ECLI:CZ:US:2014:2.US.1392.14.1
sp. zn. II. ÚS 1392/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky INSERVICE, s. r. o., adresa Papírenská 1113/1b, 160 00 Praha 6, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem, se sídlem Nad Petruskou 1, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2013, sp. zn. 19 C 26/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a současně byly porušeny principy právního státu zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. prosince 2013, sp. zn. 19 C 26/2012, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (Colloseum Hotels, s. r. o.) zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75% z částky 2.016 Kč za dobu od 20. května 2011 do 30. dubna 2012. Výrokem II. soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.480,76 Kč k rukám právního zástupce žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud vyšel ze skutkového zjištění mezi účastníky řízení nesporného, že žalobkyně provedla pro žalovanou službu spočívající v přetěsnění kotle, za niž vystavila fakturu na částku 2.016 Kč splatnou 19. května 2011. Žalovaná však tuto částku uhradila až poté, kdy se o existenci závazku dověděla, tj. po obdržení platebního rozkazu. Mezi účastníky byla sporná skutečnost, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě ceny za poskytnutou službu. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyni se nepodařilo bez pochybností prokázat, že žalované se předmětná faktura do její dispozice dostala ještě před podáním žaloby. Pouhé tvrzení, že žalobkyně žalované fakturu odeslala, je podle soudu nedostačující. S ohledem na tento skutkový závěr nemohla být žalovaná v prodlení s plněním svého závazku (srov. §365 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). K tomu soud ještě dodal, že doručení předžalobní upomínky (kterou žalobkyně prokazovala dodejkou), samo o sobě nemůže představovat výzvu k plnění, neboť k ní nebyla přiložena právě předmětná faktura. Od těchto skutečností pak soud odvíjel i svoje rozhodnutí ohledně náhrady nákladů řízení. Konstatoval, že ve vztahu k požadavku na zaplacení příslušenství pohledávky byla žalovaná zcela úspěšná, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Procesní zavinění za zastavení řízení (žalobkyně vzala žalobu ohledně jistiny zpět poté, co žalovaná jistinu uhradila) shledal z výše uvedených důvodů (žalobkyni se nepodařilo prokázat, že dodala do dispozice žalované předmětnou fakturu) rovněž na straně žalobkyně, a proto ji s ohledem na §146 odst. 2 věty první o. s. ř. uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí především proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nejprve stručně rekapituluje skutkové okolnosti vzniku pohledávky vůči žalované. Polemizuje se závěrem ohledně prokázání, resp. neprokázání, doručení faktury do dispoziční sféry žalované. Poukazuje přitom na to, že soudu předložila důkaz v podobě dodejky doporučeného psaní - předžalobní upomínky, kterou zaslala objednatelce (později žalované) dne 30. prosince 2012. Tvrzení soudu, že předžalobní upomínka nemůže sama o sobě představovat výzvu k plnění, neboť k ní nebyla přiložena faktura, považuje za nesprávné, přičemž se opírá o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 688/2008, který vymezil souvislost mezi vystavením faktury a splatností závazku. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že faktura je pouze dokladem (výzvou) k zaplacení dlužné částky a skutečnost, že výzva neměla všechny náležitosti daňového dokladu, je bez významu pro určení splatnosti závazku. Z toho stěžovatelka dovozuje, že faktura nepředstavuje podmínku vzniku splatnosti závazku a jakožto pouhá výzva může být nahrazena písemnou upomínkou k zaplacení. Navíc z žádného právního předpisu neplyne povinnost přiložit k předžalobní výzvě fakturu. Stěžovatelka nepožaduje přehodnocení skutkového stavu Ústavním soudem, avšak poukazuje na porušení principů spravedlivého procesu, ke kterým došlo v důsledku libovolného rozhodnutí a chybné interpretace a aplikace zákonných ustanovení.
4. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá otázku povědomí žalované o existenci dluhu a z její nečinnosti dovozuje, že se snažila zaplacení svého dluhu záměrně vyhnout. Poukazuje rovněž na rozpory v odůvodnění soudního rozhodnutí (např. zodpovězení otázky, kdy se žalovaná dověděla o svém dluhu). Závěrem podotýká, že samotná výše náhrady nákladů řízení je ve vztahu k předmětné pohledávce neadekvátní. V tomto pak spatřuje porušení práva na ochranu vlastnictví.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Úvodem Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatelkou napadený rozsudek lze považovat za bagatelní (předmětem sporu bylo příslušenství z jistiny ve výši 2.016 Kč, k němuž přistoupily náklady řízení ve výši 6.480,76 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Dále nebylo možné přehlédnout, že stěžovatelka v podstatě brojí pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (obě opět dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 přiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť dovodil, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat dodání faktury, resp. informace o splatnosti a výši pohledávky do dispoziční sféry žalované před vlastním podáním žaloby. Byť lze v této otázce zastávat různé názory, je třeba zdůraznit, že i samotná věcná nesprávnost rozhodnutí nemusí nutně dosahovat, jak již bylo naznačeno výše, ústavněprávní roviny. V dané věci se jednalo o spor bagatelní, navíc mezi dvěma podnikatelskými subjekty, a ústavní stížností nastolená problematika se týkala náhrady nákladů řízení. Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu 2 v rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, na čí straně a z jakých důvodů spatřuje procesní zavinění za zastavení řízení a proč byla žalovaná v řízení ve věci samé (ohledně příslušenství jistiny) úspěšná. Za těchto okolností se Ústavní soud nemohl zabývat ústavní stížností stěžovatelky meritorně.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu