ECLI:CZ:US:2014:2.US.2788.13.3
sp. zn. II. ÚS 2788/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti A. N., zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, 440 01 Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 552/2013-32 ze dne 25. 6. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 170/2011 ze dne 16. 7. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 6 T 177/2005 ze dne 14. 12. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 4 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák."), a odsouzen podle §160 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 téhož zákona na pět roků, a dále podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na dva roky, jakož i podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu povolání, zaměstnání nebo funkcí založených pracovní smlouvou, jmenováním, volbou či jiným způsobem a spojených s činností v orgánech státní moci, státní a veřejné správy, a to na pět roků. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") ve vztahu ke stěžovateli zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odsouzen podle §160 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 tr. ř. současně zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které brojí proti opomenutým důkazům, nepřiměřené délce trestního stíhání, nepřiměřenému trestu uloženému až rozsudkem odvolacího soudu, dále proti odsouzení za skutek, jehož trestní stíhání je promlčeno, nesprávné aplikaci trestního zákona, porušení práva na obhajobu v podobě neumožnění obhajobě vyslechnout svědky, neprokázání subjektivní stránky trestního činu, jakož i proti porušení práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Stěžovatel rovněž poukázal na údajné odepření ochrany základních práv, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost přednostně před jinými návrhy, vyhověl jí a napadená soudní rozhodnutí zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (včetně Nejvyššího soudu) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky trestního stíhání, resp. uložení nepřiměřeného trestu, který tuto délku dle stěžovatele nereflektuje, nutno podotknout, že se jí obecné soudy ve svých rozhodnutích patřičně zabývaly. Okresní soud v této souvislosti podotkl, že od spáchání trestné činnosti stěžovatele uplynula doba více jak deseti let, což je třeba také promítnout do úvah o druhu a výměře trestu (str. 20 rozsudku nalézacího soudu). Naproti tomu krajský soud se zcela neztotožnil s vývody okresního soudu v tomto směru a přisvědčil odvolacím argumentům státního zástupce, že navzdory dlouhé době od spáchání deliktu je trest uložený nalézacím soudem "nepřiměřeně mírný". Krajský soud blíže rozvedl hlediska, z nichž při novém rozhodování o trestu vycházel, kteréžto úvahy dostatečným a logickým způsobem odůvodnil, aniž však přitom odhlédl od nepřiměřené délky trestního stíhání (srov. str. 16 - 18 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pak nepochybil, pakliže konstatoval, že ač jde o nepřiměřenou délku trestního stíhání, na které se stěžovatel svým přístupem k řízení nijak nepodílel, a ve svém důsledku o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nebylo možno přehlédnout závažné okolnosti, jakými jsou především výše přijatého úplatku, kterou představovala částka 40 milionů Kč, kdy stěžovatel zneužil ke korupčnímu jednání významného postavení vrcholného představitele města, tj. postavení starosty, ke korupčnímu jednání se odhodlal poté, co místostarosta nabídku úplatku odmítl a oznámil ji stěžovateli, stěžovatel se ke korupčnímu jednání uchýlil na velmi citlivém úseku činnosti, kterým je prodej akcií z majetku města. Dovolací soud vyzdvihl, že pominout nelze ani rafinovaný způsob provedení činu, který spočíval ve sledu několika komplikovaných transakcí završených převedením peněz na účet obviněného a jeho manželky v zahraniční bance atd. Ve světle těchto okolností pak za svévolnou není možno pokládat závěr Nejvyššího soudu o tom, že okresní soud "zvolil takovou míru kompenzace (nepřiměřené délky trestního stíhání - pozn. ÚS), kterou Krajský soud v Ústí nad Labem důvodně označil za přemrštěnou" (str. 7 in fine napadeného usnesení dovolacího soudu). Do těchto úvah, které jsou prosty zjevného excesu, pak Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny).
Pokud se jedná o námitky stran údajného promlčení trestního stíhání, i ty podrobil Nejvyšší soud patřičnému přezkumu v intencích stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací soud tu zejména zdůraznil, že trestní stíhání stěžovatele bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 11. 2003, které mu bylo doručeno dne 19. 11. 2003. Z toho je dle dovolacího soudu zřejmé, že do zahájení trestního stíhání nemohlo být trestní stíhání promlčeno, poněvadž vytýkaného jednání se stěžovatel měl dopustit v době od května 1999 dále, přičemž promlčecí doba činila 5 let. Podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo promlčení trestního stíhání přerušeno nejen sdělením obvinění, ale i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání stěžovatele. K tomu Nejvyšší soud také poznamenal, že stěžovatel byl senátorem a do dne 6. 11. 2003, kdy Senát Parlamentu České republiky dal souhlas k trestnímu stíhání, se do promlčecí doby nezapočítávala podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. doba, po kterou stěžovatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku uvedenou v čl. 27 odst. 4 Ústavy České republiky. V souvislosti s tím dovolací soud podotkl, že trestním zákoníkem zůstaly nedotčeny účinky těch úkonů, které byly provedeny před 1. 1. 2010 a které podle předcházejícího trestního zákona přerušovaly promlčení, ale dle trestního zákoníku již promlčecí dobu nepřerušují, pročež ustanovení trestního zákoníku o zániku trestní odpovědnosti je tudíž v posuzované věci neaplikovatelné, a odkázal na své rozhodnutí publikované pod č. 53/2011 Sb. rozh. tr., což ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Takovému odůvodnění z ústavně právního hlediska není co vytknout.
K námitce nesprávného použití trestního zákona, rozvedené pod bodem "D" ústavní stížnosti, Ústavní soud nemohl přihlédnout, jelikož ji stěžovatel řádně neuplatnil v dovolacím řízení. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že namítl-li stěžovatel v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že skutek tak, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, "uplatnil tuto námitku jen povšechně, zcela nekonkrétně a bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. nebyly podle jeho názoru naplněny skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině" (str. 4 in fine). Za tohoto stavu pak Nejvyšší soud neměl jinou možnost, jak se s touto námitkou vypořádat, než také jen obecně konstatovat, že skutek uvedený ve výroku o vině "evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu, a odkázat na výstižné odůvodnění rozsudků obou soudů" (str. 4 - 5). Proti těmto zcela konkrétním závěrům dovolacího soudu stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá, a Ústavní soud tak ani nemá důvod tvrzení Nejvyššího soudu o "obsahové vyprázdněnosti" formálně uplatněného dovolacího důvodu jakkoli pochybovat. Přitom otázka použití trestněprávních norem (hmotněprávní posouzení věci), v daném případě otázka aplikace těch či jiných ustanovení předpisů trestního práva či výklad pojmů v nich užitých je způsobilá naplnit dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o výhrady vztahující se k údajnému porušení práva na obhajobu, kdy stěžovateli, resp. jeho obhájci nemělo být dle jeho tvrzení umožněno vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, dlužno poznamenat, že vytýkané pochybení se má vztahovat k svědkům, kteří v roce 1999 pracovali buď jako ředitelé společnosti Intercontraktor Ltd. na Kypru nebo byli s touto společností přímo spjati prostřednictvím účetnictví či auditu. Námitkou obhajoby o procesně vadném provedení výslechů těchto osob se již zabýval nalézací soud, který ve svém rozsudku konstatoval, že tuto argumentaci nelze přijmout s odkazem na ustanovení §428 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého v době rozhodování soudu prvé stolice platilo, že doručení či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky. K naplnění dispozice zmíněné právní normy postačilo naplnění byť jen jedné z uvedených podmínek - v daném případě pak svědecké výpovědi měly být provedeny v souladu s procesním předpisem dožádaného státu, což sice stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje, nicméně jeho prosté odmítnutí tu ústavní stížnost důvodnou nečiní. Nadto nelze přehlédnout, že tito svědci byli řádně předvoláni na základě justiční spolupráce Ministerstva spravedlnosti České republiky a jeho kyperského protějšku, avšak k soudu se (ze zřejmých důvodů) nedostavili. Soud tedy učinil maximum pro to, aby se uvedení svědci mohli zúčastnit soudního procesu, a tím i byli konfrontováni otázkami ze strany obhajoby. Tato skutečnost však má i další rovinu, a sice že ani státní zástupce neměl možnost se těchto svědků v průběhu soudního řízení na cokoli dotazovat; i soud později mohl vyjít jen z toho, co vzpomínaní svědci ve svých výpovědích uvedli, tedy ona pomyslná rovnost zbraní zásadním způsobem být narušena nemohla. Ústavní soud ani zde zásah do práv stěžovatele nezjistil.
Výtkám stěžovatele ohledně údajných vad v dokazování včetně tzv. opomenutých důkazů, nemohl Ústavní soud rovněž přisvědčit. Zabývaly se jimi nalézací i odvolací soud, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je pak zřejmé, že návrhům stěžovatele nebylo vyhověno převážně pro nadbytečnost, poněvadž jejich provedení nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, což soudy také řádně odůvodnily. Kupříkladu odvolací soud v tomto směru poukázal na to, že návrhu na výslech svědka Schmidta nelze vyhovět proto, že jeho výslech mohl být pokládán za přínosný na samém počátku trestního řízení, kdy také byl učiněn bezvýsledný pokus o jeho výslech, nicméně s odstupem 11 let a při současném stavu důkazní situace již jeho výpověď nemůže přinést zvrat v předmětné kauze, a to mimo jiné i s ohledem na jeho hodnověrnost, když tento svědek je společně s manželkou stěžovatele stíhán v Rakouské republice "z praní špinavých peněz" (srov. str. 12 rozsudku soudu druhé stolice). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem.
Namítá-li pak stěžovatel absenci náležitého odůvodnění zvláště rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí dovolacího soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení, shrnul zásadní dovolací námitky stěžovatele a posléze je takřka každou z nich zvlášť podrobil kritickému hodnocení (rozuměno posouzení jejich validity, resp. verifikace na pozadí výsledků z provedeného dokazování před soudy prvního a druhého stupně). Dovolací soud jasně vymezil, které argumenty nemají své místo v dovolacím řízení, a proto se jimi nezabýval; všechny své kroky přitom náležitým způsobem odůvodnil. Úvaha o nedostatečném odůvodnění, které by založilo neústavnost napadeného usnesení, tak není namístě.
Na závěr je třeba poznamenat, že stěžovatelův poukaz na porušení práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím představuje pouze polemiku s důvody soudů stran uložení trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu povolání, zaměstnání nebo funkcí založených pracovní smlouvou, jmenováním, volbou či jiným způsobem a spojených s činností v orgánech státní moci, státní a veřejné správy, přičemž přezkum vlastní správnosti těchto důvodů, jimiž byly při ukládání této sankce soudy vedeny a v jejichž rámci se žádného zjevného excesu nedopustily, Ústavnímu soudu s ohledem na výše řečené nepřísluší.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu