ECLI:CZ:US:2014:2.US.3592.14.1
sp. zn. II. ÚS 3592/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Rytířové, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, 500 02 Hradec Králové, proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu - Územní pracoviště pro Prahu 10, ze dne 3. 10. 2014, č. j. 5796705/14/2010-25004-110257, spojené s návrhem na zrušení §35ca písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2014, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí finančního úřadu, kterým bylo rozhodnuto o dodatečném platebním výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2013. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení §35ca písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého "Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle §7 výdaje podle §7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle §9 výdaje podle §9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50 % celkového základu daně, nemůže uplatnit daňové zvýhodnění".
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, a stěžovatelka sama tak i uvádí, že nebrojí primárně proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil napadené ustanovení zákona. Stěžovatelka totiž zpochybňuje toliko ústavně konformní charakter aplikovaného ustanovení. Ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným ustanovením jsou poplatníci platící daň ze samostatné výdělečné činnosti zbaveni možnosti uplatnit daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním ve společné domácnosti podle §35c zákona o daních z příjmů, pakliže uplatní výdaje snižující základ daně v paušální výši stanovené zákonem. Zatímco poplatníci platící daň z příjmů ze závislé činnosti tento nárok na daňové zvýhodnění mohou uplatnit bez omezení. Uvedené nemá podle stěžovatelky žádné rozumné opodstatnění a bez legitimního důvodu zakládá dvě kategorie poplatníků daně, čímž mezi nimi dochází k neodůvodněné nerovnosti.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti v prvé řadě vyjádřila k podmínkám přípustnosti svého návrhu, neboť si je vědoma toho, že nepodala proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu odvolání a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Vzhledem k tomu stěžovatelka tvrdí, že se v daném případě jedná o ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 (tj. jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje), za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka si je vědoma toho, že namísto podání odvolání napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí finančního úřadu přímo ústavní stížností, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jejích vlastních zájmů.
Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 599/02; usnesení ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 242/03; usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 836/09; z komentářové literatury srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.).
O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. nález ze dne 29. listopadu 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151), nález ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), nález ze dne 9. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), usnesení ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, usnesení ze dne 15. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 360/05 a usnesení ze dne 23. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikatorní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04, ze dne 16. června 2005 a sp. zn. IV. ÚS 1671/11, ze dne 12. dubna 2012).
Stěžovatelka za takovou významnou skutečnost považuje počet osob samostatně výdělečně činných, které používají výdajové paušály, jejichž počet se pohybuje okolo 300 000 osob, jak plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 500/2012 Sb., o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, kterým bylo napadené ustanovení vloženo do zákona o daních z příjmů. Podle stěžovatelky je z uvedeného zřejmé, že zrušení daňového zvýhodnění na dítě u takového množství osob svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ústavní soud však konstatuje, že uvedená námitka stěžovatelky shora uvedený výjimečný ráz nemá a stěžovatelka tak tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložila.
Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že se napadená právní úprava dotýká velkého počtu osob. Tato skutečnost však ještě neodůvodňuje závěr o přesahu jejích vlastních zájmů, neboť ten není dán bez dalšího již tím, že namítané porušení ústavních práv má mít původ v aplikaci určitého právního předpisu, jenž upravuje právní vztahy neurčitého počtu osob a jenž přinejmenším pro některé případy své aplikace nelze vyložit ústavně konformním způsobem. Smyslem §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž není stanovení výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti za účelem iniciování konkrétní kontroly norem (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3005/13).
Podstatný přesah vlastních zájmů je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Proto nemůže postačit argument, že napadené ustanovení se týká velkého množství subjektů, za situace, kdy o žádném z nich není Ústavnímu soudu známo, že by protiústavnost napadeného ustanovení namítal a ani stěžovatelka žádného kromě sebe neuvádí.
Ústavní soud ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně meritorně řešit oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Na tento přesah proto může usuzovat toliko z vnějších okolností, např. neústavnost napadeného právního předpisu je předmětem odborné diskuse, z níž lze usuzovat na odůvodněnou potřebu ho zrušit, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 343-344). Takové okolnosti však v posuzované věci dány nejsou.
Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky tak není ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Interpretace opačná by založila institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením §64 zákona o Ústavním soudu (usnesení ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani té námitce stěžovatelky, podle které k posouzení souladu napadeného ustanovení zákona o daních z příjmů s ústavním pořádkem je v prostředí koncentrované kontroly ústavnosti oprávněn výhradně Ústavní soud a vzhledem k tomu, že v případě napadeného ustanovení není podle stěžovatelky dána žádná možnost ústavně konformního výkladu, je zcela nepochybné, že se nastolená právní otázka stane předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť obecné soudy nemají k dispozici nástroj k jejímu vyřešení.
Ústavní soud k uvedené námitce stěžovatelky připomíná, že pokud by stěžovatelka podala odvolání proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu, měla by pro případ, že by tomuto odvolání nebylo vyhověno, možnost nechat přezkoumat věc ve správním soudnictví, tedy obecnými soudy, které jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Tato povinnost se přitom vztahuje i na posouzení, zda určité zákonné ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a nepůsobí z tohoto důvodu porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Dospějí-li totiž obecné soudy k závěru, že tomu tak je, a předmětné ustanovení zároveň dosud nebylo nebo není předmětem meritorního posouzení ze strany Ústavního soudu z hlediska obdobných námitek, musí věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k přezkumu v rámci řízení o kontrole norem, jehož výsledky se pak mohou promítnout do jejich rozhodnutí ve věci samé. I kdyby však dospěly k názoru opačnému, tedy že předmětné zákonné ustanovení není protiústavní, mělo by takovéto posouzení pro účastníka smysl, neboť by mu již v řízení před obecnými soudy byly vysvětleny důvody, pro které jeho námitkám nebylo možné přisvědčit.
Stěžovatelka kromě shora uvedeného, tedy zejména poukazu na počet osob dotčených současnou právní úpravou, netvrdila žádné další skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci důvodů pro to, aby byla její věc projednána Ústavním soudem ještě předtím, než by tak mohly učinit obecné soudy. Lze shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje a nezbylo mu, než její ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaného zákonného ustanovení, podaný na základě §74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu