porušení jejich ústavně zaručených práv, a nelze je tudíž považovat za "pravomocné rozhodnutí" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka