ECLI:CZ:US:2014:2.US.3088.13.1
sp. zn. II. ÚS 3088/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Náměstí Republiky 2, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu Plzni ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 8 To 250/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 577/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu Plzni ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 8 To 250/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 577/2013.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 10 T 159/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tři a půl roku. Zároveň mu byl podle §49 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce notáře v trvání sedmi roků.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 8 To 250/2012. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 10 T 159/2008, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele znovu uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Zároveň mu byl podle §49 odst. 1 trestního zákona uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce notáře v trvání dvou let.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením dne 9. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 577/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Zásadní je podle něj to, zda se může trestného činu dle §176 trestního zákona dopustit ten, kdo je oprávněn listinu vydat, jedno, jestli listinu pozměnil nebo padělal.
Právní názor obecných soudů ohledně právní kvalifikace je dle stěžovatele založen na extenzivním výkladu a nepřípustné analogii. Stěžovatel namítá, že pokud byla notáři zákonem svěřena pravomoc vyhotovit veřejnou listinu, předpokládá se správnost jím vyhotovených listin. V případě, že by vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo by překročil svou pravomoc, nebo by nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci, vystavoval by se nebezpečí postihu za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, pokud by ho zákonodárce mezi veřejné činitele zařadil. Jestliže se však soudy shodly na tom, že notář není veřejným činitelem, nemůže podle mínění stěžovatele jednáním, uvedeným ve výroku rozsudku, naplňovat znaky skutkové podstaty nejen trestného činu dle §158 trestního zákona, ale ani dle §176 trestního zákona.
Podle stěžovatele se navíc jedná o situaci, kterou již Nejvyšší soud v minulosti posoudil odchylně. Nejvyšší soud se však podle stěžovatele neřídil zásadou stejnosti a předvídatelnosti rozhodování a jeho rozhodnutí je proto nesprávné.
Vedle toho namítá stěžovatel i nesprávnost skutkových zjištění, resp. nedostatek důkazů svědčících o jeho vině, což by při respektu k zásadě in dubio pro reo, mělo samo o sobě vést ke zproštění obžaloby.
Důkazy svědčí dle stěžovatele pouze o tom, že pod jedním číslem ověřovací knihy byly ověřeny dvě listiny. Možností, proč tomu tak je, se nabízí víc. Stěžovatel má za to, že bez důvodných pochybností nelze učinit závěr, že jednu ze dvou listin a právě tu, uvedenou ve výroku rozhodnutí soudu, opatřil antidatovanou ověřovací doložkou. Za této důkazní situace by proto měl být zproštěn obžaloby, případně by jeho jednání mělo být postoupeno příslušné profesní komoře.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když pouze opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty uplatněné v odvolání a dovolání. Ústavní stížností se stěžovatel, vedle snahy o změnu právního posouzení jeho jednání, snaží zpochybnit také provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (blíže viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1746/13 ze dne 8. 7. 2014).
V.
Při respektování výše nastíněných mezí ústavněprávního přezkumu ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud konstatuje, že pro rozhodnutí o ústavní stížnosti je dále podstatná námitka stěžovatele stran právního posouzení jeho jednání.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 8 To 250/2012, uznal stěžovatele vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Toho se stěžovatel dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že jako notář při výkonu notářské praxe opatřil listinu "Prohlášení o uznání dluhu" datovanou dnem 25. 10. 2005, z jejíhož textu vyplývá, že si Petr Tofl od Jiřího Galody půjčil částku 500.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději do 30. 11. 2005, antidatovanou notářskou ověřovací doložkou, do které uvedl běžné číslo ověřovací knihy č. 1041/05, dále toto stvrdil svým podpisem a kulatým razítkem s vyobrazením státního znaku a textu Z. V., notář v P. Tímto osvědčil, že dne 25. 10. 2005 před ním, jakožto notářem, uvedenou listinu podepsal Petr Tofl, a to s vědomím, že této listiny bude užito jako pravé, ačkoli pod běžným číslem notářské ověřovací knihy č. 1041/05 provedl jako notář při výkonu své notářské praxe ověření pravosti podpisu dne 21. 10. 2005 na jiné listině označené "Prohlášení", kde Petr Tofl jakožto osoba zapisovaná do obchodního rejstříku v rámci zápisu společnosti ARENA Sportu a Zdraví Plzeň, s.r.o. uvádí, že s tímto zápisem souhlasí.
Stěžovatel namítá, že v jeho případě bylo užito nesprávné právní kvalifikace, resp., že jeho jednání, uvedené ve výroku rozsudku, nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 trestního zákona, ale ani trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny dle §176 trestního zákona, a měl by proto být obžaloby zproštěn. S touto námitkou stěžovatele se však ve svých rozhodnutích již podrobně vypořádaly obecné soudy.
Dle názoru krajského soudu bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel na listinu "Prohlášení o uznání dluhu" připojil a vyplnil ověřovací doložku, která byla pozměněním (podstatnou změnou) již existující ověřovací doložky na listině označené jako "Prohlášení". Vytvořil ověřovací doložku, která je veřejnou listinou, za použití
identifikačního znaku (čísla ověřovací knihy) dříve existující pravé ověřovací doložky, ale s obsahem, který byl v podstatných náležitostech odlišný (změněný). Pravá ověřovací doložka sice obsahovala ověření podpisu stejné osoby (Petra Tofla), ale na odlišné listině, ani neodpovídal její obsah v tom směru, že by Petr Tofl listinu "Prohlášení o uznání dluhu" před stěžovatelem dne 25. 10. 2005 skutečně podepsal (str. 15 rozsudku krajského soudu).
K námitce stěžovatele, že pokud soudy uznaly, že nebyl osobou, která požívala pravomoci veřejného činitele, nemůže být jeho jednání postižitelné ani pro trestný čin dle §176 trestního zákona, krajský soud uvedl, že ustanovení §176 trestního zákona nevylučuje z okruhu možných pachatelů osoby, do jejichž kompetence spadá vyhotovování veřejných listin. Stěžovatel měl ve své kompetenci notáře vyhotovování ověřovacích doložek, nebyl však oprávněn k tomu, aby shora popsaným způsobem vědomě potvrdil nepravdivé skutečnosti a vyhotovil podstatně změněnou ověřovací doložku (str. 16 rozsudku krajského soudu).
Krajský soud také v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil, že vynětí osoby oprávněné k vyhotovení ověřovací doložky, tedy veřejné listiny, z okruhu možných pachatelů uvedeného trestného činu postrádá smysl a nemá oporu v trestních předpisech. Naopak pokud taková osoba zneužije své pravomoci (byť není veřejným činitelem), je takové její jednání závažnější a společensky nebezpečnější než u ostatních pachatelů. Má totiž k dispozici, na rozdíl od osob takovouto pravomocí nedisponujících, i prostředky k vytvoření věrohodně vyhlížející nepravé veřejné listiny (zejména originální razítka).
Ještě podrobněji se touto námitkou stěžovatele zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení, kde uvádí, že podstata jednání stěžovatele spočívá v tom, že jako notář opatřil listinu notářskou doložkou, která měla potvrzovat fakta, která však nebyla pravdivá. Stěžovatel využil své předcházející ověřovací činnosti vůči stejné osobě (spoluobviněný Petr Tofl) a do ověřovací knihy vložil zápis staršího data za tím účelem, aby mohl Petr Tofl prokázat svou obhajobu v rámci trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno v době, kdy stěžovatel skutečně předmětné ověření, resp. nepravdivý zápis provedl (str. 3 a 4 usnesení).
Nejvyšší soud v usnesení dále konstatoval, že trestný čin dle §176 trestního zákona není trestným činem, u něhož se vyžaduje speciální subjekt. Stěžovatel byl dle Nejvyššího soudu v postavení notáře skutečně oprávněn provádět ověřování shody opisu nebo kopie s listinou (tzv. vidimace) nebo ověřování pravosti podpisu (tzv. legalizace) ve smyslu §72 a §74 zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský řád"), ale nesměl tak činit v rozporu s objektivní skutečností. Pokud vědomě opatřil listinu tzv. ověřovací doložkou, na níž zaznamenal nepravdivé informace s tím, že listiny bude užito jako pravé, spáchal trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona (str. 4 usnesení).
Nejvyšší soud se ve svém usnesení věnoval také odkazu dovolatele na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006. Uvedl, že v tomto usnesení se Nejvyšší soud zabýval otázkou postavení zaměstnankyně matriky obecního úřadu pověřené ověřováním a její odpovědností za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Dle názoru Nejvyššího soudu se tedy jedná o skutkově odlišný případ a ani odůvodnění tohoto rozhodnutí nedopadá na případ stěžovatele (str. 5 usnesení).
VI.
Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s výše uvedenými závěry ztotožňuje, nezbývá mu, než na ně odkázat. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí následující.
Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 trestního zákona spáchal veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, překročil svou pravomoc, nebo nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci.
Ustanovení §89 odst. 9 trestního zákona přitom stanovilo, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží.
Z uvedeného vyplývá, že za účinnosti trestního zákona činnost notáře nespadala pod zákonné vymezení "veřejného činitele" a stěžovatel se tudíž nemohl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 trestního zákona, který může být spáchán pouze veřejným činitelem.
Oproti tomu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 trestního zákona se dopustil ten, kdo padělal veřejnou listinu nebo podstatně změnil její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užil takové listiny jako pravé.
Jak již v případě stěžovatele dovodily i obecné soudy, pro spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tedy není vyžadován speciální subjekt, což ostatně plyne i ze samotné formulace "Kdo padělá...". Lze tedy uzavřít, že není-li stěžovatel coby notář veřejným činitelem, nesplňuje požadavky speciálního subjektu pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 trestního zákona. Tento požadavek speciálního subjektu však není vyžadován u trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 trestního zákona. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nelze na zvolené právní kvalifikaci ve vztahu ke stěžovateli spatřovat nic závadného. Jinými slovy Ústavní soud nevidí důvod, proč by stěžovatel svým jednáním uvedeným ve výroku rozsudku nemohl naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu §176 trestního zákona, tak jak namítá ve své ústavní stížnosti.
V souvislosti s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 trestního zákona je zapotřebí věnovat se také povaze ověřovací doložky coby veřejné listiny. Ustanovení §6 notářského řádu stanoví, že notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a podle notářského řádu sepsané listiny o ověření (dále jen "notářské listiny") jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně notářským řádem. Také v judikatuře panuje v otázce posuzování ověřovací doložky jako veřejné listiny shoda (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 473/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011).
Pokud jde o odkaz stěžovatele na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, i v tomto bodě musí Ústavní soud souhlasit s odůvodněním obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu. V daném případě byla odvolacím soudem obviněná zproštěna obžaloby pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 trestního řádu, jelikož její činnost nebylo dle názoru krajského soudu možno podřadit pod činnost veřejného činitele. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. V případě stěžovatele se však nejednalo o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, ale trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 trestního zákona.
VII.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele tak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí a své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také srozumitelně odůvodnily. Závěry obecných soudů v dané věci tak Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní.
Ústavní soud neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek v, r,
předseda II. senátu Ústavního soudu