ECLI:CZ:US:2014:1.US.1746.13.1
sp. zn. I. ÚS 1746/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., t. č. Věznice Kuřim, P.O.BOX 2, Kuřim, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Štěpánská 45, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č.j. 61 T 5/2011-1238, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 6 To 16/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, č.j. 4 Tdo 83/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č.j. 61 T 5/2011-1238, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 6 To 16/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, č.j. 4 Tdo 83/2013-42.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně uznal rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č.j. 61 T 5/2011-1238, stěžovatele vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti odsoudil stěžovatele za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 trestního zákona, pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona a přečin vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 5. 2011, č.j. 61 T 5/2011-683, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, č.j. 6 To 64/2011-831, podle §241 odst. 3 a §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 6 To 16/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §241 odst. 3 a §35 odst. 2 trestního zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011, č.j. 6 To 64/2011-831, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2013, č.j. 4 Tdo 83/2013-42, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konkrétně stěžovatel namítá, že se trestného činu znásilnění nedopustil, a tím spíše ne v době, ve které tvrdí poškozená. Toto své tvrzení stěžovatel opírá především o fotografie, které vznikly v době, kdy došlo k údajnému znásilnění poškozené a které v rozmezí několika let monitorují společné soužití stěžovatele a poškozené. Stěžovatel namítá, že se s těmito fotografiemi neměl možnost seznámit, čímž došlo k porušení zásady rovnosti zbraní. Stěžovatel dále namítá, že tento důkaz nebyl řádně proveden, když mu nebylo umožněno předložit zásadní důkaz vyvracející časové zařazení skutku (fotografie) svědkům tak, aby se k jednotlivým důkazům vyjádřili a odpověděli na dotazy obhajoby. Dle názoru stěžovatele soudy nevzaly na vědomí skutečnosti vyplývající z těchto fotografií a nezahrnuly je do právní kvalifikace skutku a stěžovatel tak byl odsouzen v rozporu se zásadou materiální pravdy, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítá, že ačkoliv on byl ve svých výpovědích konzistentní a jeho tvrzení se v průběhu trestního řízení nijak neměnila, přiklonil se soud na stranu poškozené, navzdory tomu, že v jejích výpovědích, týkajících se popisu znásilnění, byly dle názoru stěžovatele značné rozpory, stejně jako ve výpovědích dalších svědkyň, které jsou navíc kamarádkami poškozené a stejně jako poškozená nejsou věrohodné, což dle stěžovatele bylo možné doložit připojením jiného trestního spisu ve věci provozování prostituce, které se po určitou dobu měla dopouštět jako poškozená, tak svědkyně.
Stěžovatel je dále toho názoru, že předsedkyně senátu vedla předmětné trestní řízení tak, že opakovaně jednala v rozporu se zákonným požadavkem na nezaujatost, nestrannost a nepodjatost soudu, čímž efektivně bránila stěžovateli v navrhování a provádění důkazů na jeho obhajobu a konstantně tak porušovala jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že také státní zástupce úmyslně ovlivňoval vyšetřování v neprospěch stěžovatele, nepostupoval podle svých vytyčených pravomocí, sám jednal v rozporu se zákonem a mimo jiné hrubě porušil svůj profesní slib, když neupozornil na extrémní rozpor mezi datovými nosiči a výpovědí poškozené a svědkyň, neupozornil na nevěrohodnost poškozené a svědkyň a vypracoval obžalobu, aniž by jakkoli zvážil důkazní hodnotu fotografií, které jednoznačně vyvracejí spáchání všech trestných činů stěžovatelem. Stěžovatel je pak také toho názoru, že ani Policie České republiky nevystupovala v jeho věci nestranně.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
Stěžovatel opakovaně doplňoval ústavní stížnost sepsanou advokátem vlastními přípisy (více než 160 stran rukou psaného textu, dále rozsáhlá fotografická příloha, přepisy z jednání soudu a další přílohy), se kterými se Ústavní soud seznámil. Z ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu přitom vyplývá, že fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem, když povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04 ze dne 23. 9. 2004, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatele tak Ústavní soud s ohledem na povinné právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem primárně vycházel z textu ústavní stížnosti sepsané advokátem (obdobně např. viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1707/13 ze dne 22. 4. 2014).
Je také zapotřebí uvést, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve věci stěžovatele rozhodoval již dne 11. 5. 2011, sp. zn. 61 T 5/2011. Vrchní soud v Olomouci tehdy k odvolání stěžovatele rozhodl dne 31. 8. 2011, sp. zn. 6 To 64/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 trestního zákona a šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) trestního zákona a dále v celém výroku o trestu. Poté nově podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin a trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona a přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, stěžovatele odsoudil podle §242 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Podle §226 písm. b) trestního řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Podle §259 odst. 1 trestního řádu ve zrušené části ohledně trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2012.
Proti výše uvedeným původním rozhodnutím obecných soudů stěžovatel brojil podáním ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud dne 24. 7. 2013 posoudil jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 824/13). Podstatné přitom pro posuzování současné ústavní stížnosti stěžovatele je, že námitky obsažené v právě posuzované ústavní stížnosti jsou do značné míry opakováním námitek již uplatněných v předchozí ústavní stížnosti, a to zejména pokud jde o námitku neseznámení stěžovatele s předmětnými fotografiemi, dále pokud jde o námitky toho, že důkaz fotografiemi nebyl řádně proveden a že orgány činné v trestním řízení ignorovaly tyto fotografické důkazy, námitku věrohodnosti poškozené a svědkyň a vyjádření pochybností o nestrannosti vyšetřovatele a soudu, když některé body posuzované ústavní stížnosti (např. bod IV.) se takřka zcela shodují s textem předchozí ústavní stížnosti.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí jím dříve vydaná (srov. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), o čemž byl stěžovatel náležitě poučen již v předchozím rozhodnutí Ústavního soudu. V právě projednávané ústavní stížnosti stěžovatel formálně brojí proti novým rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ve své věci, fakticky však do značné míry opakuje námitky již jednou uplatněné v předchozí ústavní stížnosti, která směřovala proti původním rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. S ohledem na vyloučení opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu (srov. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) je přitom zřejmé, že nové posouzení již jednou uplatněných námitek, resp. přehodnocení právních závěrů obsažených v usnesení sp. zn. III. ÚS 824/13, není možné od Ústavního soudu očekávat.
V.
Nad rámec výše uvedené povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty uplatněné v odvolání a dovolání, když podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudu (a vedle toho také ve snaze zpochybnit nestrannost soudu, státního zástupce a vyšetřovatelů). Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
VI.
Ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele pak Ústavní soud konstatuje, že ze spisového materiálu a odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že tyto nejsou opodstatněné.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že se neměl možnost seznámit s předmětnými fotografiemi, čímž došlo k porušení zásady rovnosti zbraní, je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Ze spisu je patrné, že stěžovatel vydal nosiče, jejichž obsahem byly fotografie, jako věci důležité pro trestní řízení (č.l. 192 spisu), o čemž s ohledem na záznamy o prostudování spisu věděl nejen stěžovatel, ale také jeho obhájce (č.l. 529 spisu). Pokud stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení učinily obsahem spisu selektivně pouze některé fotografie ze stovek fotografií dokumentujících společný život stěžovatele a poškozené, zde je třeba přisvědčit argumentaci Vrchního soudu v Olomouci v tom směru, že policejní orgán provádí důkazy v rozsahu, který je nezbytný pro podání obžaloby. Státní zástupce přitom předložil soudu nosiče ve formě CD a uvedl, že fotografie podstatné pro právní kvalifikaci (zneužití dítěte k výrobě pornografie) jsou již ve spise. Stěžovateli, resp. jeho obhájci, přitom byly nosiče se všemi fotografiemi k dispozici. Pokud měl stěžovatel, resp. jeho obhájce za to, že kromě fotografií, které se s ohledem na právní kvalifikaci staly součástí spisového materiálu, se na nosičích nachází také jiné fotografie, které mohou být podstatné pro obhajobu stěžovatele, nic jim nebránilo navrhnout tyto fotografie jako důkaz, což ostatně také následně učinili a obhajobou vytištěný soubor fotografií dokumentující společný život stěžovatele a poškozené se tak stal součástí spisového materiálu.
V souvislosti s námitkou stěžovatele, že důkaz fotografiemi vyvracející časové zařazení skutku nebyl řádně proveden, když mu nebylo umožněno předložit tento důkaz poškozené tak, aby se k jednotlivým důkazům vyjádřila a odpověděla na dotazy obhajoby, je možno odkázat na protokol o hlavním líčení ze dne 31. 10. 2011, ze kterého vyplývá, že poškozené byly předloženy fotografie z fotografické přílohy pořízené obhajobou a následně byla poškozená obhájci stěžovatele, stěžovatelem i soudem dotazována na vybavení bytu v inkriminované době (č.l. 932 - č.l. 935 spisu).
Pokud stěžovatel namítá, že soudy nevzaly na vědomí skutečnosti vyplývající z těchto fotografií a stěžovatel tak byl odsouzen v rozporu se zásadou materiální pravdy, lze konstatovat, že zatímco stěžovatel akcentuje fotografie vybavení bytu jako klíčový důkaz, obecné soudy hodnotily jednání stěžovatele mnohem komplexněji, když při svém rozhodování vycházely kromě jiného z výpovědi poškozené, z výpovědí svědkyň nepřímo potvrzujících tvrzení poškozené, z výpovědí rodičů poškozené, z výpovědí sousedů, ze znaleckých posudků zpracovaných jak na osobu stěžovatele, tak na osobu poškozené, z protokolu o prověrce na místě, z listinných důkazů, atd. Jak vyplývá z výše uvedeného, obecné soudy se otázkou vybavení bytu v inkriminované době ve vztahu k fotografické příloze zabývaly, v kontextu ostatních důkazů však této otázce nepřikládaly takovou váhu jako stěžovatel, což také promítly do odůvodnění svých rozhodnutí.
K námitce stěžovatele stran nevěrohodnosti poškozené a dalších svědkyň je možno uvést, že také touto otázkou se obecné soudy výslovně zabývaly a své závěry o věrohodnosti poškozené a svědkyň ve svých rozhodnutích také zdůvodnily (např. č.l. 1249, č.l. 1251, č.l. 1252 spisu). Při hodnocení věrohodnosti poškozené vycházely obecné soudy ze skutečnosti, že po celou dobu setrvala na svém tvrzení o znásilnění, když toto tvrzení je nepřímo potvrzováno také výpověďmi dalších svědkyň a podle obecných soudů není vedeno snahou po pomstě. Věrohodnost poškozené pak vyplývá především z příslušného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a z výslechu znalce (č.l. 935 a násl., č.l. 1259 spisu). Ze znaleckého posudku přitom plyne, že poškozená je obecně věrohodná, když u ní nebyly shledány sklony ke konfabulaci, a také specificky věrohodná vzhledem k vyšetřované události (č.l. 475 spisu, č.l. 1258 spisu). V této souvislosti je možno zmínit, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie byly u stěžovatele zjištěny sklony k agresivnímu chování, které uvolňuje v součinnosti s abusem alkoholu. Znalec u stěžovatele shledal také sklon ke zkreslování informací o sobě, minimálně ve formě bagatelizování, racionalizace a svádění viny (č.l. 514 spisu).
Jestliže v bodě IV. ústavní stížnosti namítá stěžovatel porušení nestrannosti soudu, jedná se o námitku v podstatě doslovně převzatou z předchozí ústavní stížnosti a Ústavní soud se s touto námitkou vypořádal již v usnesení sp. zn. III. ÚS 824/13. Pokud stěžovatel namítá, že předsedkyně senátu svým jednáním poškodila stěžovatele také v průběhu hlavního líčení dne 31. 10. 2011 a 13. 2. 2011, tedy v hlavních líčeních, které bezprostředně předcházely vydání touto ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, je třeba uvést, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti, o které bylo Krajským soudem v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů daného trestního řízení (č.l. 934 spisu). Stížnost proti tomuto rozhodnutí pak Vrchní soud v Olomouci zamítl, když námitky stěžovatele vyhodnotil jako nedůvodné (č.l. 1002 spisu). S tímto názorem se ztotožňuje také Ústavní soud. Ze spisového materiálu je patrné, že jednání před Krajským soudem v Brně - pobočka ve Zlíně místy probíhalo za poněkud napjaté atmosféry, nelze však dospět k závěru, že by hlavní líčení bylo vedeno v rozporu se zákonem a požadavky na spravedlivý proces.
Obdobně pak Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele ohledně nezákonného postupu státního zástupce a podjatosti jeho a policejního orgánu. Údajně zaujatý postoj státního zástupce v přípravném řízení je vlastně určitým opakováním námitek stěžovatele vůči provádění důkazů v trestním řízení vůbec a plyne z rozdílného pohledu žalobce a stěžovatele na význam prováděných důkazů. Tímto se Ústavní soud zabýval již výše a nepovažuje za nezbytné tyto závěry opakovat. Pokud jde o další tvrzení o podjatosti žalobce a policejního orgánu, stěžovatel námitku podjatosti podloženou konkrétními důkazy v trestním řízení řádně neuplatnil. Různé neurčité a důkazy nepodložené informace uváděné stěžovatelem v několika verzích a podáních za takovou námitku považovat nelze.
VII.
Ze shora uvedeného vyplývá, že co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a průběhu trestního řízení je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně uvedl, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházel, dal najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládal, důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a přiměřeně se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně, podrobně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Zde je možno odkázat zejména na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který se velmi detailně zabývá množstvím námitek uplatněných stěžovatelem v rámci podaného odvolání.
Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu