ECLI:CZ:US:2014:2.US.2832.14.1
sp. zn. II. ÚS 2832/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem Horská 634, Trutnov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 618/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2014 směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 618/2014. Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud postupoval dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., tedy aby zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 618/2014.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 4 T 150/2013, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně pro přečin krádeže dle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tím, že v prodejních prostorách OBI marketu, z regálu s volně vystaveným zbožím odcizil a do dětského kočárku, kterým prostorami prodejny projížděl, uschoval jedno balení měniče napětí v hodnotě 1.299 Kč a rostlinu kaktus v hodnotě 59 Kč a následně bez placení projel pokladní zónou, takže ke škodě OBI Česká republika, s.r.o., Budějovická 3a, Praha 4, odcizil zboží v celkové výši 1.358 Kč a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 16 T 58/2011, uznán vinným zločinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Dne 8. 1. 2014 bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 To 366/2013, rozhodnuto tak, že odvolání stěžovatele se zamítá podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dovolání stěžovatele bylo dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 618/2014, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.
II.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně a následně pak usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavní práva, a to především právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel poukazuje na to, že se soud prvního stupně neřídil ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, když nebylo postupováno tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí a v této souvislosti pak nebyly pečlivě hodnoceny důkazy v jejich jednotlivosti a souhrnu.
Nejvyšší soud dle stěžovatele nedává žádnou váhu důkazům, které by byly vedeny za účelem objektivního zjištění důvodu a způsobu neexistence kamerového záznamu, o který se stěžovatel opírá a tvrdí, že se věc odehrála tak, jak to od samého počátku uváděl on s tím, že neměl v úmyslu věci odcizit. S tím nelze podle stěžovatele souhlasit, neboť nemůže být zřejmé, jaké skutečnosti by provedením těchto důkazů v čí prospěch a neprospěch vyšly najevo.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanoveními §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, nevykazuje znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
V.
Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že stěžovatel je usvědčován výpověďmi dvou pracovníků ostrahy, kteří v postavení svědků podrobně popsali okolnosti zjištění útoku na majetek poškozené společnosti. O věrohodnosti jejich výpovědi soud nepochyboval, jelikož stěžovatel byl pro svědky neznámým člověkem a tito proto neměli žádný důvod stěžovatele ze spáchání trestné činnosti křivě obvinit. Jejich výpověď je navíc podporována také dalším provedeným dokazováním - přehráním záznamu kamerového systému, ze kterého je zřejmé, jak stěžovatel v prostoru prodejny ukládá zboží do kočárku a následně do něj usazuje dítě. Další záznam pak zachytil vstup stěžovatele a jeho družky s kočárkem do místnosti ostrahy prodejny a jejich jednání zde, kde stěžovatel nejprve vyjmul z kočárku kaktus a až po další výzvě ostrahy vyjmul z kočárku také plastovou krabičku - měnič napětí.
Stěžovatel se hájil tím, že byl pracovníky OBI marketu vylákán k přechodu přes pokladní zónu (ještě v nákupní zóně k němu měl dle jeho tvrzení přistoupit prodavač s výzvou, aby se dostavil k pokladně, že tam na něj někdo čeká) a že právě z toho důvodu pokladnou projel bez zaplacení zboží uloženého do dětského kočárku. V této souvislosti namítá, že na kamerovém záznamu není zachycen okamžik, kdy stěžovatel projíždí pokladní zónou. K tomu obecné soudy uvedly, že záznam přechodu obviněného přes pokladní zónu nemá poškozená společnost k dispozici, respektive že okamžik průjezdu stěžovatele prostorem pokladen již záznam nezachytil, neboť jej již kamera nesledovala (viz úřední záznam na č. l. 23 spisu). Obhajobu stěžovatele obecné soudy posoudily jako ryze účelovou, když svědci jednoznačně vyloučili, že by nějaká osoba posílala stěžovatele za pokladny prodejny. Navíc, jak uvedl soud odvolací, i kdyby taková velmi teoretická okolnost byla připuštěna, měl stěžovatel i v takovém případě nejprve zboží, které převážel v kočárku s dítětem, zaplatit, což však neučinil, nikoho o průvozu tohoto zboží neinformoval a vyložil je z kočárku až po výzvě ostrahy prodejny.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy v souladu s požadavky, které jsou na jejich rozhodování kladeny, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly, důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a vypořádaly se s obhajobou stěžovatele v souladu se zákonem.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 618/2014, kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele. Ten v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Nejvyšší soud však uzavřel, že prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, jelikož Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací projednal podané odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Dle Nejvyššího soudu také nebylo pochyb o tom, že dovolání obviněného bylo opřeno pouze o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) trestního řádu, neboť v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku se obviněný jeho prostřednictvím primárně domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a Nejvyšší soud tak dovolání musel odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Ani tyto závěry Nejvyššího soudu Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv problematické a z ústavněprávního hlediska jim nemá co vytknout.
VI.
Z obsahu rozhodnutí obecných soudů se podává dostatečný podklad pro závěr, že tyto nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní, když se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu