ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.618.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 618/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. května 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2014, č. j. 12 To 366/2013-126, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 150/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 10. 2013, č. j. 4 T 150/2013-84, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 20. srpna 2013 kolem 16:30 hodin v T., v ulici O., v domě, v prodejních prostorách OBI marketu, z regálu s volně vystaveným zbožím odcizil a do dětského kočárku, kterým prostorami prodejny projížděl, uschoval jedno balení měniče napětí v hodnotě 1.299,- Kč a rostlinu kaktus v hodnotě 59,- Kč a následně bez zaplacení projel pokladní zónou, takže ke škodě OBI Česká republika, s. r. o., B., P., odcizil zboží v celkové výši 1.358,- Kč a tohoto jednání dopustil se, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, č. j. 16 T 58/2011-898, ze dne 11. 5. 2011, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků“. Za to byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 12 To 366/2013-126, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 1. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. S. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání soudem druhého stupně. Odvolací soud měl podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně jako vadný zrušit z toho důvodu, že v předcházejícím řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit řádné objasnění věci. Soud prvního stupně totiž neprovedl dokazování v takovém rozsahu, aby mohl bez důvodných pochybností dospět k závěru, že dovolatel se trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, skutečně dopustil. Svá skutková zjištění vystavěl výhradně na výpovědi zaujatých svědků A. H. a J. H., kteří v rozhodné době působili jako ostraha resp. obsluha kamerového systému prodejny a kteří sami realizovali zadržení obviněného. Dále se opřel o pořízený kamerový záznam, na němž však není zachycen okamžik, kdy dovolatel projíždí pokladní zónou. Nebyla tak ničím objektivně vyvrácena jeho konstantní obhajoba, že pokladnou projel bez zaplacení zboží uloženého do dětského kočárku pouze proto, že ho k tomu dopředu vyzvali pracovníci prodejny; tedy že zboží ve skutečnosti zaplatit chtěl, ale neučinil tak, neboť se podřídil pokynu ostrahy. Soud se nijak nezabýval otázkou, z jakého důvodu rozhodující část kamerového záznamu nebyla zachována. Pouze tuto skutečnost konstatoval, ačkoli předcházející hlavní líčení odročil za účelem získání tohoto záznamu a jeho provedení jako důkazu. Přitom nelze vyloučit, že to byli právě zmínění svědci, zainteresovaní hmotně i jinak na realizovaném záchytu dovolatele, kteří onu podstatnou část záznamu zničili, aby mu znemožnili se účinně hájit. Odvolací soud tuto vadu řízení nenapravil, ačkoli tak učinit měl a mohl.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání je důvodné, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2014, č. j. 12 To 366/2013, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o povolení odkladu výkonu uloženého trestu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 4. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 28. 4. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolacím námitkám obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť obviněný jím napadl rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy buď došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně projednal podané odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu.
Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo některou z vad, s nimiž zákon spojuje existenci ostatních, taxativně vymezených důvodů dovolání.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že dovoláním se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud musí při svém rozhodování zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku se obviněný jeho prostřednictvím primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Argumentoval totiž výhradně pochybnostmi o kvalitě skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě vyhodnocení výsledků dokazování, které mělo být navíc provedeno v nedostatečném rozsahu. V posuzovaném případě proto v neprospěch dovolatele především mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. Dovolatel jim vytkl, že v důsledku toho vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal realitě. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se ve skutečnosti žádného protiprávního činu (krádeže) nedopustil, neměl to ani v úmyslu a stal se de facto obětí komplotu ze strany předpojatých pracovníků prodejny OBI, kteří ho zadrželi, obviněný (dovolatel) spojoval věcnou nesprávnost a nezákonnost napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nelze tedy pochybovat o tom, že jeho námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvody (zejména pak důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) nelze vykládat restriktivně a že dovolací senát je při svém rozhodování jako obecný soud povinen vždy brát v úvahu i ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí, byť nespočívají např. přímo v chybném hmotně právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva ve smyslu posledně citovaného dovolacího důvodu. Mezi tyto vady nepochybně patří i existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k otázce viny dovolatele vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň patřičně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 2 a 3 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání a přesvědčivě vysvětlil, proč jí nepřisvědčil. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 3/4 odůvodnění napadeného usnesení). Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Zároveň je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. S. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., nebylo mu možno z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Samosoudkyně soudu prvního stupně však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler